Nejvyšší soud 3 Tdo 682/2026 – Dítě mladší patnácti let

Za to byl obviněný podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2025, sp. zn. 6 T 62/2025, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině i trestu napadeného rozsudku.

O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 5 To 1/2026, a to tak, že odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl.

Obviněný namítá, že skutkový závěr, podle něhož měl „v přesně nezjištěné době poškozené v blíže nezjištěném počtu případů prstem vniknout do pochvy“, je v rozporu s provedenými důkazy, čímž došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku a nerespektování zásady in dubio pro reo. Uvedl, že tato otázka byla stěžejní již v odvolání, avšak odvolací soud se s konkrétní argumentací nevypořádal. Domnívá se, že pakliže v rámci odvolacího řízení podrobně artikuloval své odvolací námitky s konkrétním označením dle jeho názoru rozporných provedených důkazů a též na podporu své obhajoby nabídl výčet rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobných věcech, bylo povinností odvolacího soudu se konkrétně a pečlivě s touto jeho argumentací v rozhodnutí o odvolání vypořádat, aby bylo zřejmé, jaké úvahy jej k rozhodnutí o odmítnutí odvolání vedly a proč nebyla jeho argumentace akceptována. Odvolací soud však pouze obecně odkázal na závěry soudu prvního stupně, aniž reagoval na obhajobou citovanou judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 8 Tdo 407/2007, sp. zn. 6 Tdo 741/2020, sp. zn. 6 Tdo 762/2021, sp. zn. 7 Tdo 249/2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2021) či vysvětlil, proč ji nepovažuje za relevantní.

Poškozená ve své výpovědi uvedla pouze povrchové dotyky v oblasti genitálu, nikoli pronikání do pochvy, případně si takové jednání nevybavovala. Stejně vypovídali i svědci D. B. (otec poškozené) a M. B. (strýc poškozené). Pouze svědkyně A. B. (matka poškozené) tvrdila, že jí poškozená později sdělila i proniknutí do pochvy, a to až s odstupem času po zahájení trestního řízení. Svědkyně rovněž uvedla, že poškozená měla vnikání do pochvy popsat i svědkovi D. B., který však takové tvrzení vyloučil. Tvrzení o vniknutí je tak podloženo rozpornými důkazy včetně výpovědi samotné poškozené. Ta přitom mohla jako jediná být originárním zdrojem pro objasnění přesného mechanismu a průběhu jednání dovolatele. Přesto soudy dospěly k jednoznačnému závěru o jeho vině. Obviněný má za to, že za existující důkazní situace nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že k penetraci prstem skutečně došlo. To by mělo zásadní význam pro právní kvalifikaci skutku. Pokud by soudy ctily řádně zásadu in dubio pro reo, musely by dospět k závěru, že se dopustil jednání kladeného mu za vinu maximálně pouze částečně. Pokud nebylo prokázáno bez důvodných pochybností, že vnikal poškozené prsty do pochvy (že došlo k tzv. digitální penetraci), nemohlo být jeho jednání kvalifikováno v rámci trestného činu znásilnění jako provedení pohlavního styku způsobem srovnatelným se souloží. Nabízela by se toliko alternativa trestného činu sexuálního útoku.

Obviněný dále uvedl, že v napadeném usnesení nebyla reflektována jeho argumentace uplatněná v závěrečné řeči, že i kdyby skutečně došlo k proniknutí prstem do pochvy poškozeného, tak ani případná digitální penetrace nemusí automaticky představovat pohlavní styk srovnatelný se souloží. Poukázal na to, že v usnesení sp. zn. 8 Tdo 407/2007 Nejvyšší soud konstatoval, že zasunutí prstů do pochvy nelze bez dalšího považovat za jiný pohlavní styk obdobný souloži; rozhodující jsou konkrétní okolnosti, intenzita zásahu a jeho dopad na poškozenou. Obdobně se problematikou digitální penetrace zabývají usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 741/2020, sp. zn. 6 Tdo 762/2021, sp. zn. 7 Tdo 249/2020 a sp. zn. 4 Tdo 1233/2021. Judikatura i odborná literatura přitom zdůrazňují, že pouze hlubší a intenzivnější vnikání může být za určitých okolností srovnatelné se souloží, zatímco povrchové osahávání či krátkodobé nevýznamné vniknutí takovou intenzitu zpravidla nedosahuje. V posuzované věci však skutková zjištění neumožňují spolehlivě určit ani to, zda k proniknutí do pochvy vůbec došlo, natož jeho rozsah, intenzitu a účinky. Je tedy vyloučeno, aby poškozená vnímala jednání obviněného jako jednání obdobné souloži. Za této situace podle obviněného neobstojí skutkové ani právní závěry soudů, které jeho jednání kvalifikovaly jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, neboť není přesvědčivě prokázáno naplnění znaku jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží.

