Nejvyšší soud 3 Tdo 687/2026

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 11. 2. 2026, č. j. 33 T 2/2025-768, uznal obviněného M. D. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným spácháním pod bodem 1. zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024; pod bodem 2. zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, kterých se obviněný dopustil tím, že: „1. dne 01.07.2024 v době od 21:15 hod. do 21:27 hod. v Plzni, na polní cestě zvané ‚XY ‘, mezi ulicemi XY a XY v blízkosti XY, zastavil norskou státní příslušnici, poškozenou T. S. W., která zde byla běhat, a ze vzdálenosti 1 metr k jejímu hrudníku namířil špičku nože, čímž u ní vzbudil obavu o zdraví a život, takže mu nekladla odpor ani se nepokusila utéci, a když zjistil, že poškozená nemluví česky, tak na ni hovořil jednoduchými anglickými výrazy, které mu byly známy a kterými jí dal na srozuměnou, že po ní nechce peníze, ale sex, odvedl ji ke křoví poblíž polní cesty, zde si stáhl kalhoty, donutil ji kleknout si a vyhrnout tričko s podprsenkou nad prsa, a když mu poškozená ze strachu anglicky navrhla, že ho pohlavně uspokojí jinak než vaginálním stykem, na toto nejprve přistoupil, nechal poškozenou třít svůj penis rukou, pak jí vsunul penis do úst, přičemž jí držel zezadu za temeno hlavy a pohyboval jí hlavou ve snaze dráždit svůj penis, tím jí způsobil natržení uzdičky horního rtu, následně jí zasunul prst do vagíny, ačkoli mu poškozená dávala slovně najevo svůj nesouhlas, ohnul ji do předklonu a zasunul jí do vaginy penis, po chvíli si lehl na záda a poškozené přikázal, aby si na jeho penis nasedla, což poškozená ze strachu učinila, avšak z důvodu ustupující erekce se mu nepodařilo ejakulovat, svého jednání tedy zanechal a nechal poškozenou z místa odejít,

dne 01.07.2024 v době od 21:28 hod. do 21:33 hod. v Plzni na polní cestě zvané ‚XY ‘, mezi ulicemi XY a XY v blízkosti XY, po té, co nechal odejít poškozenou T. S. W. bez toho, že by dosáhl ejakulace, přistoupil zezadu k poškozené K. H., která tudy zrovna procházela, chytl ji přes levé rameno rukou za spodní čelist, až spadla na zem, řekl jí, že chce sex a ukázal jí k místu, kam s ním má jít, a když ho poškozená na zemi prosila, aby ji nechal odejít a volala o pomoc, nejméně dvakrát jí kopl nohou do obličeje, pak svého jednání v obavě z dopadení zanechal a z místa odešel, přičemž tímto jednáním poškozené K. H. způsobil zlomeninu nosních kůstek s vpáčením hrotu kůstek a s krvácením z nosu s nutností repozice, drobou tržnou ranku na kořeni nosu, oděrky a pohmoždění obličeje, rtů a levého lokte, kdy léčení těchto zranění trvalo 2 až 3 týdny, přičemž jen v důsledku náhody nedošlo ke vzniku ještě vážnějších zlomenin v obličeji, které by si vyžádaly léčení nejméně po dobu 6 týdnů, a dále se u poškozené K. H. v důsledku jeho jednání rozvinula posttraumatická stresová porucha, která jí závažným způsobem narušovala život a běžné fungování po dobu delší než 6 týdnů tím, že trpěla úzkostmi, poruchami spánku, strachem, vtíravými myšlenky na sebevraždu a musela užívat psychofarmaka, přičemž tato porucha trvala nejméně do dne 22. 11. 2024, kdy byla poškozená vyšetřena znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie.“

