Nejvyšší soud 3 Tdo 711/2026 – Přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku

Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále také jen „městský soud“) ze dne 27. 1. 2026, č. j. 2 T 98/2025-452, byl obviněný doc. Ing. Alois Skoupý, CSc. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu dopustil tak, že (převzato z výroku rozsudku) dne 19. 11. 2022 v Brně či na jiném místě v České republice jako znalec jmenovaný rozhodnutím Ministra spravedlnosti ČR, č. j. ZT 1388/91 ze dne 19. 2. 1992 na základě žádosti společnosti VOP CZ, s.p., IČ: 00000493, jako zadavatele, vypracoval hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek č. 022/1164 z oboru střelivo a výbušniny, specializace střelivo, výbušniny a balistika, v jehož rámci nesprávně posoudil způsobilost předmětu zkoumání, skladu zbraní objektu č. 12 v Bludovicích, který se nachází na pozemku par. č. 692/81, obec Nový Jičín, katastrální území Bludovice u Nového Jičína, k uskladnění munice a v rozporu s povinnostmi znalce postupovat nestranně, nezávisle a s odbornou péčí dle ustanovení § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v podaném znaleckém posudku vědomě nepravdivě zkonstatoval, že předmětná budova splňuje podmínky pro muniční skladiště podle zákona č. 119/2002 Sb. a nařízení vlády č. 217/2017 Sb., a to přesto, že musel být minimálně srozuměn s tím, že posuzovaný objekt č. 12 v Bludovicích není způsobilý k užívání jako muniční skladiště, protože není k tomuto účelu zkolaudován a nesplňuje požadavky kladené zákonem č. 119/2002 Sb., nařízením vlády č. 217/2017 Sb. a vyhláškou č. 99/1995 Sb. na muniční skladiště a nelze jej tedy užívat ke skladování munice jakožto muniční skladiště, ale je zkolaudován pouze jako sklad zbraní, dále ve zpracovaném znaleckém posudku neposoudil požadavky kladené na muniční skladiště uvedené v § 11 až § 17 nařízení vlády č. 217/2017 Sb., a to požadavky ohledně fyzické ostrahy a celkového elektronického zabezpečení muničního skladiště, přičemž požadavky kladené na muniční skladiště uvedené v § 18 uvedeného nařízení vlády byly posouzeny, ale bez odpovídajícího zohlednění skutečného stavu objektu č. 12, kdy v blízkosti objektu č. 12 se nachází stožáry osvětlení a vzrostlé stromy, které by v případě pádu mohly zasáhnout objekt č. 12, což je v rozporu s § 18 odst. 2 uvedeného nařízení vlády, dále v posudku popsal, že je splněno předepsané oplocení vyšší než 2 metry opatřené řadou ostnatého drátu, kdy dané oplocení nesplňuje podmínku ostnatého drátu, čímž není splněn požadavek daný v ustanovení § 18 odst. 3 uvedeného nařízení vlády, dále v rámci předmětného posudku v bodu 4.5. konstatuje, že muniční skladiště splňuje podmínky z hlediska konstrukce, přičemž skutečným stavem je třípodlažní budova a vyhláška č. 99/1995 Sb., na kterou se § 18 odst. 4 odkazuje, v § 6 odst. 1 stanovuje, že „sklad se buduje jako jednopodlažní“, tedy nedošlo ke splnění požadavku na muniční skladiště daného v ustanovení § 18 odst. 4 uvedeného nařízení vlády, kdy znalec si je zjevně vědom daných požadavků na muniční skladiště, ale jím zpracované závěry ve znaleckém posudku jsou v přímém rozporu s objektivní realitou, samotný znalecký posudek byl zpracován s vědomím znalce na potřebné požadavky pro muniční skladiště, ale nijak jejich naplnění neověřuje či nedokládá potřebnými zjištěními či důkazy a za takto hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek obdržel vyúčtované znalečné ve výši 47 795 Kč od zadavatele spol. VOP CZ, s.p., IČ: 00000493.

Za to byl odsouzen podle § 67 odst. 1, 2 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 500 Kč, tj. v celkové výši 30 000 Kč, a podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru střelivo a výbušniny, specializace střelivo, výbušniny a balistika na dobu 24 měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu zároveň byla uložena povinnost nahradit poškozené společnosti VOP CZ, s.p., škodu ve výši 47 795 Kč.

Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně (dále také jen „krajský soud“) usnesením ze dne 25. 3. 2026, č. j. 3 To 90/2026-476, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný doc. Ing. Alois Skoupý, CSc., prostřednictvím své obhájkyně dovoláním, a to s odkazem na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.

Nejprve zrekapituloval, že mu soudy vytkly nedostatek kolaudace objektu jako muničního skladiště, nesplnění požadavků na fyzickou ostrahu a zabezpečení objektu, nezohlednění skutečného stavu objektu a jeho okolí, včetně vegetace a osvětlení, nesplnění požadavků na oplocení objektu a nesplnění požadavků na konstrukční uspořádání objektu spočívající v umístění muničního skladiště ve vícepodlažní budově.

Otázkou kolaudace objektu se ovšem v posudku nezabýval, protože právě jeho znalecký posudek měl být podkladem pro následné kolaudační řízení. Stavební úřad nedisponuje odbornými znalostmi potřebnými k posouzení splnění požadavků na muniční skladiště a při své činnosti vychází ze znaleckých posudků. Závěr soudů, že nejprve mělo dojít ke kolaudaci objektu a teprve následně ke zpracování znaleckého posudku, označil za absurdní. Má za to, že nedostatek kolaudačního rozhodnutí nemůže představovat vadu jeho posudku, a proto byla tato otázka jak v obžalobě, tak i soudy nižších stupňů, nesprávně posouzena.

Ve vztahu k požadavkům na fyzickou ostrahu a elektronické zabezpečení objektu namítl, že tyto skutečnosti při místním šetření zkoumal a vycházel rovněž z informací poskytnutých zástupcem zadavatele Ing. Vlastimilem Čepem, Ph.D. Zjištěné skutečnosti posoudil jako vyhovující a závěr promítl do znaleckého posudku. Poukázal také na poznatky obhájkyně získané při „ohledání“ objektu dne 23. 7. 2025 od přítomné ostrahy, podle nichž byl areál nepřetržitě monitorován, mj. kamerovým systémem, vybaven čidly pohybu a ve dvouhodinových intervalech byly konány pravidelné obchůzky. Namítl, že obžaloba nekonkretizovala, které požadavky na fyzickou ostrahu a zabezpečení nebyly splněny.