S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, č.j. 5 To 1/2026-326, zrušil, a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že zruší výrok rozsudku soudu prvního stupně o vině a trestu a sám rozhodne o vině dovolatele tak, že z popisu skutku vypustí vnikání prsty do pochvy poškozené za užití právní kvalifikace jednání dovolatele ve smyslu sexuálního útoku podle § 185a odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2025, a uloží mu trest odnětí svobody v délce trvání tří roků podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání pěti let.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 10. 7. 2026, sp. zn. 1 NZO 506/2026.

Poté, co zopakovala dosavadní průběh řízení a shrnula námitky obviněného, uvedla, že dovolatel uplatnil dovolací důvody správně a jeho argumentace jim odpovídá. Námitky obviněného však neshledala důvodnými. Pokud jde o námitku obviněného, v rámci níž namítal nedostatečné odůvodnění usnesení odvolacího soudu, poukázala na to, že obviněný v odvolání, stejně jako v podaném dovolání, převážně opakoval svou obhajobu, s níž se však již vypořádal soud prvního stupně. Připomněla, že podle judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) není soud povinen podrobně reagovat na každý argument účastníka a odvolací soud může převzít odůvodnění soudu nižšího stupně (usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08; usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16; ESLP García proti Španělsku; ESLP Helle proti Finsku). Byť je podle státní zástupkyně možné souhlasit s tím, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je poměrně stručné, je to pochopitelné vzhledem k tomu, že obhajoba dovolatele byla vyvrácena již soudem prvního stupně.

Podle státní zástupkyně rovněž neobstojí námitka porušení zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud standardně nepřezkoumává její aplikaci v dovolacím řízení, ledaže by šlo o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a důkazy (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, 11 Tdo 496/2015, 11 Tdo 1569/2014; nález ÚS sp. zn. III. ÚS 888/14). V posuzované věci soudy žádné pochybnosti neměly, skutkový stav zjistily v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a své závěry logicky odůvodnily. Samotný nesouhlas dovolatele s hodnocením důkazů přitom dovolací důvod nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 660/2019).

K námitce dovolatele, v rámci níž zpochybnil naplnění znaku „jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží“, kterou podřadil pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., státní zástupkyně nejprve připomněla, že judikatura vychází z toho, že takovým stykem může být zejména orální či anální sex nebo zavádění prstů či předmětů do ženského pohlavního ústrojí, pokud svou intenzitou a účinkem odpovídá souloži. Za jistých okolností při hlubokém vnikání prstů do pochvy ženy lze i při této praktice dovodit srovnatelnost provedení i účinku, jako je tomu u soulože, což nevylučuje tento mechanismus provedení pohlavního styku, považovat za srovnatelný se souloží. Mohou však existovat i takové případy, kdy tento mechanismus podobnost soulože nenavodí, například v důsledku malé intenzity, v případě jen povrchového osahávání genitálu ženy spojené s nevýznamným krátkodobým a povrchním vniknutím. U zasouvání prstů do pochvy záleží na konkrétních okolnostech, zejména na intenzitě, hloubce či opakování jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007 – I a dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 140–421. Komentář, 2. vydání Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1842). Pro správnou právní kvalifikaci je proto nezbytné dostatečně objasnit mechanismus a intenzitu útoků obviněného vůči nezletilé poškozené.