Za to byl podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 101 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku bylo nařízeno smazání videosouboru vytvořeného dne 1. 7. 2024 ve 21:23 hod. a označeného názvem IMG_1443 obsahujícího záběry poškozené T. S. W. provádějí masturbaci a felaci obviněného M. D. z mobilního telefonu obviněného značky iPhone SE2022, černé barvy, IMEI XY. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným: T. S. W. na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % počínaje od 22. 5. 2025 do zaplacení; K. H. na náhradě nemajetkové újmy celkovou částku ve výši 314 849,45 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % počínaje od 22. 5. 2025 do zaplacení; Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 8 262 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % jdoucím od 22. 5. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené T. S. W. a K. H. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. O něm rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 20. 4. 2026, č. j. 3 To 18/2026-810, podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve všech výrocích a na identickém skutkovém základě znovu rozhodl tak, že obviněný M. D. spáchal zvlášť závažný zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), ad 1) písm. c), ad 2) odst. 3 písm. c) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024, dílem ad 2) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024. Za to jej Vrchní soud v Praze odsoudil podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2024, k trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 byl pro výkon tohoto trestu obviněný zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným: T. S. W. na náhradě nemajetkové újmy částku 200 000 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % počínaje od 22. 5. 2025 do zaplacení; K. H. na náhradě nemajetkové újmy celkovou částku ve výši 314 849,45 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % počínaje od 22. 5. 2025 do zaplacení; Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 8 262 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 11,75 % jdoucím od 22. 5. 2025 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byly poškozené T. S. W. a K. H. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2026, sp. zn. 3 To 18/2026, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání. Opřel jej o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť podle jeho názoru napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Konkrétně namítl existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením jeho trestní odpovědnosti. Soudy podle něj pominuly závěry znaleckého posudku doc. MUDr. Luďka Fialy, Ph.D., MBA, a odvolací soud mu navzdory posouzení obou útoků jako jediného pokračujícího trestného činu uložil trest ve stejné výměře jako soud prvního stupně za dva skutky.

V dalších částech dovolání obviněný své námitky konkretizoval. V prvé řadě namítl, že soudy nesprávně posoudily otázku jeho příčetnosti. Výsledky znaleckého zkoumání podle něj nebyly jednoznačné. Zatímco MUDr. Pavla Bittnerová a MUDr. et Mgr. Eva Navrátilová neshledaly duševní poruchu podstatně ovlivňující jeho ovládací schopnosti, doc. MUDr. Luděk Fiala, Ph.D., MBA, diagnostikoval patologickou sexuální agresivitu, dovodil podstatné snížení ovládací schopnosti a připustil i její úplné vymizení. Navrhl proto ústavní sexuologické léčení umožňující další diagnostiku a terapii. Jeho posudek ani vystoupení před soudem přitom obviněný nepovažoval za nepřesvědčivé. Podle obviněného měl soud vzhledem k protichůdným znaleckým závěrům opatřit revizní znalecký posudek znaleckého ústavu, popřípadě vycházet ze závěru pro něj příznivějšího. Odmítl názor odvolacího soudu, že doc. MUDr. Luděk Fiala, Ph.D., MBA, nebyl odborně kompetentní k posouzení jeho duševního stavu, neboť v takovém případě nebylo zřejmé, proč byl vůbec jako znalec ustanoven. Dosavadní znalecká vyšetření byla podle dovolatele příliš krátká a neposkytovala dostatečný podklad pro spolehlivé posouzení jeho duševních pochodů. Poukázal rovněž na rozdíly mezi názory MUDr. Pavly Bittnerové a MUDr. et Mgr. Evy Navrátilové na samotnou existenci patologické sexuální agresivity.

Ve prospěch možné duševní poruchy měly podle obviněného svědčit také okolnosti jeho dosavadního života, zejména ústavní výchova, dřívější psychiatrická hospitalizace a diagnóza ADHD. Zdůraznil rovněž, že se sám stal obětí sexuálního násilí, což mohlo ovlivnit jeho následné vzorce chování. Na existenci poruchy podle něj ukazoval i samotný způsob spáchání činu, neboť v krátkém časovém odstupu bez předchozího plánování napadl dvě vzájemně odlišné a neznámé ženy.

Obviněný dále brojil proti postupu odvolacího soudu při ukládání trestu. Jestliže tento soud nově posoudil oba útoky jako dílčí útoky jediného pokračujícího trestného činu, měla se podle něj tato změna projevit také snížením trestu. Uložením stejného devítiletého trestu jako v prvním stupni měl odvolací soud ve svém důsledku porušit zákaz reformace in peius. Obviněný rovněž namítl, že nové a podle něj diskutabilní úvahy odvolacího soudu již nemohl napadnout řádným opravným prostředkem.