Pokud jde o požadavek podle § 18 nařízení vlády č. 217/2017 Sb., o požadavcích na zabezpečení zbraní, střeliva, černého loveckého prachu, bezdýmného prachu a zápalek a o muničním skladišti (dále také jen „nařízení vlády“), dovolatel uvedl, že při místním šetření hodnotil stav objektu, vegetace i okolních zařízení, včetně stožárů osvětlení, a dospěl k závěru, že objekt není ohrožen jejich případným pádem. Odkázal rovněž na informace technických pracovníků a pracovníků ostrahy o pravidelných kontrolách stavu vegetace i dalších objektů. Namítl, že v obžalobě není konkretizováno, které stromy či zařízení osvětlení hrozí pádem na předmětnou budovu, ani proč a jakým způsobem by k takovému pádu mělo dojít.

Dále citoval znění první věty § 18 odst. 3 nařízení vlády a namítl, že toto ustanovení umožňuje splnění podmínky buď oplocením samotného muničního skladiště, kdy toto oplocení musí odpovídat uvedeným podmínkám, nebo jeho umístěním v oploceném areálu při zachování předepsané vzdálenosti. Vyjádřil přesvědčení, že dané ustanovení ani jiný právní předpis již nestanoví zvláštní požadavky na oplocení takového areálu. Jinak řečeno, požadavek ostnatého drátu je uveden pouze u oplocení muničního skladiště, nikoli u oplocení areálu. V té souvislosti poukázal na zákaz analogie v neprospěch obviněného v trestním právu. Reklamoval, že soudy nesprávně vyložily právní úpravu, když analogicky vztáhly požadavky na oplocení muničního skladiště i na oplocení areálu. Odvolací soud z této skutečnosti dokonce dovodil jeho úmyslné zavinění.

Dovolatel nesouhlasil ani se závěrem, že připustil umístění skladiště ve druhém nadzemním podlaží nesprávně, když podle § 6 odst. 1 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 99/1995 Sb., o skladování výbušnin (dále též jen „vyhláška č. 99/1995 Sb.“) se sklad buduje jako jednopodlažní. Odkázal na stanovisko Ing. Vlastimila Čepa, Ph.D., který je rovněž znalcem v oboru střelivo a výbušniny a který zastával obdobný názor, přičemž právě on vytipoval posuzovanou budovu jako muniční skladiště. Muniční skladiště jsou ve vícepodlažních budovách umístěna i na dalších místech v České republice, konkrétně v Šenově u Nového Jičína a v Semtíně. Namítl, že „tento důkaz“ nebyl proveden v přípravném řízení ani před soudy nižších stupňů, byť jej považoval za podstatný pro posouzení věci a prokázání, že umístění muničního skladiště ve vícepodlažní budově není ojedinělým výstřelkem. Dále reklamoval, že odvolací soud odmítl provést navržené doplnění dokazování znaleckým posudkem nebo výslechem znalce doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr., k „otázce typologie a rozsahu munice a střeliva, které bylo možno v předmětném skladišti uložit“. Mělo jít přitom o důkaz významný pro posouzení vhodnosti objektu ke skladování munice a střeliva.

Námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný shrnul tak, že předmětný znalecký posudek nebyl nepravdivý, hrubě zkreslený ani neúplný, a že skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v tomto směru ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. V předcházejícím řízení rovněž nebyly provedeny některé podstatné důkazy. Odlišnost odborných názorů na výklad nejasných odborných otázek sama o sobě neznamená, že znalec podal nepravdivý, hrubě zkreslený nebo neúplný znalecký posudek. V té souvislosti poukázal na komentářovou literaturu (P. Šámal, S. Rizman, M. Richter, Trestní zákoník, 3. vydání, 2023, s. 4330–4349) a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1009/2013, a ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012, s tím, že v těchto věcech znalci úmyslně uvedli nesprávné vstupní údaje nebo záměrně deformovali vstupní data, což podle něj představuje jednání podstatně odlišné od skutku, který je kladen za vinu jemu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítl nesprávné právní posouzení otázky zavinění. Uvedl, že ani v případě existence vad znaleckého posudku (které však popírá) nebyl prokázán jeho úmysl spáchat přečin podle § 346 tr. zákoníku. Za neudržitelný označil závěr, že jeho motivací bylo získání znalečného, neboť výše odměny byla dohodnuta předem bez ohledu na výsledek posudku, což vyplývá z jeho výpovědi, výpovědi Ing. Vlastimila Čepa, Ph.D., i z jejich e-mailové komunikace. Nesouhlasil ani se závěrem, že rozdíly mezi jeho posudkem a revizním znaleckým posudkem svědčí o úmyslném jednání, a opětovně zdůraznil, že odlišný odborný názor neznamená nepravdivost, hrubé zkreslení či neúplnost znaleckého posudku a neprokazuje ani úmyslné spáchání trestného činu.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a podle § 265m tr. ř. ve věci sám rozhodl rozsudkem tak, že jej v plném rozsahu zprostí obžaloby.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém vyjádření k dovolání v rámci řízení podle § 265h tr. ř. uvedl, že obviněný v podstatné míře zopakoval skutkové i hmotněprávní výhrady uplatněné v předchozích stádiích řízení, což je patrné již z některých užitých formulací, kde je reagováno spíše na podanou obžalobu než na obsah soudních rozhodnutí. S uplatněnými námitkami se soud prvního stupně i odvolací soud dostatečně a správně vypořádaly. K námitkám řazeným pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel žádnými konkrétními argumenty nedoložil existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Neoznačil žádný konkrétní důkaz, s jehož obsahem by byla skutková zjištění v rozporu, a namísto toho převážně zopakoval vlastní obhajobu a vlastní pohled na věc. Za takový důkaz nepochybně nelze označit vlastní ohledání objektu dne 23. 7. 2025 obhájkyní a poznatky, které při tom měla zaznamenat. Skutečnosti uváděné samotným obviněným, co při místním šetření zkoumal a hodnotil a z jakých informací vycházel, sice skutečně nekorespondují s konečnými skutkovými zjištěními přijatými soudy, avšak tyto závěry dovolatele je možné vnímat pouze jako součást jeho výpovědi, přičemž soudy logicky objasnily, proč z ní při svých skutkových zjištěních nevycházely. Dále státní zástupce poznamenal, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by podal nepravdivý znalecký posudek ve smyslu výkladu objektivního znaku skutkové podstaty přečinu podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku. Z právní věty výroku o vině a také bodů 53. až 55. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že uvedenou skutkovou podstatu naplnil podáním hrubě zkresleného a neúplného znaleckého posudku.

