Nejvyšší soud 3 Tdo 701/2026 – Zločin vraždy

Za to byl obviněný odsouzen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 (šestnácti) let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené RBP, zdravotní pojišťovně, IČO 47673036, sídlem Michálkovická 967/108, 710 00 Ostrava, na náhradě majetkové škody částku 287.602 Kč.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené Z. S. na náhradě majetkové škody částku 18.229 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 1. 10. 2025 do zaplacení.

Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému dále uložena povinnost zaplatit poškozené M. J. na náhradě nemajetkové újmy částku 650.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 2. 10. 2025 do zaplacení.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Z. S. odkázána se zbytkem jejího nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená M. J. odkázána se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2025, sp. zn. 53 T 7/2025, podal obviněný odvolání směřující do všech jeho výroků. Poškozená M. J. podala odvolání do výroků o náhradě nemajetkové újmy.

O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 4 To 3/2026, a to tak, že pod bodem I. podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání poškozené M. J. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o nemajetkové újmě ohledně této poškozené, a pod bodem II. poté za splnění podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit poškozené M. J. na náhradě nemajetkové újmy částku 1.000.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 2. 10. 2025 do zaplacení. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn (bod III.)

Pod bodem IV. bylo podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto.

Obviněný namítá, že neměl být uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nýbrž přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, případně zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku. Podle dovolatele nebyl prokázán nepřímý úmysl usmrtit poškozeného. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, citovaný v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1263/2020, podle něhož nelze nepřímý úmysl pouze předpokládat, ale musí být prokázán konkrétními objektivními a subjektivními okolnostmi. Obviněný absenci úmyslu spatřuje i ve svém následném jednání, když přivolal zdravotnickou záchrannou službu a podle jejích pokynů poskytoval poškozenému první pomoc. Poukazuje také na znalecký posudek znalců PhDr. Martina Jániše a MUDr. Františka Honzáka, podle něhož nebyly u jeho osoby zjištěny pohnutky k agresivnímu jednání vůči dítěti; dítě plánoval, podporoval partnerku během těhotenství, byl u porodu a o dítě se řádně staral. Ze znaleckého posudku dále vyplývá nižší intelekt dovolatele, kognitivní schopnosti převážně v pásmu podprůměru a základní vzdělání. Nelze proto bez dalšího dovozovat, že si byl vědom zvýšené křehkosti dětské lebky, z čehož soudy rovněž dovozovaly nepřímý úmysl. Také výpovědi svědkyň O. a J. podle dovolatele potvrzují jeho klidnou a neagresivní povahu i pozitivní vztah k dítěti. Poukazuje rovněž na to, že v kritický den byl s dítětem poprvé zcela sám, a nelze tedy vyloučit jeho neobratnost při zacházení s poškozeným a z ní vyplývající neopatrnost, nikoli však úmysl dítěti ublížit nebo je usmrtit.

Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy poškozené M. R. dovolatel namítá nesprávné hmotněprávní posouzení podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Soud prvního stupně přiznal částku 650.000 Kč, odvolací soud ji zvýšil na 1.000.000 Kč. Dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, podle něhož je třeba zkoumat, zda přiznaná náhrada nebude pro obviněného majetkově likvidační. Vzhledem k tomu, že pobírá invalidní důchod a jeho příjmové možnosti jsou během výkonu trestu výrazně omezené, považuje přiznanou částku za nepřiměřenou. Odkazuje rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, podle něhož je třeba zohlednit postoj škůdce ke škodní události, její dopad do jeho duševní sféry a formu a míru zavinění.

Z výše uvedených důvodů proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Olomouci v dovoláním napadených výrocích zrušil a zrušil rovněž i všechny výroky odvoláním napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 9. 12. 2025, č. j. 53 T 7/2025-583, a věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci podle § 265l odst. 1 tr. ř., aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně Vrchnímu soudu v Olomouci. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že jej uzná vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, případně zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku, a uložil mu trest odpovídající této právní kvalifikaci. Současně požadoval nové rozhodnutí o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené M. J. s přiznáním podstatně nižší částky, než stanovily soudy nižších stupňů.

