3 Tz 183/2001 — Nejvyšší soud

3 Tz 183/2001 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:10. 10. 2001 Spisová značka:3 Tz 183/2001 ECLI:ECLI:CZ:NS:2001:3.TZ.183.2001.1 Typ rozhodnutí:Rozhodnutí Kategorie rozhodnutí: Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tz 183/2001 R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 10. října 2001, v senátě složeném z předsedy Mgr. Josefa Hendrycha a soudců JUDr. Eduarda Teschlera a JUDr. Elišky Wagnerové, Ph.D., stížnost pro porušení zákona podanou ministrem spravedlnosti České republiky v neprospěch obviněného JUDr. J. P., DrSc., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 22/2000, a rozhodl podle § 268 odst. 2, § 269 odst. 2 a § 270 odst. 1 tr. řádu za splnění podmínek § 272 odst. 1 tr. řádu t a k t o : Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000, a v řízení, které mu předcházelo, byl porušen zákon v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 147 odst. 1 a § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu ve prospěch i v neprospěch obviněného. Citované usnesení se zrušuje. Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Městskému státnímu zástupci v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O d ů v o d n ě n í : Státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze podal dne 26. 10. 2000 u Městského soudu v Praze obžalobu na JUDr. J. P., DrSc., pro návod k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 219 odst. 1 tr. zákona, jehož se měl dopustit tím, že: od 24. dubna 1953 v Praze, jako prokurátor Vyšší vojenské prokuratury Praha pro trestní věci příslušníků národní bezpečnosti, vedl v rozporu s ustanovením § 78 písm. a) zák. č. 87/1950 Sb. (dále tr. řádu z r. 1950), pod sp. zn. Pt-33/53-III, vyšetřování četaře z povolání A. J. pro trestný čin vyzvědačství podle § 86 trestního zákona č. 86/1950 Sb. (dále tr. zák z r. 1950), a posléze velezrady podle § 78 odst.1, odst. 3 písm. e), f) téhož zákona, kterého se měl dopustit tím, že dne 7. ledna 1953 v prostoru V. jako velitel dvojčlenné hlídky pohraniční stráže s nabitou pistolí v ruce chtěl odzbrojením přinutit vojína základní služby V. k útěku do zahraničí, sám se o tento útěk pokusil, jednak překročením státní hranice, a dále střelbou ze samopalu a pistole proti příslušníkům hlídky, ačkoliv výsledky šetření takovou právní kvalifikaci neodůvodňovaly a byl si vědom toho, že za tyto trestné činy není možno uložit jiný trest než-li trest smrti, dne 22. 6. 1953 podal k Vyššímu vojenskému soudu v Praze pro trestní věci příslušníků národní bezpečnosti, v rozporu s ustanovením § 85 odst. 1 tr. řádu z r. 1950 žalobu na poškozeného A. J. pro trestný čin velezrady dle § 78 odst. 1, odst. 3 písm. e), f) tr. zák. z r. 1950 a na této právní kvalifikaci setrval i při zastupování žaloby u hlavního líčení a dne 15. 7. 1953 navrhl u hlavního líčení proti A. J. vedeném u Vyššího vojenského soudu v Praze pod sp. zn. T 16/53 uložení trestu smrti, který byl poškozenému A. J. uložen a dne 5. 12. 1953 na něm vykonán. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 56 T 22/2000 bylo v neveřejném zasedání o podané obžalobě rozhodnuto tak, že věc podle § 188 odst. 1 písm. a) tr. řádu se postupuje k projednání a rozhodnutí Obvodnímu soudu pro Prahu 1. Městský soud v Praze na podkladě spisového materiálu, opatřeného v průběhu přípravného řízení, dospěl k závěru, že skutková podstata návodu k trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b) k § 219 odst. 1 tr. zákona, v obžalobě popsaným jednáním obviněného nemohla být naplněna. Vzhledem k tomu, že obviněný zjevně úmyslně porušil povinnosti prokurátora, vyplývající z tehdy platného zákona, Městský soud v Praze má za to, že jednáním obviněného mohla být naplněna skutková podstata trestného činu porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. e) tr. zák. z r. 1950. Vzhledem k ustanovení § 16 odst. 1 tr. zákona by pak v současnosti toto jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona v nyní platném znění. S ohledem na v úvahu přicházející trestní sazbu proto vyslovil svoji nepříslušnost. Uvedené rozhodnutí nenabylo bezprostředně právní moci, neboť proti němu podal stížnost státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze. Podanou stížností se zabýval Vrchní soud v Praze, který usnesením ze dne 14. 