K výhradám týkajícím se kolaudace objektu poukázal na to, že dovolatel se otázky kolaudace ve znaleckém posudku dotkl, když uvedl, že objekt byl schválen stavebním úřadem ministerstva obrany jako sklad zbraní. Nezkolaudování posuzovaného objektu jako muničního skladu je ve skutkové větě zmiňováno právě v souvislosti se srozuměním obviněného s touto skutečností. S odkazem na body 11. a 33. odůvodnění rozsudku městského soudu lze považovat požadavek, aby se znalec z hlediska úplnosti znaleckého posudku vyrovnal s podmínkami pro změnu účelu stavby i s otázkou nutnosti kolaudačního rozhodnutí při vyslovení kategorického závěru o splnění podmínek pro muniční skladiště, za logicky odůvodněný.

Ve vztahu k námitkám ohledně fyzické ostrahy a zabezpečení objektu státní zástupce uvedl, že dovolatel směřoval svou argumentaci spíše proti obžalobě než proti napadenému rozhodnutí a jemu předcházejícímu rozsudku. Jemu vytýkaná vada přitom spočívá v neúplnosti znaleckého posudku v dané otázce, tedy že v něm fakticky (při přijatém kategorickém závěru) nebyla obsažena ani zmínka o posouzení požadavků kladených na muniční skladiště podle § 11 až § 17 nařízení vlády. Také u požadavku uvedeného v § 18 odst. 2 nařízení vlády obviněný brojí spíše jen proti obžalobě. K obsahu této námitky státní zástupce zmínil, že z hlediska rozhodného skutkového zjištění není podstatné přesné označení jednotlivých stromů či zařízení, nýbrž skutečnost, že znalecký posudek poskytoval pouze stručné a nedostatečné hodnocení situace, přestože pak znalec dospěl ke kategorickému závěru o splnění podmínek muničního skladiště.

Zpochybnění výkladu § 18 odst. 3 nařízení vlády státní zástupce označil za námitku hmotněprávní povahy. Nesouhlasil však s výkladem učiněným obviněným a uvedl, že požadavek minimální výšky oplocení i jeho opatření ostnatým drátem dopadá na oba případy řešené citovaným ustanovením (což vyplývá již z uvození věty za středníkem slovy „tento požadavek“). Uvedené ustanovení nařízení vlády tedy nelze považovat za vágní ani připouštějící různý výklad. Současně poukázal na to, že ačkoli dovolatel podle své nynější argumentace neshledal podmínku opatření oplocení souvislou řadou ostnatého drátu za nutnou, zanesl tuto skutečnost nepravdivě do svého znaleckého posudku.

Stran námitky týkající se možnosti umístění muničního skladiště ve vícepodlažní budově považuje státní zástupce znění § 6 odst. 1 vyhlášky č. 99/1995 Sb. za jednoznačné. Za nerozhodný označil odkaz dovolatele na stanovisko Ing. Vlastimila Čepa, Ph.D., zvlášť pokud se uváží, že jmenovaný svědek měl z pozice zaměstnance společnosti VOP CZ, s.p., v jejímž areálu se budova B12 nacházela a byla podle něho jako jediná v areálu schválena stavebním úřadem jako sklad zbraní, zjevný zájem na výsledku znaleckého posudku, který by znamenal možnost uskladnění munice. Za nerozhodnou shledal i údajnou existenci obdobných skladů v jiných lokalitách, přičemž zdůraznil, že případná existence takových objektů sama o sobě nevypovídá o splnění zákonných podmínek a že jejich provoz nebyl předmětem nyní posuzované trestní věci.

Státní zástupce dále nesouhlasil ani s námitkou opomenutých důkazů. Připomněl podmínky, za nichž může být neprovedený důkaz považován za opomenutý ve smyslu třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu. Podle jeho názoru dovolatelem navržené důkazy tyto předpoklady nesplňovaly. Za irelevantní označil dokazování vztahující se k jiným objektům využívaným jako muniční sklady a souhlasil rovněž s nevyhověním návrhu na zadání vypracování znaleckého posudku znalcem doc. Ing. Jiřím Chládkem, Dr., mimo jiné s poukazem na skutečnost, že tento byl ve věci již vyslechnut jako svědek.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že dovolatel zpochybnil především závěr o úmyslném zavinění. Zdůraznil, že přečin podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, který lze spáchat i v nepřímém úmyslu, a že jeho skutková podstata nevyžaduje prokazování konkrétního motivu. Za nevýznamné proto označil námitky směřující proti úvahám o majetkovém prospěchu. Soudy nezaložily svůj závěr o zavinění pouze na odlišnosti mezi znaleckými posudky, ale zejména na zjištění, že dovolatel pro formulaci znaleckých závěrů použil zkreslených vstupních údajů, aplikoval neznámé, resp. ze znaleckého posudku nevyplývající, metody, v případě některých závěrů při absenci nezbytných podkladů. Vzhledem k odbornému zaměření znaleckého posudku a předmětu posouzení soud prvního stupně správně dovodil srozumění obviněného s tím, že jeho závěry mohou mít zásadní vliv na další rozhodnutí, ať již ve stavebním řízení či z praktické stránky věci o umístění munice ve zcela nevyhovujících podmínkách v objektu, který k tomu není způsobilý, včetně uvědomění si možných rizik pro zdraví a bezpečnost osob vyskytujících se v jeho okolí. S totožnou hmotněprávní námitkou se vypořádal také odvolací soud, který zdůraznil, že obviněný jako znalec s odpovídajícím odborným zaměřením znal přesné podmínky na místě, přesto některá zjištění, která byla nepochybně důležitá pro konečný závěr v otázce, zda posuzovaný objekt splňuje zákonné předpoklady pro sklad munice, ve svém posudku zcela pominul. O pouhý odlišný odborný názor mezi více kompetentními a odborně erudovanými znalci se zde rozhodně nejednalo.

Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Současně vyslovil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil případně i jiné než navržené rozhodnutí.

Na toto vyjádření zareagoval obviněný prostřednictvím své obhájkyně písemnou replikou, přičemž jej označil za formalistické a nesprávné. Pokud on ve svém dovolání poukázal na skutečnosti uplatněné již v předchozích fázích řízení, učinil tak proto, že se s nimi soudy nižších stupňů vypořádaly nesprávně, což založilo nejen uplatněné dovolací důvody, ale také porušení jeho práva na spravedlivý proces. Samotné setrvání na konzistentní obhajobě po celou dobu řízení nemůže jít v žádném případě k tíži obviněného, ani vylučovat věcný přezkum dovolání Nejvyšším soudem. Následně obviněný znovu (ve shodě se samotným dovoláním) zrekapituloval, jaká hrubá zkreslení či neúplnosti znaleckého posudku mu byla nižšími soudy vytčena, bod po bodu se k nim znovu detailně vyjádřil a připojil nesouhlasný komentář k souvztažné části vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Setrval na stanovisku, že nedostatek kolaudace objektu jako muničního skladiště nebyl podstatný, otázka kolaudace předmětných prostor nebyla součástí zadání posudku, a tedy ani činnosti znalce v dané věci. Předmětný posudek měl případně až poté sloužit jako podklad pro stavební řízení k takové změně. Pokud jde o údajnou neúplnost posudku, resp. absenci výslovného textového rozboru ohledně fyzické ostrahy a zabezpečení objektu, státní zástupce účelově zaměnil „stylistickou stručnost“ posudku s jeho neúplností. Obviněný ve skutečnosti vše potřebné ověřil při místním šetření, a to i od zástupce zadavatele Ing. Vlastimila Čepa, Ph.D., a stejně tak při místním šetření zhodnotil i stav posuzovaného objektu, okolní vegetace a přilehlých staveb, včetně stožárů osvětlení, a posoudil případné riziko jejich pádu. Stejné skutečnosti pak zjistila i jeho obhájkyně dne 23. 7. 2025 při vlastním šetření v areálu. V obžalobě ani v soudních rozhodnutích není nikde uvedeno, jaká konkrétní zařízení či vegetace měly hrozit pádem na budovu, ani proč a jak by k takovému pádu mělo dojít. Formulace státního zástupce v bodě 20. jeho vyjádření dobře ilustruje „vyumělkovanost“ konstrukce obžaloby i celého trestního stíhání ve stylu „sice to není prokázáno, ale mohlo to tak být“. Státní zástupce vlastně připouští, že zde k žádné vadě posudku nedošlo, přesto se k němu chová jako k dalšímu střípku do mozaiky podobně chatrných konstrukcí, které mají obviněného usvědčovat z úmyslné trestné činnosti. Dovolatel setrvává též na tom, že ustanovení § 18 odst. 3 nařízení vlády, upravující minimální parametry oplocení skladiště nebo areálu, připouští různý výklad a jakékoli nejasnosti nelze vykládat k jeho tíži. Totéž platí i ve vztahu k § 18 odst. 4 nařízení vlády a § 6 odst. 1 vyhlášky č. 99/1995 Sb. Formulace „sklad se buduje jako jednopodlažní“ dopadá na novou výstavbu, nikoli na posouzení stávající stavby. Skutečnost, že muniční skladiště jsou ve vícepodlažních budovách v České republice reálně provozována, byla předmětem konkrétního důkazního návrhu obhajoby, který však soud prvního stupně neprovedl. Odmítnutí tohoto důkazního návrhu, stejně tak jako odmítnutí znaleckého posudku či výslechu doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr., k typologii a třídám nebezpečnosti munice způsobilé k uskladnění v předmětné budově, představuje vadu opomenutého důkazu. Prokázání popsané reálné jiné praxe mělo mít zásadní vliv přinejmenším na otázku úmyslného zavinění obviněného. I kdyby však byl znalec v tomto názoru osamocen, nelze z toho automaticky dovozovat, že podal hrubě zkreslený, neúplný nebo nepravdivý posudek. To, že některé skutečnosti uvedené v posudku jiní znalci hodnotí odlišně, neznamená, že závěry obviněného jsou nesprávné. Jednalo se o otázky, jejichž výklad byl přinejmenším nejasný a bylo na ně možné mít různé názory. Následně obviněný znovu odkázal na komentářovou literaturu a rozhodovací činnost Nejvyššího soudu s tím, že jiní znalci byli pro trestný čin podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku odsuzováni vždy za podstatně závažnější jednání, než které je kladeno za vinu jemu. Poněkolikáté zopakoval, že jeho posudek žádnými vadami netrpěl, ale i kdyby tomu tak bylo, tak dané vady v žádném případě „nedosahují intenzity úmyslného trestného činu“. Nakonec i formulace státního zástupce použitá v bodě 35. jeho vyjádření, kde se hovoří mj. o „šlendriánství“, nasvědčuje tomu, že zde byly nepřípustně zaměněny nedbalostní nedostatky posudku s nepřímým úmyslem. Konstrukce nepřímého úmyslu použitá soudy je „ryze cirkulární a fiktivní“ – z pouhé existence vytknutých věcných či výkladových vad posudku bylo automaticky dovozeno, že znalec „musel vědět“, že podává nepravdivý, neúplný či hrubě zkreslený posudek, a pro takový případ s tím byl srozuměn. Uplatnění trestní odpovědnosti v dané věci představuje flagrantní porušení principu subsidiarity trestní represe a pojetí trestního práva jako ultima ratio (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku). S odkazem na uvedené obviněný setrval na svém návrhu, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a sám nově rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.