Za nesprávnou označil i úvahu, podle níž má jeho mobilní telefon jako předmět doličný trvale zůstat součástí trestního spisu. Nebylo-li o jeho propadnutí ani zabrání rozhodnuto, měl mu být podle dovolatele vrácen. Nesouhlasil ani se závěrem, že odvoláním nenapadl adhezní výrok, neboť napadením výroku o vině podle něj napadl i všechny akcesorické výroky.

Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Dovolání obviněného bylo ve smyslu § 265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyšší státní zástupkyni k případnému vyjádření. Státní zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého práva a reagovala na předložené dovolání. Po stručném shrnutí argumentace dovolatele státní zástupkyně uvedla, že dovolání je z velké části založeno na opakování námitek uplatňovaných v předcházejícím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly. Námitky obviněného sice podle ní lze pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit, jsou však zjevně neopodstatněné. Soud prvního stupně podle státní zástupkyně provedl komplexní dokazování otázky příčetnosti obviněného a odvolací soud jeho závěry řádně přezkoumal. Závěry doc. MUDr. Luďka Fialy, Ph.D., MBA, nemohly obstát, neboť tento znalec nebyl psychiatrem a jeho vyjádření k zachování ovládacích a rozpoznávacích schopností proto bylo podle odvolacího soudu učiněno bez odpovídající odborné kompetence. Příčetnost obviněného naopak správně vyplývala ze znaleckých posudků z oboru psychiatrie.

Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovila souhlas s tím, aby v neveřejném zasedání bylo učiněno i jiné než jí navrhované rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.

Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.), ve dvouměsíční lhůtě podle § 265e odst. 1 a 2 tr. ř. Dovolání splnilo i obsahové náležitosti uvedené v § 265f tr. ř.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

Obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn za situace, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud považuje za potřebné poznamenat, že ačkoli obviněný část své argumentace formuloval prostřednictvím tvrzení o zjevném rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, přičemž tato spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který ovšem obviněný výslovně neuplatnil. Daný dovolací důvod je přitom dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nejvyšší soud však k dané (formální) vadě podaného dovolání nepřihlížel a námitky obviněného posuzoval podle jejich skutečného obsahu.

Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

Na podkladě obviněným uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.

Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný napadl rozsudek odvolacího soudu, kterým byly na základě jeho odvolání zrušeny všechny výroky, kdy na identickém skutkovém základě odvolací soud obviněného znovu odsoudil a uložil mu trest. Obviněný na podkladě námitek spadajících pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. (viz výše bod 17.) uplatňuje námitky skutkové a procesní povahy. Dovolatel brojí svým mimořádným opravným prostředkem proti všem výrokům soudu druhého stupně. Z jeho argumentace je však patrné, že směřuje proti výroku o vině a trestu.

Argumentaci obviněného lze zjednodušeně shrnout tak, že namítá nesprávné posouzení své příčetnosti, neboť soudy podle něj neprávem odmítly závěry znalce doc. MUDr. Luďka Fialy, Ph.D., MBA, o patologické sexuální agresivitě a podstatném snížení, případně vymizení ovládací schopnosti, zatímco bezdůvodně upřednostnily opačné posudky dalších znalkyň. Zdůrazňuje, že vzhledem k rozporným závěrům měl být opatřen revizní znalecký posudek, popřípadě mělo být vycházeno z pro něj příznivější varianty. Na možnou duševní poruchu mají podle něj ukazovat také jeho osobní anamnéza, předchozí sexuální viktimizace a způsob činu spočívající v bezprostředním napadení dvou odlišných neznámých žen. Dále namítá, že odvolací soud po posouzení obou útoků jako jediného pokračujícího trestného činu ponechal devítiletý trest, čímž nedostatečně promítl jeho odvolací úspěch a porušil zákaz reformace in peius. Konečně brojí rovněž proti nemožnosti řádného přezkumu nových úvah odvolacího soudu, proti závěru o trvalém ponechání mobilního telefonu ve spise a proti tvrzení, že odvoláním nenapadl také adhezní výroky.