3. 2001, sp. zn. 1 To 8/2000 ke stížnosti státního zástupce napadené usnesení podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a znovu rozhodl tak, že trestní stíhání obviněného JUDr. J. P., DrSc., podle § 257 písm. b) tr. řádu per analogiam, z důvodu § 223 odst. 1 tr. řádu a § 11 odst.1 písm. a) tr. řádu zastavil, neboť se na obviněného vztahuje aboliční ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky a vlády Republiky Československé o amnestii ze dne 9. 5. 1960 (č. 54/1960 Sb.). V důvodech svého rozhodnutí se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně v tom, že zažalované jednání obviněného lze posuzovat toliko jako trestný čin porušení povinnosti veřejného činitele podle § 175 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c), d) tr. zák. z r. 1950. Protože shledal, že se na tento trestný čin vztahuje aboliční ustanovení Čl. V. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 9. 5. 1960, sám uvedené ustanovení aplikoval a trestní stíhání obviněného zastavil. Proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal ministr spravedlnosti České republiky ve lhůtě stanovené v § 272 odst. 1 tr. řádu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněného JUDr. J. P., DrSc., V jejím písemném vyhotovení především namítá, že změna právní kvalifikace skutku ve stadiu předběžného projednání obžaloby, ať již toto nové posouzení vede k postoupení věci jinému soudu, či rozhodnutí o účasti obviněného na amnestii, je možná pouze za situace, že z důkazů shromážděných v přípravném řízení již v tomto stadiu jednoznačně vyplývá, že použitá právní kvalifikace v obžalobě je nesprávná. Meritorní rozhodnutí soudu bez projednání věci v hlavním líčení předpokládá, že ani dalším provedením důkazů v hlavním líčení by se nepodařilo zjistit skutečnosti, které by mohly vést k jinému závěru ohledně právního posouzení skutků. Těžištěm dokazování dle názoru ministra spravedlnosti je řízení před soudem, kde teprve jsou vytvořeny podmínky pro všestranné a objektivní posouzení věci za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti (§ 2 odst. 11, odst. 12 tr. řádu). Projednání věci v hlavním líčení je přitom nezbytné nejen za situace, kdy je dokazování neúplné, ale i v případě, že všechny zásadní důkazy byly v přípravném řízení provedeny, ale část důkazů vinu obviněného potvrzuje a část ji vyvrací. V projednávaném případě oba soudy sdílejí názor obžaloby v tom, že obviněný jednal úmyslně protiprávně, když při shromažďování důkazů nepostupoval objektivně a v podané obžalobě navíc použil právní kvalifikaci zjevně nepřiléhavou, čímž vytvořil podmínky k tomu, aby tehdy obžalovanému J. byl uložen trest smrti, což se také stalo a trest byl i vykonán. Existuje tedy minimálně důvodné podezření, že obviněný tak jednal v úmyslu přivodit A. J. smrt, přičemž si byl vědom, že postupuje protiprávně. Příčinná souvislost mezi jeho jednáním a následkem se podle stížnosti pro porušení zákona jeví nepochybná, stejně tak i jeho zavinění minimálně ve formě nepřímého úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona. Jak dále uvádí podaná stížnost pro porušení zákona, ze spisového materiálu býv. Vyššího vojenského soudu Praha, sp. zn. T 16/53 je patrno, že tam provedené důkazy potvrzují pouze dezerci četaře J. do ciziny. Ten k věci opakovaně uváděl, že motivem jeho útěku byly soukromé důvody a nikoli snaha zapojit se do aktivního boje proti tehdejšímu režimu v ČSR, přičemž sám blíže neuvažoval, co by v cizině dělal. Pouze při jednom výslechu, vedeném JUDr. P., obviněný J. připustil, že by byl ochoten vyzradit okolnosti týkající se ochrany státních hranic, aby se tak dostal ze sběrného tábora. Toto vyjádření však bylo neurčité, jednalo se o vyloženou spekulaci, a to prostě proto, že J. v žádném sběrném táboře nebyl, a na takové okolnosti cizí mocí z tohoto důvodu dotazován ani být nemohl. Nebylo ostatně ani zjišťováno, jaké skutečnosti četař J. vůbec znal a zda by jejich vyzrazení mohlo poškodit nebo ohrozit zájmy republiky. Ač četař J. nikdy nevyjádřil odhodlán