K dovolání obviněného se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), v rámci vyjádření doručeného Nejvyššímu soudu dne 31. 7. 2026, sp. zn. 1 NZO 545/2026.

Státní zástupce poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a sumarizoval námitky obviněného, poukázal na absenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Dále popsal obecná východiska dovolacích důvodů s tím závěrem, že námitky obviněného naplňují první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak podřadit námitku nesprávné právní kvalifikace skutku, včetně požadavku, aby byl čin posouzen jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, případně jako zločin těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 tr. zákoníku. Stejně tak pod něj spadají výhrady proti výroku o náhradě nemajetkové újmy přiznané M. J. podle § 228 odst. 1 tr. ř. ve výši 1.000.000 Kč s příslušenstvím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 6 Tdo 402/2024). Přestože se tedy Nejvyšší soud musí zabývat důvodností námitek uplatněných podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., současně platí, že pokud obviněný v dovolání převážně opakuje obhajobu a námitky, s nimiž se soudy obou stupňů již dostatečně vypořádaly, bývá takové dovolání zpravidla zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).

Státní zástupce poukázal na to, že v posuzované věci obviněný po události prezentoval několik rozdílných verzí vzniku smrtelného zranění pětiměsíčního M. R. Ty byly v trestním řízení vyvráceny zejména znaleckými posudky z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie, podle nichž bylo úmrtí způsobeno opakovaným působením aktivního násilí malé a střední intenzity vůči hlavě dítěte. Za zjištěných okolností mohl být pachatelem pouze obviněný. Skutkové i právní závěry soudů, včetně posouzení subjektivní stránky, jsou proto podle státního zástupce správné, kdy odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a rozsudku odvolacího soudu. Uvedl, že odvolací soud se náležitě vypořádal i s nárokem M. J. na náhradu nemajetkové újmy. Soudy tak dospěly ke správným skutkovým i právním závěrům a zákonně rozhodly rovněž o náhradě nemajetkové újmy.

Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně dal souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 tr. ř.

Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 2. 2026, sp. zn. 4 To 3/2026, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání poškozené zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o náhradě nemajetkové újmy, o níž poté nově rozhodl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným namítané skutečnosti naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Dovolání je nicméně třeba vytknout, že ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je tyto nutno posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou). Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojí pouze proti rozsudku odvolacího soudu, nýbrž zejména proti rozsudku soudu prvního stupně, který jej uznal vinným žalovaným skutkem a uložil mu trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Nejvyšší soud nicméně k právě uvedené vadě podaného dovolání nepřihlížel, neboť napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo možno na jeho podkladě přezkoumat, a to z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.

Je vhodné upozornit, že v dovolacím řízení zpravidla není přípustné opakovat námitky, které obviněný uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolání. V projednávané věci obviněný v dovolání v podstatě pouze reprodukuje svou dosavadní obhajobu a vznáší námitky totožné s těmi, které uplatňoval od počátku trestního řízení, zejména pak v rámci řádného opravného prostředku. S těmito výhradami se přitom již náležitě vypořádal soud prvního stupně a především soud odvolací, který na ně reagoval podrobně, vyčerpávajícím způsobem a poskytl dostatečné odůvodnění.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