Nejvyšší soud nejprve ověřil splnění nezbytných procesních předpokladů pro projednání předloženého mimořádného opravného prostředku. Zjistil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., v zákonné dvouměsíční lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), prostřednictvím obhájkyně, jak ukládá ustanovení § 265d odst. 2 věty první tr. ř., a že současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost se odvíjí od ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti odsuzujícímu rozsudku ve smyslu § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř.

Protože dovolání je specifickým a poměrně přísně formalizovaným mimořádným opravným prostředkem, jehož prostřednictvím lze vytýkat pouze takové vady konkrétního trestního řízení či vlastního meritorního rozhodnutí soudu, které jsou vyjmenovány v taxativním výčtu § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí zkoumat, zda obviněným vznesené námitky obsahově vyhovují jím deklarovaným dovolacím důvodům. Ty totiž nemohou být uplatněny jen formálně, ale je třeba, aby jim svým obsahem vždy odpovídala i vlastní argumentace dovolatele.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, anebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Toto zákonné ustanovení tedy postihuje tři varianty nejzávažnějších pochybení soudů při rekonstrukci skutkového stavu. Jimi jsou případy tzv. opomenutých důkazů, dále důkazů získaných či posléze provedených v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného a excesivního hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu viz nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.), jež má za následek existenci tzv. zjevného (extrémního) rozporu mezi jejich obsahem na straně jedné a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními na straně druhé.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho rámci lze tedy relevantně nastolit otázku, zda posuzované jednání, tak jak je vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozvedeno v jeho odůvodnění, 1) je vůbec trestným činem, a to z hlediska všech podmínek trestnosti stanovených v obecné i zvláštní části trestního zákoníku, popřípadě též v netrestních předpisech, a pokud ano, tak 2) o jaký konkrétní trestný čin se jedná. Přezkumná povinnost dovolacího soudu se zde striktně omezuje pouze na hodnocení, zda nižšími soudy zvolená právní kvalifikace odpovídá jimi zjištěnému skutkovému stavu. Jiné nesprávné hmotněprávní posouzení pak nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, nýbrž v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

Nastíněnými interpretačními východisky se dovolací senát řídil při posouzení argumentace obviněného doc. Ing. Aloise Skoupého, CSc., a dospěl k závěru, že ji sice lze (v určité části a s jistou mírou tolerance) formálně podřadit pod alespoň jeden z označených dovolacích důvodů, avšak není opodstatněná.

Nejprve je třeba zdůraznit, že na repliku dovolatele, která byla Nejvyššímu soudu doručena dne 16. 8. 2026, je možné nahlížet pouze jako na procesní reakci obviněného na vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání. Žádným způsobem však nelze přihlížet k těm částem podání, kde obviněný do jisté míry rozšířil svoji původní argumentaci. Brání tomu ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř., podle nějž rozsah a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. V posuzované věci tato lhůta obviněnému uplynula již dne 14. 7. 2026. V dané souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2024, sp. zn. 4 Tdo 555/2024, publikované pod č. 40/2024 Sb. rozh. tr., usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 1706/08, či ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 635/20, a mnoho dalších. Uvedené soudy ve svých rozhodnutích opakovaně jasně deklarovaly, že jakákoli změna rozsahu a důvodů dovolání po uplynutí dovolací lhůty je nepřípustná a nelze k ní nijak přihlížet. Za nepřípustnou změnu provedenou po uplynutí dovolací lhůty je přitom třeba považovat nejen změnu uplatněných dovolacích důvodů (tj. jejich záměnu či doplnění), ale též změnu dovolací argumentace ve smyslu vznesení jiných (dalších) námitek obsahově podřaditelných pod dovolací důvod uplatněný v zákonem stanovené lhůtě. Dovolání je totiž mimořádným opravným prostředkem, na jehož obsah jsou již z toho důvodu kladeny velmi přísné požadavky. V dovolacím řízení se přísně uplatňuje princip vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním a jeho důvody. Dovolání jako procesní úkon má ryze dispozitivní povahu. Podle § 265h odst. 2 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně předloží spis Nejvyššímu soudu až po uplynutí dovolací lhůty u všech oprávněných osob. Nejvyšší soud totiž musí vždy rozhodovat za situace, kdy je již nezaměnitelně jasné, v jakém rozsahu je rozhodnutí napadáno a co je dovolacím důvodem. Zjevným účelem dovolací lhůty jako limitu, v němž je možné měnit rozsah dovolání, je připustit relevanci jen těch podání, která jsou uplatněna včas, tj. do nějaké časové hranice, jejíž stanovení a dodržení garantuje jistotu v otázce, co je předmětem rozhodování dovolacího soudu.

Námitky obviněného prezentované v samotném dovolání jsou založeny na opakování již dříve uplatněné obhajoby, s níž byly konfrontovány oba soudy nižších stupňů a dostatečně se s ní vypořádaly. V drtivé většině se jedná dokonce o opakování doslovné (viz vyjádření obviněného k obžalobě na č. l. 357). Již tato skutečnost indikuje, že jen stěží může jít o kvalifikované odůvodnění mimořádného opravného prostředku, na něž jsou zákonem kladeny specifické a vysoké nároky. Namísto toho, aby adresně reagoval na obsah meritorních soudních rozhodnutí, obviněný z většiny toliko opakuje obsah svého vyjádření k obžalobě, tedy své stanovisko poplatné době před zahájením dokazování u soudu prvního stupně. V dovolání by se přitom měl logicky zabývat spíše tím, co následovalo, tedy průběhem soudního řízení a konkrétním obsahem napadených rozhodnutí.

Dovolatel se zjevně snaží postavit Nejvyšší soud do role další běžné přezkumné instance, tj. jakéhosi druhého odvolacího soudu, který by měl věc znovu přezkoumat (skutkově i právně) v celé její šíři. To však nelze připustit, k tomu Nejvyšší soud z titulu svého postavení v dovolacím řízení povolán není. Jeho úkolem je „pouze“ napravit případná zásadní skutková nebo právní pochybení soudů nižších stupňů, pokud by k nim snad došlo a byla dovolatelem explicitně vytknuta. Taková situace však v nyní posuzované věci nenastala.