Dovolací soud úvodem konstatuje, že obsahem dovolání obviněného jsou převážně námitky, které obviněný uplatňoval již v řízení před soudem prvního stupně, zopakoval je v řízení před soudem odvolacím a soudy obou stupňů se již v odůvodnění svých rozhodnutí s těmito námitkami dostatečným způsobem vypořádaly. Z tohoto důvodu je zpravidla nutné dovolání označit jako zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 5 Tdo 219/2002, nebo ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 6 Tdo 424/2023), avšak argumentace obviněného není opodstatněná ani po věcné stránce.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterým se zabýval Nejvyšší soud s ohledem na podobu a charakter dovolací argumentace obviněného (výše body 17. a 21.) postihuje situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Daný dovolací důvod tedy cílí na závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce tohoto zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně druhé. Předpokladem relevantního uplatnění daného dovolacího důvodu je však zároveň zjištění, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů a tím i pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání. To současně znamená, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, nebyl do trestního řádu zaveden proto, aby se jím dovolatel zaštiťoval v naději, že neustálým opakováním verze svojí obhajoby dosáhne u Nejvyššího soudu přehodnocení provedených důkazů a změny učiněných skutkových zjištění, když v předchozím řízení k hodnocení těchto důkazů ze strany soudů nižších stupňů došlo za dodržení zásad vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a jimi zjištěný skutkový stav respektoval požadavky zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. V uvedené souvislosti je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací se rozhodně od 1. 1. 2022 nestal druhým odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021).

Konfrontuje-li Nejvyšší soud dovolací argumentaci obviněného se shora uvedenými východisky, musí konstatovat, že tato nepřekračuje meze prosté polemiky s prováděním a hodnocením důkazů, jak je učinily nižší soudy. Dovolatel různými dílčími argumenty sice rozporuje skutkový závěr o tom, že byl příčetný, avšak již neuvádí žádné skutečnosti, na základě nichž by bylo možno učinit závěr, že dané skutkové zjištění nevyplývá z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení, tak jak předpokládá první varianta dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitkou, že nižší soudy k návrhu obviněného v řízení neprovedly revizní znalecký posudek znaleckého ústavu v oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, se dovolatel formálně snaží vstoupit do třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která zachycuje vadu opomenutých důkazů; ani v tomto směru však neobstojí, jelikož soudy o tomto důkazním návrhu obviněného rozhodly a své stanovisko řádně odůvodnily. Námitky obviněného se proto s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. míjí.

K posledně zmíněné tvrzené vadě opomenutých důkazů je potom v ryze obecné rovině nutno poznamenat, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné rozhodné skutkové okolnosti a je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi konkrétního procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplňovat, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci podstatný význam. Stále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci nesporně naplněn byl.

Pokud snad obviněný chtěl naznačit, že nižší soudy zatížily svůj postup vadou spočívající v opomenutí důkazu, sluší se připomenout, že příslušná ústavněprávní doktrína, která má úzkou vazbu na ústavně garantované právo na obhajobu, má své konkrétní vyjádření ve třech základních povinnostech soudu. Těmi jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

Obviněný však ve skutečnosti netvrdí a oprávněně ani nemůže tvrdit, že Krajský soud v Plzni a posléze i Vrchní soud v Praze jeho návrh na doplnění dokazování bez dalšího „přešly“, resp. se k němu žádným způsobem nepostavily. O zamítnutí návrhu bylo rozhodnuto přímo v hlavním líčení dne 11. 2. 2026, a to procesním usnesením, které není třeba písemně odůvodňovat (viz část protokolu z hlavního líčení na č. l. 759 spisu). Odvolací soud se následně s návrhem na zpracování revizního znaleckého posudku vyčerpávajícím způsobem vypořádal v bodě 6. svého rozsudku. Dovolatel nyní brojí v podstatě jen proti negativnímu, ale z ústavněprávního hlediska legitimně zdůvodněnému stanovisku obou soudů k nutnosti dále rozšiřovat stávající důkazní portfolio (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03 nebo sp. zn. I. ÚS 118/09). Takové výhrady však samy o sobě za kvalifikované argumentační východisko, jež by bylo způsobilé založit úvahy o nutné revizi postupu soudů nižších stupňů a jejich rozhodnutí na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mít nelze.