Uvedený dovolací důvod dopadá na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování (viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Jedná se tedy o situace, kdy se nesprávná realizace důkazního řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Je však třeba mít na paměti, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Obviněný namítl, že skutkový závěr o jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu, tedy o tom, že jednal v nepřímém úmyslu poškozeného usmrtit, nevyplývá z výsledků provedeného dokazování. Tímto uplatnil první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Poukázal na to, že po incidentu přivolal záchrannou službu a snažil se poškozenému poskytnout první pomoc. Dále odkázal na znalecký posudek MUDr. Františka Honzáka, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a PhDr. Martina Jániše, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, specializace klinická psychologie, vypracovaného k vyšetření jeho duševního stavu (č. l. 423 a násl. spisu, dále jen „znalecký posudek psychiatrický a psychologický“), podle něhož u něj nebyly zjištěny přímé pohnutky k agresivnímu jednání vůči poškozenému, o kterého se řádně staral, měl k němu kladný vztah a neprojevoval vůči němu nepřátelství. Zdůraznil rovněž své nižší intelektové schopnosti a pouze základní vzdělání, z čehož dovozoval, že si nemusel být vědom zvýšené zranitelnosti dětské lebky. Ve prospěch své argumentace odkázal také na výpovědi svědkyň L. O. a M. J., podle nichž je klidné a neagresivní povahy, měl poškozeného rád a pečoval o něj. Současně zdůraznil, že v den skutku byl s poškozeným poprvé sám, a nelze proto vyloučit, že s ním zacházel toliko neopatrně.

Obviněný tak současně namítá neprokázání subjektivní stránky jako znaku skutkové podstaty zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kteroužto námitku je možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

V rámci tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou pak v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).

Je třeba upozornit, že ačkoliv je závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu bezpochyby závěrem právním, musí tento závěr, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu, vyplývat ze skutkových zjištění soudů pramenících z provedeného dokazování. Z hlediska subjektivní stránky trestného činu je zásadní, že skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, zda tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu. Skutečnosti subjektivní povahy lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, P. § 15. Úmysl. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 219–220).

Jeví se jako vhodné rovněž předeslat, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. neurčuje žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.

Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

Zavinění je vybudováno: a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).

Soud prvního stupně dospěl v projednávané věci k závěru, že obviněný jednal „v nepřímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku“, neboť v řízení bylo prokázáno, že obviněný „útočil vůči hlavě poškozeného nejméně třemi údery rukou silou i střední intenzity. Dle přesvědčení soudu musí být i běžnému laikovi jednoznačně zřejmé, že pokud útočí tímto způsobem vůči hlavě pětiměsíčního dítěte, ve které je uložen životně důležitý orgán – mozek, může takovému dítěti způsobit zranění vedoucí k jeho úmrtí, neboť je obecně známou skutečností, že tělesná schránka dítěte věku pěti měsíců je natolik křehká, že kdokoli udeří takové dítě silou střední intenzity rukou do hlavy, musí vědět a být srozuměn s tím, že takové jednání může vést ke zranění dítěte, které povede k jeho smrti, byť takový následek způsobit nechce“ (bod 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odkázal přitom zejména na usnesení Nejvyšší soudu dne 28. 6. 2007, sp. zn. 6 Tdo 713/2007, které řešilo skutkově obdobný případ, kdy pachatel opakovaně udeřil dvouměsíční dítě do oblasti hlavy, přičemž v důsledku poranění došlo k těžkému hypoxickému poškození mozku, které bylo bezprostřední příčinou smrti dítěte. Zatímco soud prvního stupně posoudil jednání obviněného jako trestný čin těžkého ublížení na zdraví s následkem smrti, odvolací soud dospěl na podkladě skutkových zjištění k závěru, že jde o trestný čin vraždy. Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudu odvolacího v citované věci, kdy bylo konstatováno, že: „… obžalovaný musel skutečně nade vší pochybnost vědět, že prakticky každý přímý úder na neobyčejně křehkou hlavičku v tomto případě dvouměsíčního kojence může vést k jeho smrti, jak ostatně dokládá i znalecký posudek z oboru biomechaniky. Navíc bylo plně objektivizováno, že v dané věci šlo o úder opakovaný, podle posledně zmíněného znaleckého posudku vedený dokonce pěstí. Za situace, kdy nikdo jiný inkriminovaný následek než výhradně obžalovaný způsobit nemohl, platí, že jednal-li tento jak jednal, byl srozuměn s tím, že následkem jeho útoku může poškozená zemřít [§ 4 písm. b) tr. zák.] a nikoli způsobit jenom těžkou újmu na zdraví“. Odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 713/2007 je zcela přiléhavý. Také v nyní projednávané věci totiž obviněný opakovaně udeřil poškozeného rukou do oblasti hlavy, přičemž poškozený byl pouze o tři měsíce starší než oběť v citovaném případě. Skutkové okolnosti obou věcí jsou tak v podstatných rysech srovnatelné, a uvedené rozhodnutí proto poskytuje relevantní vodítko pro právní posouzení projednávaného skutku.

