3 Tdo 817/2007 — Nejvyšší soud

3 Tdo 817/2007 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 11. 2007 Spisová značka:3 Tdo 817/2007 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:3.TDO.817.2007.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 817/2007 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. listopadu 2007 o dovoláních, která podali obviněný J. Z. a obviněný D. P., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 67 To 98/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 69/2005, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítají. Odůvodnění: Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 3 T 69/2005, byli obvinění J. Z. a D. P. pod bodem 1) výroku uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem „přijímání úplatků podle § 160 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák.“, které spáchali ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. tím, že „v přesně nezjištěný den počátkem prosince 2004 při výkonu služby u autobusové zastávky v P., v rozporu s ust. § 15 zákona č. 283/1991 Sb. o Policii ČR, když při kontrole dokladů zjistili, že I. S., nemá u sebe platný cestovní doklad, namísto, aby ji předali orgánům Cizinecké a pohraniční policie Praha, požadovali po ní částku 5.000,- Kč, a když ji u sebe neměla, spokojili se s částkou 2.000,- Kč, na níž jí nevydali pokutové bloky.“ Pod bodem 2) výroku byli uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili tím, že „dne 9. 2. 2005 mezi 22.30 hod. až 23.00 hod. poblíž křižovatky ulic K. a Š. v P. převzali od I. S., finanční částku 3.000,- Kč za to, že nebude předána orgánům Cizinecké a pohraniční policie Praha z důvodu neplatnosti cestovního dokladu pro pobyt v ČR a současně jí vrátili cestovní pas, který jí bezdůvodně odebrali 5. 2. 2005 kolem 22 hodin s tím, že jí bude vrácen, až přinese shora uvedenou finanční částku.“ Za tyto trestné činy byli oba obvinění podle § 160 odst. 3 tr. zák. odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon jim byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle § 49 odst. 1, odst. 3 tr. zák. byl oběma obviněným zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v práci u Policie ČR, Městské policie a jiných bezpečnostních organizací na dobu tří let. O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 67 To 98/2006, kterým podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak odvolací soud sám znovu ve věci rozhodl tak, že na témže skutkovém základě uznal obviněné vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a „přijímání úplatků podle § 160 odst. 1, 2, 3 písm. b) tr. zák.“ ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. Podle § 160 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. byli oba obvinění odsouzeni k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. jim byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. byl oběma uložen trest zákazu činnosti spočívající v zaměstnání u Policie ČR a Městské policie v trvání tří let. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 25. 4. 2006 (§ 139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.). Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění následně dovolání, jímž toto rozhodnutí napadli v celém rozsahu. Oba uplatnili dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku (který byl vypracován týmž obhájcem jako jediné podání) dovolatelé namítli, že v rozsudku soudu prvního stupně i v rozsudku odvolacího soudu je ve výroku opomenuta prvořadá podmínka pro naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, a to vyjádření tzv. speciálního subjektu. V rozhodnutích je sice uvedeno, že obvinění (dovolatelé) jednali „při výkonu služby“, aniž by bylo zřejmé o výkon jaké služby se vlastně jednalo, jaké měli postavení v této službě, ani to, že měli jednat jako policisté v postavení veřejných činitelů. Přitom trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele se může dopustit pouze veřejný činitel, když tato skutečnost musí být prokázána a v popisu skutku uvedena. To znamená, že výrok dovoláním napadeného rozsudku zcela postrádá popis speciálního subjektu trestného činu a v tomto smyslu nevyjadřuje všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů podle § 158 tr. zák. a § 160 odst. 3 písm. b) tr. zák. Dovolatelé dále poukázali na to, že ustanovení § 13 odst. 5 zák. č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky upravuje oprávnění policisty požadovat prokázání totožnosti a ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) cit. zák. upravuje oprávnění zajistit cizince za účelem jeho předání orgánu, který rozhoduje podle zvláštního právního předpisu o ukončení pobytu na území České republiky nebo o správním vyhoštění. V obou případech se však jedná o oprávnění policisty, které mu současně neukládá žádnou povinnost. Podle názoru dovolatelů přitom soudy obou stupňů výše uvedená ustanovení nesprávně vyložily, pokud ve svých rozhodnutích uvádějí, že v rozporu s § 13 odst. 5 cit zák. nepředvedly osobu, která odmítla prokázat svoji totožnost, k provedení služebních úkonů za účelem zjištění totožnosti, a v rozporu s § 15 odst. 1 cit. zák. nezajistily cizince za účelem jeho předání orgánu, který rozhoduje podle zvláštního právního předpisu o ukončení pobytu na území ČR nebo o správním vyhoštění. Z těchto důvodů proto podle názoru dovolatelů spočívají rozsudek nalézacího soudu i rozsudek odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení skutku podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rozsudek odvolacího soudu je zároveň vadný i ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť tento soud konstatovanou vadu předcházejícího řízení nezjistil a nenapravil. S ohledem na výše uvedené skutečnosti oba obvinění v závěru dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 3 T 69/2005 a Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 67 To 98/2006 i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí navazující zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. K dovolání obviněných se v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve podrobně vyložil obsah dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Na tomto základě pak dospěl k závěru, že námitky dovolatelů jsou schopny obsahově zčásti naplnit jen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V uvedené souvislosti poukázal státní zástupce na skutečnost, že vady v popisu skutku se vztahují k porušení ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a nemají v posuzovaném případě relevantní hmotně právní dopad. Ačkoliv to v popisu skutku není výslovně uvedeno, soudy zjistily a je nepochybné, že obvinění (dovolatelé) J. Z. a D. P. vykonávali v době činu službu jako příslušníci Policie ČR a měli tedy postavení veřejných činitelů podle § 89 odst. 9 tr. zák. V případě jednání uvedeného pod bodem 1) výroku napadeného rozsudku svoji pravomoc nejprve v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky vykonávali, avšak po zjištění, že poškozená I. S. je cizinkou, která u sebe nemá platný cestovní doklad, si počínali tak, že po ní požadovali 5.000,- Kč, až se nakonec spokojili s částkou 2.000,- Kč, na kterou jí ovšem nevydali žádné pokutové bloky. Přitom věděli, že v takovém případě měli tuto osobu zajistit za účelem jejího předání příslušnému orgánu. V případě jednání pod bodem 2) obvinění (dovolatelé) jako službu konající policisté vykonávali svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu tím, že poškozené I. S. nejprve odebrali její cestovní pas, kterým prokazovala svoji totožnost, a poté ji požádali o peněžní částku ve výši 3.000,- Kč za to, že v takovém případě nebude předána orgánům cizinecké policie z důvodu neplatnosti cestovního dokladu. Výše zmíněnou částku pak přijali, aniž by vůči poškozené provedli jakékoliv další úkony. Podle názoru státního zástupce svým jednáním nepochy