Nad rámec již uvedeného Nejvyšší soud dodává, že podle jeho názoru nižší soudy realizovaly dokazování odpovídající požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř. a provedené důkazy pak tyto soudy hodnotily způsobem odpovídajícím požadavku § 2 odst. 6 tr. ř. S valnou většinou námitek obsažených v dovolání obviněného se přitom již soudy nižších stupňů vypořádaly a Nejvyšší soud musí konstatovat, že odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odpovídají požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř.

Konkrétně ve vztahu k posouzení příčetnosti obviněného nelze přisvědčit jeho tvrzení, že soudy bezdůvodně pominuly závěry znaleckého posudku doc. MUDr. Luďka Fialy, Ph.D., MBA. Tento důkaz byl proveden, znalec byl vyslechnut v hlavním líčení a soud prvního stupně se jeho závěry výslovně zabýval. Vysvětlil přitom, že uvedený znalec, přibraný z oboru zdravotnictví, odvětví sexuologie, nedokázal přesvědčivě a jednoznačně vymezit, zda byly ovládací schopnosti obviněného podstatně sníženy, nebo dokonce zcela vymizely. Současně na jedné straně dovodil existenci patologické sexuální agresivity, na straně druhé však požadoval další diagnostiku obviněného v rámci navrhovaného ochranného léčení. Odvolací soud nadto přiléhavě upozornil, že doc. MUDr. Luděk Fiala, Ph.D., MBA, nebyl psychiatrem, a nebyl proto odborně kompetentní činit rozhodný závěr o zachování či ovlivnění rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného. Soudy tedy jeho posudek neopomenuly, nýbrž srozumitelně vysvětlily, proč z jeho nejednoznačných a dílem vnitřně rozporných závěrů při posouzení příčetnosti nevycházely. V podrobnostech lze odkázat na body 14., 18., 19. a 23. rozsudku soudu prvního stupně a body 5. a 6. rozsudku odvolacího soudu.

Stejně tak neobstojí tvrzení, že mezi znaleckými závěry zůstal neodstraněný rozpor, jenž by znemožňoval učinit spolehlivý závěr o příčetnosti obviněného. Posudky MUDr. Pavly Bittnerové a MUDr. et Mgr. Evy Navrátilové se v rozhodné otázce shodovaly, neboť obě znalkyně dovodily zachování rozpoznávacích a ovládacích schopností obviněného a vyloučily, že by posuzovaná trestná činnost byla důsledkem duševního onemocnění. Případné dílčí rozdíly v obecném pohledu na diagnostickou kategorii patologické sexuální agresivity proto nepředstavovaly rozpor v závěru rozhodném pro trestní odpovědnost obviněného. Nevznikla tak situace, kdy by proti sobě stály dva rovnocenné a odborně relevantní posudky s protichůdnými závěry o jeho příčetnosti. Ani z tohoto hlediska proto nebylo nezbytné dokazování doplňovat revizním znaleckým posudkem.

Zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nezakládají ani další dovolatelem zdůrazňované okolnosti, tedy jeho osobní anamnéza, dřívější psychiatrická hospitalizace, diagnóza ADHD, předchozí sexuální viktimizace, tvrzená krátkost znaleckých vyšetření či způsob provedení obou útoků. Obviněný z těchto skutečností pouze sám vyvozuje odborný závěr o existenci duševní poruchy a ovlivnění svých ovládacích schopností, čímž staví vlastní hodnocení důkazů proti závěrům soudů založeným na znaleckém dokazování. Samotná skutečnost, že v krátkém časovém odstupu napadl dvě odlišné poškozené, ani jeho dřívější negativní životní zkušenosti přitom bez odpovídajícího odborného závěru neprokazují, že byl v době činu nepříčetný. Odvolací soud rovněž správně uvedl, že z provedených důkazů nevyplynula souvislost mezi předchozí sexuální viktimizací obviněného a posuzovaným jednáním. Ani tato část dovolání proto nepřekračuje rámec prosté skutkové polemiky s hodnocením provedených důkazů.