Státní zástupkyně uvedla, že Vrchní soud v Praze vycházel ze zjištění, že obviněný zasouval poškozené prst do přirození. Takové jednání může naplnit znak jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, avšak nikoli automaticky. Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že tento znak zpravidla naplňuje opakované či intenzivnější vnikání prstu do vagíny (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 48/2025). Naopak pouhé zasunutí prstu bez hlubšího, hrubšího nebo opakovaného vnikání nemusí být za styk srovnatelný se souloží považováno (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1029/2023). Rozhodující jsou proto vždy konkrétní okolnosti případu, zejména způsob provedení, hloubka, intenzita a opakovanost penetrace. Soudy konstatovaly, že obviněný v letech 2016 až 2023 opakovaně sexuálně zneužíval svou nezletilou vnučku AAAAA, včetně případů, kdy jí prstem vnikl do pochvy. Přestože si poškozená tuto část jednání nepamatovala zcela přesně, její výpověď byla podpořena výpovědí matky, lékařským nálezem trhliny hymenu i znaleckými posudky. Dětská gynekoložka uvedla, že poranění odpovídá pokusu o vniknutí do pochvy prstem a nevzniklo sportovní činností. Znalci neshledali důvod, proč by poškozená obviněného křivě obvinila. Podle státní zástupkyně soudy proto správně uzavřely, že obviněný poškozené nejméně jednou způsobil hlubší vniknutí prstu do pochvy, které vedlo k poranění hymenu. S ohledem na věk poškozené, dlouhodobost jednání, jeho intenzitu a následky bylo jednání správně kvalifikováno podle § 185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku účinného do 31. 12. 2024. U poškozené byla zároveň zjištěna posttraumatická stresová porucha s úzkostně-depresivní symptomatikou, která významně ovlivnila její běžný život i vzdělávání.

Státní zástupkyně uzavřela, že námitky obviněného byly již v předchozích stadiích řízení opakovaně uplatněny a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Podle ustálené judikatury je dovolání založené pouze na opakování již vyvrácených námitek zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sv. 17/2002, č. 408). Stejný závěr je namístě i v projednávané věci. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Současně podle § 265r odst. 1 písm. a), c) tr. ř. vyslovila souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.

Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 4. 2026, sp. zn. 5 To 1/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Podanému dovolání je nejprve nutno vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tř. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, ale především proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Je namístě upozornit, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v předcházejících stádiích trestního řízení, zejména pak v rámci odvolání, jak činí dovolatel v projednávané věci, kdy vznáší námitky totožné s námitkami uplatněnými v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení, tedy takové, s nimiž se již vypořádal jak soud prvního stupně, tak na podkladě řádného opravného prostředku i soud odvolací. Odvolací soud neopomněl žádnou ze stěžejních námitek uplatněných obviněným v rámci jeho odvolání (případně u veřejného zasedání). Lze odkázat zejména na body 9. až 15. odůvodnění jeho usnesení, kde se odvolací soud námitkami obviněného, které se v podstatě překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání, zabýval. Přestože lze mít k usnesení odvolacího soudu určité výhrady, kdy toto se může oproti rozhodnutí soudu prvního stupně jevit obsahově jako poněkud strohé, odvolací soud se s námitkami obviněného vypořádal způsobem dostačujícím. Je namístě upozornit, a to i s ohledem na další výklad Nejvyššího soudu, že podle ustálené praxe Ústavního soudu, vyjádřené např. v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, platí, že „Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59-60).“ V rozporu s tím tedy není, pokud odvolací soud na odvolací námitky obviněného reaguje též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněného. Byť je tedy součástí práva na spravedlivý proces požadavek na dostatečné odůvodnění rozhodnutí soudů, nelze tento požadavek interpretovat v podobě povinnosti soudu uvést ve svém rozhodnutí detailní odpověď na každý argument obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11). Napadené usnesení odvolacího soudu nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněný v něm odpověď na své námitky najde (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 11 Tdo 970/2022, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1107/2016, rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08). Pokud tedy uvedený postup platí pro odvolací řízení, pak o to víc platí pro řízení dovolací jako řízení o mimořádném opravném prostředku. Odůvodnění soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním soudu odvolacího je podrobné a ucelené, tedy ani Nejvyšší soud nevidí důvod k tomu, aby v případě, že se s těmito závěry ztotožní, tyto v celé jejich šíři znovu opakoval a rozepisoval.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný předmětný dovolací důvod uplatňuje v jeho první variantě, tedy namítá existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Zjevný rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy nicméně nelze shledávat v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a s jejím vyhodnocením, když mezi provedenými důkazy na jedné straně a skutkovými zjištěními na straně druhé je patrná logická návaznost. Na existenci zjevného rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, případně obžalobou. Jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.

Z předchozího odstavce vyplývá, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neumožňuje polemiku s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, ale cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů. Není tak naplněn námitkami, které jsou prostou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů, nejde-li právě o kategorii nejtěžších vad důkazního řízení.