Vzhledem k tomu, že na skutkových ani právních závěrech soudů nižších stupňů dovolací senát neshledal ničeho závadného, dovolatele primárně odkazuje na odůvodnění předmětných meritorních rozhodnutí. Nepovažuje za nutné ani vhodné znovu opakovat to, co již bylo jednou řečeno, jakož ani cokoli podstatného doplňovat. V dané souvislosti je třeba akcentovat, že závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který se promítá mj. i do požadavků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď soudu vyšší instance v opravném řízení na každý opakující se argument, s nímž se dříve věcně správně vypořádal již soud nižšího stupně. Touto problematikou se v minulosti několikrát zabýval i Ústavní soud, který k ní např. ve svých usneseních ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, nebo ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva (s odkazem na jeho rozsudky ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku a ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku) zaujal jasné stanovisko, že odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně. Netřeba pochybovat o tom, že pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak se tím spíše tento princip uplatní v řízení dovolacím.

Ačkoli se obviněný snaží vzbudit poněkud jiný dojem, podstatná část jeho argumentace má ryze skutkový základ a její pravá podstata spočívá ve zpochybnění způsobu, jakým byly provedené důkazy vyhodnoceny soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud ovšem ve svých rozhodnutích soustavně zdůrazňuje, že existenci zjevného rozporu (extrémního nesouladu) ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze relevantně namítat jen proto, že soudy po komplexním zhodnocení důkazů, provedeném v souladu se zásadou zakotvenou v § 2 odst. 6 tr. ř., dospěly ke skutkovým zjištěním, která dovolateli nevyhovují, tj. na základě prosté polemiky se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Právě tak lze přitom charakterizovat základ dovolací argumentace obviněného, který soudům vytýká v zásadě to, že neupřednostnily jím nabízenou verzi skutkového děje [podle níž jeho posudek nebyl nesprávný ani neúplný (a nic na tom nemění, že jiný znalec má jiný názor), v posudku vědomě neuvedl žádné nepravdivé ani hrubě zkreslené údaje a nic nezamlčel, naopak se snažil vše vyhodnotit objektivně na základě vlastní prohlídky objektu a okolního areálu, informací poskytnutých zadavatelem nebo získaných od jeho zaměstnanců atd.], a celou řadu důkazů svědčících proti němu naopak neupozadily či nejlépe zcela neignorovaly. Fakticky přitom ale neoznačil ani jeden důkaz, který by soudy měly hodnotit vyloženě deformativním způsobem, v rozporu s jeho skutečným vyzněním.

Žádný, natožpak zjevný, rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními zde není. Naopak, soudům nižších stupňů nelze absolutně nic vytknout, pokud odmítly obhajobu dovolatele, která byla vyvrácena vícero vzájemně se podporujícími a doplňujícími důkazy. Na ty soudy v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí konkrétně odkázaly a při jejich hodnocení postupovaly v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.

K námitce tzv. opomenutých důkazů, která obecně spadá pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je třeba nejprve v obecné rovině připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní dokazování ještě nějak doplnit, a aby s přihlédnutím k obsahu dosud provedených důkazů posoudil, zda případné další důkazní návrhy procesních stran jsou důvodné, anebo naopak nemají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci žádný význam, event. mají význam již jen naprosto marginální. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel přitom v posuzované trestní věci naplněn byl.

Prostá nespokojenost dovolatele s kvantem provedených důkazů, které subjektivně vnímá jako nedostatečné pro rozhodnutí ve věci, sama o sobě relevantním argumentačním východiskem pro závěr o existenci vady řízení ve smyslu třetí alternativy důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není. Tu lze relevantně reklamovat jen tehdy, jestliže soud nedostojí některé ze svých důležitých procesních povinností, jimiž jsou 1) povinnost umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy, 2) povinnost ústavně konformním způsobem vysvětlit důvody, pro které konkrétnímu návrhu na doplnění dokazování případně nevyhověl, a to buď přímo při jednání nebo alespoň v odůvodnění rozhodnutí ve věci samé, a 3) povinnost zaujmout k obsahu jednotlivých provedených důkazů adresné stanovisko při jejich hodnocení (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. I. ÚS 733/01 nebo sp. zn. III. ÚS 173/02).

Pokud jde o požadované doplnění dokazování o „znalecký posudek či výslech znalce doc. Ing. Jiřího Chládka, Dr.“, o opomenutý důkaz se nemůže jednat už proto, že tento důkaz před soudem de facto proveden byl. Jako listinný důkaz byl proveden odborný posudek jmenovaného znalce na č. l. 202–208, přičemž zpracovatel byl následně vyslechnut v hlavním líčení dne 27. 11. 2025 v pozici svědka, a to za přítomnosti obviněného a jeho obhájců, kteří tak měli možnost klást mu dotazy a k obsahu jeho výpovědi se vyjádřit. Žádné ustanovení trestního řádu nezakládá nárok procesní strany na opakování důkazu, který již procesně účinným způsobem proveden byl. Navíc krajský soud obviněnému vysvětlil, proč jím požadované doplnění dokazování nepovažuje za potřebné (viz bod 17. odůvodnění jeho usnesení a protokol o veřejném zasedání na č. l. 472–473). Dovolatel tedy ve skutečnosti brojí jen proti negativnímu, avšak věcně správnému a dostatečně odůvodněnému, stanovisku soudů k potřebě dále doplňovat stávající důkazní portfolio. To nelze považovat za námitku, jíž by mohla být naplněna třetí alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Platí to tím spíše, že obviněný ve svém dovolání nijak blíže nevysvětlil, proč by mělo jít o důkaz podstatný pro skutková zjištění, jež jsou určující pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Zmínil pouze to, že daným způsobem mohlo být postaveno najisto, jaké typy munice a střeliva by mohly být v předmětné budově ukládány. Dovolacímu senátu není příliš jasné, jaký reálný význam by toto mělo mít, jak by to mohlo zvrátit jednoznačná skutková zjištění soudů nižších stupňů spočívající v tom, že obviněný ve svém znaleckém posudku uvedl vícero skutečností v rozporu s objektivní realitou, příp. tyto zamlčel (jak bylo detailně popsáno ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, v jeho odůvodnění, jakož i v odůvodnění rozhodnutí soudu odvolacího).