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry stran nepřímého úmyslu, přičemž v rámci odůvodnění svého rozsudku se vypořádal i s námitkami obviněného, které se v podstatě téměř doslova překrývají s námitkami uplatněnými v dovolání. Lze odkázat zejména na body 9. až 12. odůvodnění jeho rozsudku, kde odvolací soud uvedl, že přestože ve věci neexistoval přímý důkaz zachycující útok na poškozeného AAAAA, provedené nepřímé důkazy vytvořily ucelený a logický řetězec, který bez důvodných pochybností prokazuje vinu obviněného, a tedy i jeho úmysl. Za významné označil zejména rozporná vysvětlení, která obviněný bezprostředně po události poskytoval svému okolí. Jednotlivým osobám uváděl, že dítě prodělalo infarkt, že mu někdo ublížil, že je udeřil o roh zdi, případně že má vrozenou srdeční vadu. Tato vzájemně neslučitelná vysvětlení podle odvolacího soudu svědčila o snaze zastřít skutečnou příčinu poranění dítěte. Rozhodující význam přisoudil odvolací soud znaleckým závěrům z oboru soudního lékařství – znalecké posudky MUDr. Marka Dokoupila, Ph.D., MBA, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, MUDr. Matěje Uvíry, soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, a Ing. Vladimíry Gebauerové, soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie (č. l. 335 a násl., č. l. 387 a násl. spisu; dále jen „znalecké posudky ke zraněním poškozeného“). Znalci vyloučili jak přirozenou zdravotní příčinu úmrtí, tak mechanismus odpovídající náhodnému nárazu o roh zdi či běžné manipulaci s dítětem, který prezentoval obviněný. Naopak konstatovali, že zjištěná poranění hlavy, včetně zlomeniny lebky, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a další nitrolební poranění, odpovídají opakovanému působení tupého násilí ze strany jiné osoby. Znalci uzavřeli, že poranění odpovídají nejméně třem úderům vedeným proti hlavě dítěte. Bezprostřední příčinou smrti byl úrazový otok mozku vzniklý v přímé souvislosti s těmito poraněními. Odvolací soud současně akcentoval skutečnost, že v rozhodné době byl s pětiměsíčním dítětem v bytě pouze obviněný. Nebyla zjištěna žádná jiná osoba, která by mohla poranění způsobit, ani žádný alternativní mechanismus jejich vzniku. Právě tyto okolnosti ve spojení se znaleckými závěry, s vyvrácením všech verzí předkládaných obviněným a jeho rozpornými tvrzeními vedly soudy k závěru, že jedinou reálnou možností vzniku smrtelných poranění bylo jednání obviněného popsané ve výroku o vině.

Je vhodné připomenout, že soud prvního stupně oproti obžalobě skutkovou větu zmírnil ve prospěch obviněného v souladu se zásadou in dubio pro reo a přizpůsobil ji výsledkům dokazování. Zatímco obžaloba tvrdila, že obviněný nejméně třikrát udeřil dítě malíkovou hranou pravé ruky do oblasti spánku a levé části hlavy údery nejméně střední intenzity, soud vycházel pouze z toho, co bylo bezpečně prokázáno znaleckými závěry. Ve skutkové větě proto uzavřel, že obviněný poškozeného fyzicky napadl nejméně třemi údery rukou směřujícími proti hlavě silou malé a střední intenzity, což odpovídalo závěrům znalců. Tím podle soudu prvního stupně přesněji a objektivněji vyjádřil mechanismus vzniku poranění, aniž by překročil hranice dokazováním spolehlivě zjištěných skutečností.