Obviněný zpochybňuje skutkový závěr o tom, že v projednávané věci došlo k tzv. digitální penetraci. Tento termín označuje zasunutí jednoho nebo více prstů do pochvy nebo konečníku jiné osoby za účelem sexuálního vzrušení a stimulace. V projednávané věci se jednalo o proniknutí prstu obviněného do pochvy poškozené. Má za to, že tento závěr nemá oporu v provedených důkazech, kdy poukazuje na výpověď poškozené, která tuto skutečnost ve své výpovědi nepopsala, a výpovědi otce a strýce poškozené (svědci D. B. a M. B.), kteří uvedenou skutečnost nezmínili, resp. uvedli, že poškozená jim takové jednání nepopsala. Jediný, kdo o digitální penetraci vypovídal, tak byla matka poškozené, svědkyně A. B., které se měla svěřit poškozená, resp. popsat jednání, které mělo být digitální penetrací, a to až s odstupem času po zahájení trestního řízení. Vypověděla dále, že o tom byl informován i svědek D. B., který však nic takového ve své výpovědi neuváděl. Podle obviněného jsou tedy výpovědi vzájemně rozporné. Neobstojí ani závěry lékařky – dětské gynekoložky, která poškozenou vyšetřovala, a podle jejíž zprávy měla poškozená drobnou zahojenou trhlinku na hymenu.

Soudy dospěly k závěru, že v projednávané věci bylo provedeným dokazováním postaveno najisto, že nejméně v jednom případě došlo k digitální penetraci. Soudy přitom závěr o vniknutí prstu do pochvy neopřely pouze o jediný důkaz, ale o souhrn vzájemně se podporujících důkazních prostředků. Poškozená sice uvedla, že si není jistá, zda jí obviněný zasouval prsty dovnitř vagíny, zároveň však její matka, svědkyně A. B. vypověděla, že jí dcera sdělila, že ji obviněný osahával „venku i uvnitř“. Tento údaj podporuje lékařská zpráva dětské gynekoložky, která zjistila trhlinu hymenu (panenské blány) o délce přibližně 3 mm (č. l. 105 spisu). Podle odborného závěru lékařky poranění odpovídalo pokusu o vniknutí do pochvy, pravděpodobně prstem, přičemž vznik takového poranění sportovní činností vyloučila a současně uvedla, že průnik přes hymen je bolestivý a je nepravděpodobné, že by si jej poškozená způsobila sama. „Poškozená uvedla, že masturbaci neprovádí a její matka konstatovala, že poškozená tampony při menstruaci nepoužívá. Z uvedeného je tedy zřejmé, že trhlina na hymenu poškozené musela vzniknout při pohlavním styku. Poškozená však uvedla, a její rodiče to potvrdili, že s nikým kromě obžalovaného, žádný intimní poměr neměla. Nic přitom nenasvědčuje tomu, že by poškozená lhala, neboť její výpověď vskutku působila tak, že je v oblasti sexuality nezkušená, a to jak po teoretické, tak po praktické stránce.“ Lze odkázat zejména na bod 20. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v rámci něhož soud prvního stupně svůj závěr řádně odůvodnil. Pokud obviněný namítá, že o zasouvání prstu do vagíny poškozené nevypovídali svědci D. B. a M. B., pak je taková skutečnost vcelku pochopitelná. Poškozená ve věku 14 let se zjevně o takové intimní skutečnosti styděla mluvit i před svým otcem, o to víc před svým strýcem, a je logické, že se nakonec s touto skutečností svěřila nejdříve matce, tedy osobě, k níž měla zcela zjevně nejblíže.