V té souvislosti je namístě připomenout ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud přezkoumává napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení jen v rozsahu a z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny. Není povolán k přezkumné činnosti ve větším rozsahu z vlastní iniciativy a samozřejmě není jeho úkolem, aby si dovolací argumentaci obviněného jakkoli domýšlel nebo ji dokonce sám doplňoval. Současně platí, že lze přihlížet jen k námitkám (jejich konkrétnímu zdůvodnění), které jsou obsaženy přímo v textu dovolání. Dovolací námitky nelze opírat o odkaz na skutečnosti či argumenty uvedené v řádném opravném prostředku, v jiných podáních učiněných v dřívějších fázích trestního řízení, v závěrečné řeči, resp. konečném návrhu, přednesených před soudem prvního či druhého stupně, apod. (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikované pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

Obviněný se ve svém dovolání především všemožně snaží obhájit svůj konečný kategorický závěr (ve skutečnosti však evidentně chybný), že předmětný objekt splňoval podmínky pro muniční skladiště podle zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu (poznámka: v části 6.2. posudku nazvané „Odpověď na odbornou otázku“ obviněný mylně uvedl č. 119/2005 Sb. – viz č. l. 187 procesního spisu) a nařízení vlády č. 217/2017 Sb. V té souvislosti je však třeba akcentovat, že on nebyl trestně stíhán a odsouzen proto, že by snad odborně pochybil při všestranném objektivním hodnocení reálně zjištěných vstupních údajů, nýbrž proto, že ve svém posudku vědomě uvedl skutečnosti důležité pro zmíněný konečný závěr, které byly v rozporu s realitou, a o některých dalších, která by definitivní kladný závěr mohla zpochybnit či vyloučit, pro změnu pomlčel. Lze se oprávněně domnívat, že pokud by „pochybil“ jen výjimečně, tj. jen u některé z jím nyní odděleně rozebíraných a relativizovaných podmínek (pokud by šlo o opomenutí např. jen jedné podstatné skutečnosti), pak by s největší pravděpodobností za trestný čin podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen nebyl, resp. by pro něj vůbec nebyl postaven před soud. V posuzované věci se však jedná o situaci velmi odlišnou. Různých pochybení na jeho straně bylo „až příliš“.

Argumentace obviněného je v některých svých částech vysloveně účelová, ve zjevném rozporu s jasně danými skutkovými zjištěními, resp. i elementární logikou. Jako zářný příklad lze uvést část dovolání označenou jako „Ad (d) – Oplocení objektu“ na přelomu stran 4 a 5. Po citaci § 18 odst. 3 nařízení vlády obviněný rozvinul originální a poměrně odvážnou teorii, že toto ustanovení jasně neuvádí, že „parametry oplocení areálu jsou shodné jako parametry oplocení muničního skladiště“. Při tom však opomíjí jednak základní smysl daného ustanovení, jímž je reálné (faktické a funkční) zabezpečení skladiště před vniknutím nepovolaných osob, a to oplocením o určité minimální výšce doplněným navíc o nástavbu v podobě nejméně jedné řady ostnatého drátu (ať už jde o oplocení samotného skladiště nebo oplocení areálu, v němž se toto skladiště nachází), a jednak, a to především, i to, že on ve svém posudku (konkrétně na str. 6 v bodě 4.4.) výslovně konstatoval, že oplocení předmětného areálu skutečně je zvýšeno o jednu řadu ostnatého drátu (jak vyžaduje citovaný právní předpis), což ovšem byla evidentní lež. K dané problematice lze dále ve stručnosti uvést, že pokud je v zájmu zabezpečení muničního skladiště obecně požadováno, aby jeho oplocení bylo vysoké nejméně 2 m a navíc bylo doplněné jednou řadou ostnatého drátu, pak i laikovi (o obviněném jakožto odborníkovi a znalci v daném oboru s mnohaletou praxí nemluvě) musí být vcelku jasné, že toto nelze adekvátně nahradit tím, že totéž skladiště bude umístěné v areálu, který je obehnán okrasným plůtkem o výšce třeba jen pár decimetrů, který hravě přeskočí i malé dítě.

Obviněným prosazovaný výklad předmětného ustanovení je navíc evidentně chybný, resp. není opodstatněné jeho tvrzení, že význam ustanovení je nejednoznačný. Pro připomenutí, první věta dotčeného ustanovení § 18 odst. 3 nařízení vlády zní: „Muniční skladiště se oplotí plotem o minimální výšce 2 m s nástavbou alespoň jedné řady ostnatého drátu nejméně ve vzdálenosti 20 m od muničního skladiště; tento požadavek lze splnit i umístěním muničního skladiště v oploceném areálu, je-li zachována minimální vzdálenost muničního skladiště od oplocení.“. Je nepochybné, že druhou část věty (za středníkem) je nutné vykládat v návaznosti na první část téže věty (před středníkem), což plyne nejen z již zmíněné „logiky věci“, ale i přímo z textu daného ustanovení. Část věty za středníkem totiž začíná slovy „tento požadavek lze splnit i umístěním muničního skladiště v oploceném areálu…“, přičemž slovy tento požadavek je v návaznosti na první část věty nepochybně míněn požadavek na oplocení o minimální výšce 2 m s nástavbou alespoň jedné řady ostnatého drátu. Stejně tak druhá část citované věty hovoří již jen o „minimální vzdálenosti muničního skladiště od oplocení“ a je tím samozřejmě myšlena (v návaznosti na první část věty) vzdálenost minimálně 20 m, ačkoli ve druhé části věty to také už není výslovně opakováno. Toho si byl obviněný, jakkoli se nyní snaží tvrdit opak, nepochybně vědom, proto také nejen ostnatý drát, ale i onu minimální vzdálenost oplocení od skladiště (20 m), v bodě 4.4. svého posudku výslovně deklaroval.