Odvolací soud stran úmyslu uvedl, že každému průměrně rozumnému člověku musí být zřejmé, že opakovaný fyzický útok vedený na hlavu pětiměsíčního kojence může způsobit závažné poranění mozku a vést ke smrti dítěte. Obviněný musel možnost takového následku předvídat a být s ním přinejmenším srozuměn. Odmítl tedy argumentaci obviněného, že vzhledem k nižším intelektovým schopnostem nemohlo být jeho úmyslné zavinění prokázáno. Znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. František Honzák a PhDr. Martin Jániš neshledali u obviněného žádnou duševní poruchu ani kognitivní deficit, který by omezoval jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Naopak dospěli k závěru, že jednání obviněného bylo vědomé. Znalci konstatovali, že přestože se obviněný neprojevuje agresivně, obtížně emoce rozpoznává, neuvědomuje si svou případnou podrážděnost a nepříjemné emoce v sobě spíše tlumí, což však v případě větší zátěže může vést k emocionálnímu výbuchu, překvapujícímu při srovnání s dlouhodobým neagresivním způsobem života obviněného před činem. Tedy i pokud ho svědkyně L. O. a M. J. popisují jako klidného a neagresivního člověka, neznamená to, že obviněný není agresivního jednání v jistých situacích schopen. Soudy přitom nijak nezpochybnily skutečnost, že obviněný měl syna rád a staral se o něho. Odvolací soud poukázal rovněž na jeho následné chování po činu, zejména telefonáty rodinným příslušníkům a přivolání záchranné služby, které dokládají, že si byl závažnosti situace vědom. Odvolací soud uzavřel, že skutková zjištění plně odůvodňují závěr o nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného, a vyloučil možnost právního posouzení skutku pouze jako těžkého ublížení na zdraví nebo ublížení na zdraví z nedbalosti. Klíčové bylo, že smrtelná poranění byla výsledkem vědomého opakovaného útoku na hlavu zcela bezbranného pětiměsíčního dítěte, přičemž žádná jiná rozumná verze vzniku zranění nebyla provedenými důkazy potvrzena.

Nejvyšší soud neshledal důvod se od závěrů soudů nižších stupňů odchýlit a v plném rozsahu se s nimi ztotožnil. Námitky obviněného týkající se prokázání nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku proto vyhodnotil jako neopodstatněné, neboť provedené důkazy poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný byl s následkem svého jednání přinejmenším srozuměn. Současně dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů neodůvodňují ani přijetí jiné právní kvalifikace skutku, neboť provedené dokazování neposkytuje podklad pro odlišné právní posouzení věci.

Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. i ve vztahu k výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozené M. J., tedy výroku pod bodem II. z rozsudku odvolacího soudu. Obviněný namítá, že přiznaná náhrada nemajetkové újmy ve výši 1.000.000 Kč je nepřiměřeně vysoká a představuje nesprávné hmotněprávní posouzení věci. Soudům vytýká, že dostatečně nezohlednily jeho nepříznivé majetkové a výdělkové poměry, zejména skutečnost, že je příjemcem invalidního důchodu a že jeho možnosti hradit náhradu budou po dobu výkonu trestu výrazně omezené. Dále namítá, že soudy při stanovení výše náhrady nepřihlédly v potřebném rozsahu k okolnostem na jeho straně, zejména k jeho postoji ke škodní události, dopadům události do jeho psychické sféry a k formě a míře zavinění.