Pokud obviněný své výhrady formálně podřadil rovněž pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani tento dovolací důvod obsahově nenaplnil. Nenamítá totiž nesprávnou aplikaci hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudy, podle něhož měl v době činu zachované rozpoznávací i ovládací schopnosti. Dovolatel se nejprve domáhá změny tohoto skutkového závěru skrze odlišné hodnocení znaleckých důkazů a teprve na této prosazované skutkové verzi buduje závěr o své nepříčetnosti. Takto koncipovaná argumentace však není námitkou nesprávného právního posouzení skutku ani jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu, a proto se s tímto bez dalšího míjí.

Konečně, s uplatněnými dovolacími důvody se neslučuje ani námitka porušení zákazu reformace in peius, která však není ani věcně opodstatněná. Zákaz změny k horšímu se nevztahuje na jednotlivé právní úvahy odvolacího soudu, nýbrž na celkový výsledek řízení a všechny právní následky nového rozhodnutí [srov. PÚRY, František. § 259 (Způsob rozhodnutí odvolacího soudu). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, výklad k odst. 4, bod 12]. V nyní projednávaní věci odvolací soud nezměnil skutkový základ ani rozsah trestné činnosti obviněného. Nadále šlo o dva závažné útoky proti dvěma poškozeným, které toliko správně právně posoudil jako dva dílčí útoky jednoho pokračujícího trestného činu. Odvolací soud nepoužil přísnější právní kvalifikaci ani vyšší trestní sazbu, uložil trest odnětí svobody stejného druhu a ve stejné výměře, zachoval stejný způsob jeho výkonu i rozsah povinnosti k náhradě škody a nemajetkové újmy, zatímco původně uložené ochranné opatření již neuložil. Celkové postavení obviněného tedy nebylo rozhodnutím odvolacího soudu v žádném směru zhoršeno.

Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že právní posouzení obou útoků jako dílčích útoků jediného pokračujícího trestného činu se nepromítlo do snížení trestu. Změnou právního posouzení totiž žádný z útoků ani žádný z jeho následků nepřestal být součástí trestné činnosti, které se obviněný dopustil. Odvolací soud při ukládání trestu nadále zohlednil, že obviněný spáchal dva závažné násilné útoky, neshledal u něj žádnou polehčující okolnost a přihlédl rovněž k tomu, že se činu dopustil ve zkušební době předchozího odsouzení. Z domnělého „příznivějšího“ právního posouzení vztahu obou útoků proto obviněnému nevznikl nárok na snížení trestu.

S uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se neslučuje ani výhrada obviněného, že nové úvahy odvolacího soudu již nemohl napadnout dalším řádným opravným prostředkem. Nejvyšší soud poznamenává, že daná námitka je koncipována velmi stručně a dovolatel blíže nevysvětluje, v čem konkrétně měl uvedený postup odvolacího soudu představovat procesní pochybení či zásah do některého z jeho práv. Dovolací soud však není povolán k tomu, aby domýšlel nebo dokonce dotvářel dovolací argumentaci za obviněného. Nad rámec lze uvést, že odvolací soud založil své rozhodnutí na nezměněném skutkovém stavu a pouze v souladu s ustanovením § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. jinak posoudil právní stránku věci, když jednání obviněného kvalifikoval jako (dva) dílčí útoky pokračujícího trestného činu a poté opět v souladu s ustanovením § 259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl (srov. body 7. až 9. rozsudku odvolacího soudu).

Pokud pak obviněný brojí proti úvahám odvolacího soudu, podle nichž má zajištěný mobilní telefon jako předmět doličný zůstat součástí trestního spisu, a že adhezní výroky nebyly jeho odvoláním napadeny, ani tyto výhrady se neslučují s žádným z uplatněných dovolacích důvodů. Obviněný ostatně v uvedeném rozsahu nenapadá vlastní výrok rozhodnutí, nýbrž pouze některé části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Podle § 265a odst. 4 tr. ř. však dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Nejde tedy o právně relevantní dovolací argumentaci způsobilou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) ani h) tr. ř.

Lze tedy shrnout, že dovolací argumentace M. D. se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. minula, neodpovídá ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Co se týče rozsahu odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.