Výpověď poškozené byla samozřejmě v projednávané věci stěžejním důkazem. Ze samotné povahy trestného činu, jehož se měl obviněný dopustit, tedy trestného činu sexuální povahy, je přitom zjevné, že se s největší mírou pravděpodobnosti bude jednat o situaci, kdy se na místě činu nachází pouze pachatel a oběť. Bude se tak jednat o situaci tzv. „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí dvě zcela odlišné skutkové verze událostí. K tomu je možno uvést, že důkazní situace, kdy kromě vzájemně protikladných výpovědí osoby obviněné a osoby poškozené nemá soud k dispozici další přímý důkaz, není situací v trestním procesu výjimečnou. Soud se v takovém případě musí prostřednictvím tzv. volné soudcovské úvahy zakotvené v § 2 odst. 6 tr. ř. dobrat ke skutkové pravdě. Je zde vyžadováno důkladné vážení proti sobě stojících výpovědí, kdy soud musí výpovědi hodnotit nejen v jejich celistvosti, ale i v jednotlivých tvrzeních, zabývat se jejich vnitřní logickou soudržností, stejně jako případnými vnitřními nesrovnalostmi, kdy musí vyhodnotit, zda jsou nesrovnalosti důsledkem objektivních či přirozených příčin nebo účelovými tvrzeními snažícími se zakrýt pravý stav věci, a zda jsou skutečnosti obsažené ve výpovědích objektivně reálné co do dílčích okolností i celkového vyznění. Soud musí výpovědi a z nich se podávající zjištění porovnávat s dalšími ve věci případně dostupnými nepřímými důkazy, vyhodnotit nakolik jsou souladná a nakolik si protiřečí, respektive v čem. Stručně řečeno soud musí provést pečlivou analýzu proti sobě stojících výpovědí, aby se mohl dobrat pravdy. V projednávané věci soud prvního stupně uvedenému zcela jistě dostál, když stran tvrzení poškozené a obviněného provedl pečlivou analýzu, a to jak stran věrohodnosti výpovědí, tak v kontextu s dalšími ve věci provedenými nepřímými důkazy. Pokud proti sobě stojí dvě odlišné verze průběhu skutkového děje, je třeba vždy věnovat zvýšenou pozornost otázce věrohodnosti osob, které je předkládají.

Soudy hodnocení věrohodnosti výpovědí věnovaly náležitou pozornost. Byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie znalců MUDr. Jiřího Koutka, Ph.D. a doc. PhDr. Jany Kocourkové na osobnost (duševní stav) poškozené (č. l. 67-85 spisu, doplnění č. l. 172-184 spisu). Soudy výpověď poškozené hodnotily jako věrohodnou, přestože připustily dílčí nepřesnosti v reprodukci jednotlivých událostí. Tyto nepřesnosti však znalci vysvětlili časovým odstupem a traumatickou povahou zážitků. Znalecký posudek z oboru psychiatrie a klinické psychologie konstatoval, že obecná věrohodnost poškozené není narušena a nebyly zjištěny známky fantazijní produkce ani účelového zkreslování skutečnosti. Znalci rovněž neshledali žádný motiv k tomu, aby poškozená obviněného vědomě křivě obvinila. Stejný závěr učinily i soudy, které z provedeného dokazování zjistily, že před oznámením skutků byly rodinné vztahy standardní a mezi rodinou poškozené a obviněným neexistovaly konflikty, jež by mohly vysvětlovat nepravdivé obvinění. Lze odkázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v bodech 12. až 18., kde soud prvního stupně rozvedl, na podkladě jakých důkazů a k nim se vztahujících úvah dospěl k závěru o věrohodnosti poškozené a věrohodnosti jí prezentované skutkové verze událostí, a naopak neuvěřil obhajobě obviněného a výpovědi svědkyně H. B., manželky obviněného. Uvedl, že výpověď poškozené je logická, věrohodná, bez vnitřních rozporů a působí autenticky. Poškozená na dotazy odpovídala spontánně, podrobně popisovala jednání obviněného a v případech, kdy si na určité okolnosti nevzpomínala, tuto skutečnost otevřeně přiznala. Nesnažila se přitom obviněného jednostranně očerňovat, když zmiňovala i pozitivní stránky jejich vztahu. Její vztah k obviněnému, který je jejím dědečkem, označil soud prvního stupně za zjevně ambivalentní. Věrohodnost její výpovědi podporoval rovněž způsob vyjadřování odpovídající jejím omezeným znalostem v oblasti sexuality. Její výpověď působila až dětsky, což rovněž svědčilo o její přirozenosti a pravdivosti. „Výpověď poškozené tak působí zcela autenticky a rozhodně nic nenasvědčuje tomu, že by si poškozená výpověď vymyslela.“ Výpověď poškozené je přitom podporována i dalšími provedenými důkazy. Poškozená se svěřila rodičům, jimž jednání obviněného popsala v zásadě shodně jako ve své svědecké výpovědi. Významným důkazem jsou rovněž fotografie pořízené při poslední návštěvě u obviněného (č. l. 102 spisu). Na dvou snímcích je zachycena poškozená ležící ve spodním prádle, přičemž obviněný sedí mezi jejíma nohama a dotýká se jejích kalhotek, respektive zasahuje rukou pod ně. Na třetí fotografii je zachycen samotný obviněný bez kalhot. Fotografie odpovídají verzi poškozené a významně podporují věrohodnost její výpovědi. Na základě vzájemně se doplňujících důkazů, tedy výpovědi poškozené, svědecké výpovědi její matky, lékařského nálezu a znaleckých posudků, soudy dospěly k jednoznačnému závěru, že obviněný poškozené nejméně jednou zasunul prst do pochvy.

Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal. V projednávané věci mají skutková zjištění soudů zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem prvního stupně hodnoceny dostatečným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Námitce obviněného tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy, není-li shledáno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jsou východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Pod uvedený dovolací důvod spadá námitka obviněného, v rámci níž zpochybnil naplnění znaku „pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží“ v rámci skutkové podstaty trestného činu znásilnění ve smyslu ustanovení § 185 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024. K tomu odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, zejména usnesení ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007 a navazující usnesení sp. zn. 6 Tdo 741/2020, sp. zn. 6 Tdo 762/2021, sp. zn. 7 Tdo 249/2020, sp. zn. 4 Tdo 1233/2021.

Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 8 Tdo 407/2007 (publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 35/2007) se týkalo jednání, při němž pachatel fyzicky napadl dospělou ženu, kterou se pokoušel obnažovat, odhodil ji na zem a strkal jí prsty do pochvy a opakovaně ji přitom slovně nutil k tomu, aby se svlékla, přičemž ji osahával na těle, celou dobu jí vyhrožoval škrcením, nejméně po dobu 10 minut, a ve svém útoku přestal až poté, co na místo přišli náhodní chodci. V citované věci nebylo podle závěrů Nejvyššího soudu postaveno najisto, že se ze strany pachatele jednalo o sexuálně motivované jednání, tedy, že užité násilí a pohrůžka bezprostředního násilí směřovaly k souloži. Pachatel takový úmysl slovně nedeklaroval, sám se nesnažil obnažit, přičemž znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie jej označil za psychosexuálně výrazně nezralou osobu, která dosud neměla pohlavní styk. Shodně se vyjadřovali znalci v předešlých řízeních pachatele, zpravidla se týkajících majetkové trestné činnosti. Závěr byl, že v popisu skutkových zjištění absentovaly takové skutkové okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně zřejmé, že čin pachatele, vyznačující se nepochybně užitím násilí a pohrůžkou násilí, což bylo jednání, jehož se pachatel dopouštěl opakovaně v rámci páchání majetkové trestné činnosti, v tomto případě bezprostředně směřovalo právě k vykonání soulože na oběti. Věc tak byla vrácena k novému projednání. Nejvyšší soud současně uvedl, že znak „jiný obdobný pohlavní styk“, jak byl upraven v ustanovení § 241 odst. 1 zákona č. 40/1961 Sb., trestního zákona s účinností do 31. 12. 2009, je naplněn v případech jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží, kdy jako příklad uvedl orální, případně anální pohlavní styk. Zdůraznil, že závažnost takového jednání se vždy hodnotí i s přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu. Potud citované rozhodnutí reflektuje i stávající soudní praxi, kdy za pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží jsou považovány i případy zasunování prstů, ale i jiných předmětů simulujících pohlavní úd (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 11 Tdo 112/2026; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2022, sp. zn. 7 Tdo 877/2022; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 928/2014). Naplnění tohoto znaku je pak třeba posuzovat citlivě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Naproti tomu však s ohledem na posun ve vnímání sexuálně motivované trestné činnosti vzbuzuje pochybnost názor, že je třeba zkoumat individuálně, zda např. zasunování prstů do pochvy znamenalo pro konkrétní oběť stejné trauma jako znásilnění ve formě soulože. V citované věci totiž oběť, kterou na rozdíl od projednávané věci byla dospělá žena, nepopsala digitální penetraci co do intenzity jako obdobný traumatický zážitek, k němuž dojde při násilné souloži. Podle závěru Nejvyššího soudu tedy nebylo bez dalšího možné jednání pachatele spočívající v zasunutí prstů do pochvy oběti kvalifikovat jako „jiný obdobný pohlavní styk“. V citované věci tak nebyly intenzita a účinek srovnatelné se souloží shledány. Uvedený přístup však považuje Nejvyšší soud již za překonaný, neboť nadále nereflektuje moderní vývoj společnosti a trestního práva. Stejného názoru je i komentářová literatura. „Takový přístup by výklad těchto zákonných pojmů výrazně relativizoval, přičemž jen těžko bude možné na oběti požadovat, aby takové srovnání činila“ (DRAŠTÍK, A., FREMR, R., DURDÍK, T., RŮŽIČKA, M., SOTOLÁŘ, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2026-8-20]. ASPI_ID KO40_2009CZ. Dostupné z: www.aspi.cz. ISSN 2336-517X).