Soud prvního stupně uložil obviněnému, aby podle § 228 odst. 1 tr. ř. zaplatil poškozené M. J. na náhradě nemajetkové újmy částku 650.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,5 % ročně z této částky od 2. 10. 2025 do zaplacení. Svůj závěr odůvodnil v bodě 22. rozsudku. Obviněný se proti výroku odvolal s tím, že uplatnil obhajobu v podstatě totožnou s obhajobou, jakou uplatňuje v dovolání. Odvolací soud jeho námitku odmítl. Především zdůraznil, že soud prvního stupně sice správně vycházel z metodiky stanovené judikaturou Nejvyššího soudu, zejména z rozsudku ze dne 12. 2. 2020 sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, avšak pochybil, pokud takto určenou základní částku náhrady ve výši 866.820 Kč bez dostatečného důvodu snížil na 650.000 Kč. Odvolací soud nepřisvědčil závěru, že by skutečnost, že poškozená má další děti, po tragické události uzavřela nové manželství a očekává další dítě, mohla vést ke zmírnění intenzity duševních útrap spojených se ztrátou nezletilého syna. Ve vztahu k majetkovým poměrům obviněného odvolací soud odkázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž nemajetnost škůdce zásadně nesouvisí se stanovením výše náhrady nemajetkové újmy a může být zohledněna nanejvýš jako výjimečný korektiv až poté, co je určena ústavně konformní výše satisfakce. Samotná skutečnost, že obviněný pobírá invalidní důchod a jeho příjmové možnosti budou po dobu výkonu trestu omezené, proto neodůvodňuje snížení náhrady. Odvolací soud naopak shledal důvody pro její navýšení. S odkazem na kritéria vymezená v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1485/2019 zdůraznil, že základní částka náhrady může být modifikována s ohledem na konkrétní okolnosti případu, přičemž v projednávané věci byly dány okolnosti hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 2957 občanského zákoníku. Obviněný se totiž násilného jednání dopustil vůči pětiměsíčnímu kojenci, tedy vůči zcela bezbranné oběti, jíž způsobil smrtelná poranění. Právě mimořádná závažnost a zavrženíhodnost tohoto jednání podle odvolacího soudu odůvodňovala přiznání částky požadované poškozenou.

Je třeba uvést, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1485/2019, nevede k závěru, jehož se obviněný domáhá. Z tohoto rozhodnutí sice vyplývá, že při stanovení náhrady lze přihlížet rovněž k poměrům škůdce a v krajních případech zohlednit likvidační dopady náhrady, současně však zdůrazňuje, že primárním východiskem je závažnost zásahu do práv sekundární oběti a intenzita jejích duševních útrap. Majetkové poměry škůdce proto nepředstavují automatický důvod ke snížení náhrady a nemohou převážit nad okolnostmi svědčícími pro poskytnutí plné satisfakce za mimořádně závažný zásah do rodinného života poškozené, která přišla o svého syna ve věku pěti měsíců. Nejedná se o situaci, kdy by se snad měl porovnávat rozsah ztráty sekundární oběti a pachatele. V poměrech projednávané věci tak judikatura Nejvyššího soudu spíše podporuje závěr odvolacího soudu o přiznání plné požadované náhrady než argumentaci obviněného směřující k jejímu snížení.

S uvedeným postupem a závěry odvolacího soudu se proto Nejvyšší soud zcela ztotožňuje. Odvolací soud při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy vycházel z ustálených judikatorních východisek, řádně posoudil jak základní částku odškodnění, tak existenci okolností odůvodňujících její modifikaci, přičemž své závěry přesvědčivě a dostatečně odůvodnil (zejména body 13. a 14.). Správně přitom dovodil, že majetkové poměry obviněného samy o sobě nemohou být určujícím kritériem pro stanovení výše náhrady a že v projednávané věci neodůvodňují její snížení. Naopak náležitě zohlednil mimořádnou závažnost protiprávního jednání obviněného, které směřovalo proti zcela bezbrannému pětiměsíčnímu dítěti a vedlo k jeho úmrtí, jakož i intenzitu duševních útrap poškozené matky. Za těchto okolností nelze přiznanou náhradu ve výši 1.000.000 Kč považovat za nepřiměřenou ani za rozpornou s kritérii formulovanými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1485/2019 a navazující judikatuře. Naopak jde o částku odpovídající závažnosti vzniklé nemajetkové újmy i okolnostem, za nichž k ní došlo. Nejvyšší soud tedy námitce obviněného nepřisvědčil.

Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.