K jeho námitce, že soudy ve svých rozhodnutích přesně neuvedly, jaká vegetace, resp. „zařízení osvětlení“, hrozila pádem na předmětnou budovu a jakým způsobem by k takovému pádu mělo dojít, postačí stručně připomenout, co obviněný k dotčené záležitosti konstatoval v bodě 4.3. svého posudku. Jasně zde (mj.) uvedl, že zařízení, stavby a vegetace v blízkosti muničního skladiště jsou v dostatečné vzdálenosti a neohrožují tak skladiště či přepravovanou munici svým pádem. To je ovšem v příkrém rozporu s realitou. Z protokolu o ohledání místa činu a připojené dokumentace (viz č. l. 10–19 procesního spisu) se jasně podává, že vícero sloupů venkovního osvětlení a zejména též vzrostlých stromů se nacházelo v bezprostřední blízkosti předmětné budovy č. 12 a v případě jejich pádu (k čemuž u stromů může dojít samozřejmě celkem jednoduše, např. vlivem silnějšího větru) by mohla být snadno zasažena jak samotná budova, tak i její bezprostřední okolí, kudy by se nutně musela uskladňovaná munice přivážet a odvážet.

S poukazem dovolatele na to, že muniční sklad je ve vícepodlažní budově umístěn i jinde (např. v Šenově u Nového Jičína), jakož i s jeho návrhem na doplnění dokazování v tomto směru, se vypořádal již soud prvního stupně (viz body 29. a 59. odůvodnění jeho rozsudku). Tato obviněným vzývaná skutečnost každopádně nemůže mít vliv na posouzení jeho trestní odpovědnosti, neboť nijak neovlivňuje to, zda on ve svém znaleckém posudku vědomě uvedl či neuvedl hrubě zkreslené a neúplné údaje. Jinak řečeno, v nyní posuzované trestní věci se řeší to, co dovolatel uvedl, resp. neuvedl, ve svém znaleckém posudku ze dne 19. 11. 2022 ve vztahu k objektu č. 12 na pozemku parc. č. 692/81, k. ú. Bludovice u Nového Jičína, nikoli to, zda nějaký jiný objekt (obviněným neposuzovaný) splňuje či nesplňuje požadavky stanovené právními předpisy pro zřízení muničního skladiště a zda se tam nějaká munice přesto skladuje.

Ani pod důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. většina námitek dovolatele nespadá, neboť tyto jsou opět primárně založeny na zpochybnění základních skutkových zjištění soudů. Teprve na tomto půdorysu se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o tom, že nemůže obstát nižšími soudy zvolená právní kvalifikace jeho jednání podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak pokud jde o objektivní, tak i subjektivní stránku trestného činu. S tím ovšem nelze souhlasit.

Tvrzení dovolatele, že v řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky dotčeného trestného činu podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku, Nejvyšší soud odmítá, a naopak souzní se soudy nižších stupňů v tom, že úmyslné zavinění obviněného je zřejmé. Pokud byl u něj v daném případě shledán pouze „minimálně nepřímý úmysl“, pak šlo o postup zjevně v jeho prospěch. Není nejmenšího důvodu se domnívat, že by mohlo jít jen o nějaké přehlédnutí či nedůslednost obviněného, tedy o nedbalostní zavinění. Skutečností, které v posudku popsal v rozporu s realitou, resp. které vynechal, bylo tolik a byly takového rázu, že jiná než úmyslná forma zavinění je zjevně vyloučena. Zjednodušeně a laicky řečeno – obviněný ve svém znaleckém posudku uvedl, že si předmětné místo osobně prohlédl (což odpovídá i jiným ve věci provedeným důkazům), a na základě toho pak popsal vícero skutečností, resp. stvrdil splnění vícero podmínek, které objekt musel splňovat, aby mohl sloužit jako muniční skladiště, které však jeho oči vidět jednoduše nemohly, neboť reálný stav byl jiný. Jakkoli se tedy může na první pohled zdát, že příslušná část dovolání spadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve skutečnosti tomu tak není, neboť i v této části jde o argumentaci, která má primárně skutkový základ (dovolatel vychází ze své alternativní verze skutkového děje, která se výrazně liší od verze vyvozené soudy).

Nejen v souvislosti s hodnocením subjektivní stránky trestného činu, ale i z hlediska posouzení jeho závažnosti, resp. společenské škodlivosti (§ 12 odst. 2 tr. zákoníku), nelze přehlédnout, že obviněný si jako osoba s velkými odbornými zkušenostmi, vykonávající mnoho let znaleckou praxi, musel být velmi dobře vědom toho, jak důležité věci se jeho posudek týká, jak závažné dopady (z pohledu veřejného zájmu, ochrany života, zdraví a majetku lidí) každý nepravdivý údaj může potenciálně mít, tudíž jakou pozornost a pečlivost je třeba každému jednotlivému detailu dotčené věci (každé z právními předpisy stanovených podmínek) věnovat. Tyto skutečnosti samy o sobě též zpochybňují dovolatelem implicitně nabízenou „záložní“ obhajovací verzi, že pokud by snad na jeho straně k nějakému pochybení i došlo, pak se tak stalo jen v důsledku jakéhosi nedopatření, shody okolností, nepochopení, nedůslednosti, přípustné aplikace odlišného odborného názoru atd.

Pod hmotněprávní dovolací důvod reálně spadá pouze telegraficky stručná část argumentace (či spíše jen její náznak), v níž obviněný označil za pochybnou, resp. neobjasněnou, svoji motivaci ke spáchání předmětného činu. K tomu však postačí jen velmi stručně uvést, že motiv pachatele, resp. jeho vlastní obohacení, znakem skutkové podstaty trestného činu podle § 346 odst. 1 tr. zákoníku nejsou, tudíž jde o skutečnost z hlediska právní kvalifikace činu nerozhodnou.

Souborně tak lze uzavřít, že námitky obviněného lze částečně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak nemají věcné opodstatnění. Pod druhý z výslovně označených důvodů [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] zvolená argumentace nespadá. Žádné relevantní návrhy obhajoby na doplnění dokazování totiž soudy nižších stupňů neopomenuly a ve zbytku nejde o nic jiného než jen o prostou polemiku dovolatele se soudy zvoleným způsobem hodnocení důkazů. Z důvodu vzájemné souvislosti a podmíněnosti pak nemohl být naplněn ani důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání obviněného (jako celek) odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a stručně je odůvodnil podle požadavku zakotveného zákonodárcem v § 265i odst. 2 tr. ř.