V projednávané věci jsou skutkové okolnosti odlišné. Jednak bylo obětí dítě mladší patnácti let bez jakékoli jiné sexuální zkušenosti, jednak bylo jednání dovolatele zcela zjevně motivováno ukojením pohlavního pudu. Současně došlo při digitální penetraci ke způsobení zranění, což odpovídá tomu, že se jednalo o hrubý průnik. Judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že rozhodujícími kritérii jsou zejména hloubka proniknutí, intenzita a opakovanost jednání. Opakované nebo hlubší zasouvání prstu do vagíny je přitom způsobilé naplnit znak jiného pohlavního styku srovnatelného se souloží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2026, sp. zn. 11 Tdo 112/2026; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 4 Tdo 48/2025). Samotné zavedení prstu bez hlubšího či hrubšího vniknutí tento závěr bez dalšího neodůvodňuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, sp. zn. 11 Tdo 1029/2023). Rozhodující tak není použitý prostředek, ale povaha a intenzita zásahu.

V projednávané věci sice nebylo zjištěno, v kolika konkrétních případech k takovému jednání došlo, avšak je nepochybné, že se tak stalo minimálně jednou. Skutečnost, že si poškozená touto částí jednání obviněného nebyla zcela jistá, není rozhodující, neboť nelze vyloučit postupné vytěsňování traumatických a nepříjemných vzpomínek. Zejména za situace, kdy byla v souvislosti s jednáním obviněného u poškozené diagnostikována posttraumatická stresová porucha a další psychické obtíže. Bylo prokázáno, že u poškozené došlo k hlubšímu průniku do pochvy, v jehož důsledku vznikla trhlina panenské blány. Při hodnocení intenzity tohoto jednání je třeba přihlédnout k tomu, že u poškozené se jednalo o její první sexuální zkušenost, tedy byla pohlavně nedotčená, a v době, kdy se na ní obviněný dopouštěl protiprávního jednání, byla dítětem ve věku od 6 do 13 let. Rovněž je stěžejní povaha vztahu mezi poškozenou a obviněným, kteří byli ve vztahu vnučka – dědeček. Poškozená měla s obviněným blízký vztah, sdílela s ním citové pouto, a obviněný pak vystupoval z pozice autority staršího člena nejbližší rodiny. Měl být pro poškozenou osobou, která o ni pečuje a chrání ji. Namísto toho využíval zejména v počátku nedostatečné rozumové vyspělosti poškozené, v důsledku které jeho jednání nerozuměla, nechápala jeho význam a důsledky a nedokázala posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. Až postupně, asi kolem jedenáctého roku věku, si začala uvědomovat, že jednání obviněného je nestandardní a začala se vůči němu vymezovat. Námitky směřující k tomu, že poškozená v dětském věku digitální penetraci nevnímala jako jednání obdobné souloži, tak ve světle těchto skutečností vyznívají až poněkud absurdně. Je třeba zohlednit i dopady jednání obviněného na psychický stav poškozené. V jeho důsledku se u ní rozvinula posttraumatická stresová porucha přetrvávající nejméně do dubna 2025. Projevuje se úzkostně-depresivními a dalšími posttraumatickými příznaky, pro které je dlouhodobě v psychologické a psychiatrické péči a užívá předepsanou medikaci. Obtíže se zároveň negativně promítají do jejího středoškolského vzdělávání. S ohledem na jejich povahu a délku trvání lze uzavřít, že došlo k výraznému narušení obvyklého způsobu života poškozené.

Přestože tedy nebylo možné přesně určit počet jednotlivých útoků ani jejich přesný průběh, zjištěné poranění hymenu svědčilo o hlubším vniknutí do pohlavního ústrojí poškozené, což spolu s jejím věkem, dlouhodobostí zneužívání a závažnými psychickými následky odůvodňovalo závěr, že šlo o jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží. Za těchto okolností soudy správně kvalifikovaly jednání obviněného podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 a odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.