Nejvyšší soud 30 Cdo 1010/2026 – Náhradu škody a nemajetkové újmy

Žalobce se po žalované domáhal náhrady majetkové a nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout v souvislosti s trestním stíháním pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu a přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Trestní stíhání bylo zahájeno 21. 3. 2017, dne 6. 2. 2019 byl žalobce uznán vinným spácháním trestných činů kladených mu za vinu a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Jeho odvolání proti odsuzujícímu rozsudku bylo dne 16. 10. 2019 zamítnuto a žalobce dne 22. 1. 2020 nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Dovolání žalobce bylo dne 17. 6. 2020 odmítnuto. Proti usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím podal žalobce ústavní stížnost. Pravomocně byl zamítnut i návrh žalobce na obnovu řízení. Dne 22. 2. 2022 vyhlásil Ústavní soud nález, jímž zrušil rozhodnutí soudů všech tří stupňů, načež žalobce byl z výkonu trestu propuštěn dne 23. 2. 2022. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2022 byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalobce skutek kladený mu za vinu spáchal.

Konkrétně se žalobce domáhal zaplacení náhrady škody ve výši 53 302,70 Kč s příslušenstvím spočívající v nákladech vynaložených žalobcem na obhajobu v trestním řízení, dále pak peněžitého odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 5 900 000 Kč s příslušenstvím, peněžitého odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným výkonem trestu odnětí svobody ve výši 1 146 000 Kč s příslušenstvím, a peněžitého odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení žalobce ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Před podáním žaloby se žalobce obrátil na Ministerstvo spravedlnosti a domáhal se náhrady škody a nemajetkové újmy. Na nákladech na obhajobu požadoval částku 362 572 Kč, z čehož žalobci bylo dne 14. 11. 2023 nahrazeno 302 269,30 Kč, předmětem řízení pak zůstala částka 53 302,70 Kč [nárok ad a)]. Na náhradě nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným výkonem trestu odnětí svobody za celkem 764 dnů žalobce žádal 3 000 Kč za každý den odnětí svobody, tj. celkem 2 292 000 Kč, z čehož mu bylo dne 14. 11. 2023 poskytnuto 1 146 000 Kč. Předmětem řízení tak zůstal nárok na 1 146 000 Kč [nárok ad b)]. Dále žalobce uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 200 000 Kč. Na tento nárok [nárok ad c)] nebylo žalobci zaplaceno ničeho. Za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobce (nad rámec výkonu trestu) žalobce uplatnil celkem částku 6 000 000 Kč, z čehož žalovaná dne 14. 11. 2023 nahradila částku 100 000 Kč. Předmětem řízení tak zůstala částka 5 900 000 Kč [nárok ad d)]. Z celkové žalovanou přiznané a zaplacené částky 1 934 361,90 Kč žalobce uplatnil nárok na úrok z prodlení v zákonné výši od 28. 10. 2023 do 14. 11. 2023, kdy byla částka vyplacena [nárok ad e)].

Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 3. 2025, č. j. 44 C 240/2023-848, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci a) částku 28 705,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 28 705,82 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení, b) částku 1 146 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 146 000 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení, c) částku 137 500,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 137 500,50 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení, d) částku 900 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 900 000 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení, e) úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 934 361,90 Kč za dobu od 28. 10. 2023 do 14. 11. 2023 (výrok I), žalobu zamítl v části, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení a) částky 24 596,88 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 24 596,88 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení, c) částky 62 499,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 62 499,50 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení, d) částky 5 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 5 000 000 Kč od 28. 10. 2023 do zaplacení (výrok II) a zavázal žalovanou nahradit žalobci náklady řízení (výrok III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 12. 6. 2025, č. j. 44 C 240/2023-865, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 36 695 Kč od 10. 7. 2023 do 13. 11. 2023 a náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 17. 12. 2025, č. j. 59 Co 161/2025-901, k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I písm. a) pro zaplacení částky 23 612,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, písm. b) pro zaplacení částky 764 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, písm. c) pro zaplacení částky 55 334 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, písm. d) pro zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku I písm. a) pro zaplacení částky 5 093,42 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, písm. b) pro zaplacení částky 382 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, písm. c) pro zaplacení částky 82 166,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, písm. d) pro zaplacení částky 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 28. 10. 2023 do zaplacení, změnil tak, že v tomto rozsahu se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Žalované pak uložil zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je zřejmé, že dne 21. 3. 2017 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c) trestního zákoníku dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu a přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 6. 2. 2019, č. j. 69 T 2/2018-1528, byl žalobce uznán vinným spácháním trestných činů kladených mu za vinu a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 10. 2019, č. j. 3 To 47/2019-1777, bylo odvolání žalobce proti rozsudku zamítnuto a žalobce dne 22. 1. 2020 nastoupil k výkonu trestu odnětí svobody. Dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2020, č. j. 3 Tdo 536/2020-2084, odmítnuto. Proti usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícím rozhodnutím, podal žalobce ústavní stížnost. Po podání ústavní stížnosti podal žalobce také návrh na obnovu řízení, který byl usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 28. 1. 2021, č. j. 69 T 2/2018-2389, zamítnut. Stížnost žalobce proti zamítnutí návrhu na obnovu řízení byla usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 5. 2021, č. j. 3 To 26/2021-2426, taktéž zamítnuta. Dne 22. 2. 2022 vyhlásil Ústavní soud nález ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, jímž zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, usnesení Vrchního soudu v Olomouci a usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud vytkl krajskému soudu způsob provedení a hodnocení důkazu pachových stop, kdy krajský soud při vědomí nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, vyhlášeného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod 47/2016, tedy nálezu obecně závazného a na projednávaný případ plně aplikovatelného, a při znalosti Zprávy České zemědělské univerzity, podmínky zakotvené v nálezu Ústavního soudu nerespektoval a se závěry Zprávy České zemědělské univerzity se nevypořádal. Žalobce byl z výkonu trestu propuštěn dne 23. 2. 2022. Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně pak rozsudkem ze dne 31. 10. 2022, č. j. 69 T 2/2018-2782, podle § 226 písm. c) trestního řádu žalobce zprostil obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že žalobce skutek kladený mu za vinu spáchal. Odvolací soud skutková zjištění soudu prvního stupně převzal. Oba soudy při právním posouzení žalobcem uplatněných nároků vycházely ze zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“).

Na náhradě nákladů obhajoby přiznal soud prvního stupně žalobci částku 28 705,82 Kč. Odvolací soud částku 5 093,42 Kč považoval za nedůvodnou a v tomto rozsahu rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Pro zbytek uplatněné částky ve výši 23 612,40 Kč pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Soud prvního stupně u nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem trestu odnětí svobody vyšel ze zjištění, že žalobce byl omezen na svobodě od 22. 1. 2020 do 23. 2. 2022, tedy po dobu 764 dnů. Žalovanou byl odškodněn částkou 1 500 Kč za jeden den, tedy celkem částkou 1 146 000 Kč. Doporučující rozpětí denní sazby ve výši 500 až 1 500 Kč (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010) nepovažoval soud prvního stupně za dostatečné pro přiměřené zadostiučinění. S ohledem na výši částek doporučovaných Nejvyšším soudem před 14 lety, na velmi podstatný pokles hodnoty peněz od té doby a s ohledem na konkrétní okolnosti projednávaného případu a dopady výkonu trestu do života žalobce, považoval soud prvního stupně částku požadovanou žalobcem ve výši 3 000 Kč za každý den zbavení svobody za přiměřenou. Proto soud žalobci na nemajetkové újmě za výkon trestu zcela přiznal žalobcem požadovanou částku 1 146 000 Kč za 764 dnů výkonu trestu.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je namístě překročit citované rozmezí. Stran povahy a intenzity újmy vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že by sazba měla být navýšena v důsledku reálného poklesu hodnoty peněz a za přiměřenou považoval částku 2 500 Kč denně, tedy za 764 dnů výkonu trestu částku 1 910 000 Kč. Žalovaná již uhradila částku 1 146 000 Kč, a proto odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně pro částku 764 000 Kč a pro částku 382 000 Kč změnil, tak že žalobu zamítl.

Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním považoval soud prvního stupně za významnou skutečnost, že došlo k vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku a že žalobce část trestu odnětí svobody vykonal. Na žalobce tak totiž bylo možno hledět jako na vinného, což zvyšuje rozsah újmy poškozením cti a dobrého jména. Trestní řízení žalobce bylo rozsáhle medializováno. V řízení nebylo prokázáno, kdy a jak medializace začala. Bylo však prokázáno, že žalobce vnímal medializaci od počátku velmi negativně, je tedy zřejmé, že medializace nebyla zahájena z podnětu žalobce. V řízení byla prokázána medializace samotné loupeže v září 2015 (bez propojení s konkrétními jmény) a pak následně medializace trestního řízení obou obviněných od března 2018, tedy od prvního hlavního líčení. Od této doby byl žalobce zmiňován jménem i místem jeho bydliště a byly vyobrazovány jeho fotografie. V řízení byly prokázány následky medializace v rovině rodinné, kdy žalobce byl před zraky svých dětí na veřejnosti poznáván (identifikován) a označován za lupiče a střelce. Obě dcery žalobce byly v důsledku medializace konfrontovány ve škole a rodinná firma přišla o zákazníky i zaměstnance. Medializace případu má dopady do osobního a rodinného života žalobce dosud, neboť na internetu jsou stále k nalezení jméno i fotografie žalobce a lidé se na to žalobce stále dotazují. Soud nemá pochyb o dopadech rozsáhlé medializace do osobního, rodinného i profesního života žalobce, a proto ji zohlednil. Soud prvního stupně provedl porovnání celkem dvanácti případů odškodnění trestního stíhání a z porovnávaných případů považoval za nejpřiléhavější rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 9. 9. 2015, č. j. 59 Co 165/2015, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023, č. j. 70 Co 97/2023-426. V obou případech šlo o úmyslnou trestnou činnost proti životu a zdraví člověka. V rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně bylo přiznáno odškodnění téměř 439 000 Kč za velmi krátké trestní stíhání, které téměř okamžitě skončilo zprošťujícím rozsudkem. V rozsudku Městského soudu v Praze pak bylo přiznáno odškodnění 1 000 000 Kč za závažnější a delší trestní stíhání, kdy poškozený byl ohrožen vyšší trestní sazbou a také větší rozsah trestu vykonal. Medializace v celostátních médiích byla zřejmě srovnatelná s projednávanou věcí. Soud nicméně shledal rozdílnost v dopadech do rodinného života, kdy žalobce má tři děti. Dvě z nich byly po dobu trestního stíhání malé a svého otce nezbytně potřebovaly pro svůj zdravý vývoj, stejně jako žalobce měl právo své děti vychovávat a být aktivní součástí jejich života. O toto byl žalobce po dobu cca 5,5 let připraven a tuto ztrátu mu nikdy nikdo nevrátí a nelze ji nijak nahradit. Oproti rozsudku Městského soudu v Praze pak soud zohlednil míru inflace a snížení reálné hodnoty peněz. Při tomto srovnání soud považuje za přiměřené zadostiučinění v projednávané věci stejnou částku jako v rozsudku Městského soudu v Praze, tedy částku 1 000 000 Kč. Protože žalovaná již žalobci částku 100 000 Kč vyplatila, přiznal soud prvního stupně žalobci částku 900 000 Kč.

Dle odvolacího soudu zjistil soud prvního stupně správně skutkový stav stran dopadu trestního stíhání do osobní sféry žalobce a správně přistoupil ke srovnání s jinými soudními rozhodnutími. V době svého rozhodování však odvolací soud považoval za rozhodné srovnání s případem projednaným Městským soudem v Praze (rozsudek ze dne 26. 5. 2025, č. j. 28 Co 497/2024-302, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2024, č. j. 14 C 124/2023-230) ve věci žalobce M. S., neboť se jednalo o projednání nároku spolupachatele a spoluodsouzeného žalobce, kterému na náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním byla přiznána částka 500 000 Kč. O srovnání s touto věcí uvažoval i soud prvního stupně, v době jeho rozhodování však rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 nebyl pravomocný, a proto jej nepoužil. Odvolací soud v projednávané věci považoval za přiměřenou náhradu ve výši 600 000 Kč. Přitom vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně o povaze újmy, kdy oproti svému spolupachateli byl žalobce odsouzen pro závažnější trestný čin a rovněž mu byl uložen vyšší trest než jeho spolupachateli. Trestní stíhání významně zasáhlo do jeho rodinného života, neměl možnosti podílet se na výchově dvou nezletilých dětí, byl narušen vztah s jeho starší dcerou, kontakt s členy rodiny byl také výrazně omezen v důsledku restrikcí v době pandemie Covid-19, pobyt žalobce ve vězení byl provázen značnými zdravotními problémy. Odvolací soud nepřičetl k tíži žalované medializaci případu, protože k ní orgány činné v trestním řízení nepřispěly žádným excesivním vyjadřováním neodpovídajícím standardům při podání informací o probíhajícím vyšetřování. Odvolací soud proto v této části rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil pro částku 500 000 Kč a změnil pro částku 400 000 Kč tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.

Ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vycházel soud prvního stupně při posouzení samotné přiměřenosti délky řízení z kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk a ze zjištění, že řízení trvalo 5 let, 7 měsíců a 10 dnů. Složitost shledal spíše nižší, žalobce k délce řízení svým jednáním nijak nepřispěl a význam tohoto řízení byl pro něj enormně vysoký. Při hodnocení postupu orgánů činných v trestním řízení přihlédl soud prvního stupně k tomu, že trestní soudy nerespektovaly nález Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1098/15, na který žalobce od počátku upozorňoval. To bylo také důvodem, proč byla všechna „odsuzující“ rozhodnutí trestních soudů zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20. I po zrušení rozhodnutí Ústavním soudem nechal trestní soud prvního stupně zpracovat nadbytečný znalecký posudek, který nemohl zhojit vady provádění důkazu pachovými zkouškami. S přihlédnutím k době řízení, kterou bylo možno klást k tíži soudu, považoval soud prvního stupně celkovou délku řízení za nepřiměřenou. Základní částku odškodnění stanovil za první dva roky řízení ve výši 15 000 Kč ročně a za další roky (kde spatřoval větší míru zavinění délky řízení orgány veřejné moci) ve výši 20 000 Kč ročně. Základní částku přiměřeného zadostiučinění ve výši 91 667 Kč navýšil o 50 % pro význam řízení pro žalobce. Další důvody pro úpravu odškodnění, jakož ani důvody pro zohlednění inflace u tohoto odškodnění, již soud prvního stupně neshledal a přiznal žalobci částku 137 500,50 Kč.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náleží náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení, že význam předmětu řízení pro žalobce byl vysoký a že žalobce nijak nepřispěl k celkové délce řízení. Základní částku za každý rok řízení odvolací soud stanovil na 15 000 Kč po celou dobu řízení, což odůvodnil tím, že při stanovení základní sazby nelze přihlížet k inflaci. Odvolací soud přisvědčil odvolání žalované, že za první dva roky řízení je nutno stanovit základní částku ve výši jedné poloviny. Řízení považoval za složitější s ohledem na nutnost provádění řady důkazů, znaleckých posudků a zejména pak na skutečnost, že řízení probíhalo na všech stupních obecné soudní soustavy a ve věci rozhodoval i Ústavní soud. Dle odvolacího soudu trestní soud prvního stupně nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 respektoval, snažil se jeho požadavkům vyhovět, nicméně způsobem, který byl následně shledán jako nedostatečný. Nelze však jednoznačně konstatovat, že při důsledném respektování závěrů tohoto ústavního nálezu, by muselo být rozhodnutí zprošťující, neboť tento nález důkaz pachovými stopami sám o sobě nevylučoval. Z důvodu složitosti proto odvolací soud snížil základní částku o 20 %. Ke zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění o 50 % z důvodu významu řízení pro poškozeného soudem prvního stupně se odvolací soud nijak nevyjádřil, ale nepřistoupil k němu. A to přesto, že souhlasil se soudem prvního stupně, že význam předmětu řízení byl pro žalobce vysoký. Rozhodnutí soudu prvního stupně v této části pro částku 55 334 Kč potvrdil a pro částku 82 166,50 Kč změnil tak, že žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včas podaným dovoláním, a to v rozsahu jeho výroku II, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že (další) části nároků žalobce nebylo vyhověno. V dovolání žalobce výslovně uvedl, že již nebrojí proti nároku na náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na obhajobu.

Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným výkonem trestu odnětí svobody žalobce v dovolání namítal, že odvolací soud se při rozhodování o výši tohoto zadostiučinění odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023) v otázce, zda zadostiučinění za nezákonný výkon trestu odnětí svobody podléhá či nepodléhá inflaci (resp. zda má být při stanovení výše zadostiučinění zohledněna kromě jiných aspektů i inflace).

Ohledně zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení předložil žalobce otázku, zda lze v rámci kritéria složitosti věci zohledňovat počet stupňů, ve kterých soudy rozhodovaly, a tímto odůvodnit snížení zadostiučinění v situaci, kdy jednotlivá nezákonná rozhodnutí nenapravily soudy vyššího stupně (rozhodnutí nalézacího soudu soud odvolací, odvolacího soudu soud dovolací apod.) a bylo nutné nezákonnost (resp. přímo protiústavnost) konstatovat až Ústavním soudem. Žalobce je přesvědčen, že se zde odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018), event. že tato otázka nebyla dovolacím soudem doposud řešena.

Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním předložil žalobce otázku, „zda lze považovat medializaci za vykonanou v souladu s právem veřejnosti na informace v situaci, kdy tři stupně soudů vydaly nezákonná rozhodnutí a dva soudní stupně i v řízení o povolení obnovy, a tato rozhodnutí byla zrušena až dvěma nálezy Ústavního soudu?“ Žalobce se neztotožňuje se závěrečnou poznámkou (hodnocením) odvolacího soudu, dle níž by k tíži žalované neměla být přičítána medializace věci s poukazem na spáchání skutku na veřejnosti za přítomnosti svědků, kteří při kontaktu s pachateli utrpěli zdravotní újmu, pročež měl být zájem medií pochopitelný. K informování médii docházelo již před zahájením trestního stíhání žalobce. Učiněný závěr postrádá hlubší hodnocení medializace, stejně jako důvodu, pro který bylo považováno trestní stíhání za nezákonné. Soudem vyzdvihnuté aspekty jsou pravdivé, nicméně podstatou nezákonného trestního stíhání bylo, že orgány činné v trestním řízení nenalezly pravé pachatele skutku. Jakkoliv byl tedy zájem médií dle soudem tvrzených důvodů pochopitelný, při řádném postupu orgánů činných v trestním řízení (především pak soudů) nemusela být osoba žalobce spojována s vyšším z pachatelů po dobu, po kterou se tak dělo (pro případ, že by nebyla vydána nezákonná rozhodnutí v trestním řízení). Dle žalobce se jedná o otázku, která nebyla dovolacím soudem řešena, event. se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe. Tuto praxi žalobce v dovolání nijak neupřesnil.

Žalobce v dovolání vznesl námitku nesprávného právního posouzení otázky stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu z nezákonného trestního stíhání. S odvoláním na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. II. ÚS 2241/24, a ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, žalobce na prvním místě poukazuje na nutnost individuálního posouzení a v té souvislosti na nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud provedl porovnání pouze s jedním případem (dříve spoluobžalovaného M. S.) a soudem prvního stupně přiznané odškodnění snížil o 400 000 Kč.

Konečně velmi stručně vznesl žalobce i samostatnou námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o jednoznačné vyjevení jeho úvah při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Dle žalobce totiž absentují jednotlivé konkrétní úvahy, na jejichž základě odvolací soud rozhodl. Poukázal přitom na nálezy Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. III ÚS 1565/23, a ze dne 26. 8. 2025, sp. zn. II ÚS 1279/25.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Ve vztahu k zadostiučinění za nemajetkovou újmu za výkon trestu žalovaná namítá, že žalobce v dovolání odkazuje jen na jedno rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023), od kterého se měl odvolací soud odchýlit. V něm však otázka není nijak podrobněji řešena, v žádném případě nepředstavuje ustálenou rozhodovací praxi. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, byla stanovena hranice náhrady za výkon trestu odnětí svobody v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den. Odvolací soud přiznal částku ve výši 2 500 Kč za den. Byť tedy odvolací soud uvedl, že nesouhlasí s tím, že by sazba měla být dále navýšena v důsledku reálného poklesu hodnoty peněz, vzal v úvahu společenský vývoj a sazbu stanovenou v roce 2012 zcela zjevně a výrazně překročil. Ohledně nároku na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení žalovaná namítá, že při stanovení základní částky odškodnění odvolací soud vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Rovněž přihlédnutí k počtu soudních instancí při zohlednění složitosti řízení odpovídá kritériím stanoveným ve Stanovisku. Žalovaná nesouhlasí ani s námitkami žalobce proti postupu odvolacího soudu při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Odvolací soud měl v době svého rozhodování k dispozici nejpřiléhavější srovnávací materiál, a to pravomocné rozhodnutí o odškodnění M. S., který byl trestně stíhán a odsouzen jako domnělý spolupachatel žalobce. Přihlédl k odlišnostem obou případů a své rozhodnutí logicky a dostatečně odůvodnil. Dovolací otázka žalobce týkající se medializace případu nemá dle žalované pro projednávanou věc jakýkoliv zásadní právní význam.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Otázka týkající se zohlednění významu medializace případu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Předně je nutno uvést, že doslovné znění položené otázky nedává příliš dobrý smysl, neboť spojuje počet stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, s posouzením, zda lze medializaci považovat za vykonanou v souladu s právem veřejnosti na informace. Dovolací soud proto vycházel ze smyslu položené otázky a zabýval se zohledněním vlivu medializace případu při rozhodování o přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním. K medializaci případu přihlédl soud prvního stupně při porovnávání obdobných případů a při posuzování dopadu trestního stíhání na život celé rodiny žalobce. Žádné konkrétní závěry ohledně výše odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním však z rozsudku soudu prvního stupně zřejmé nejsou. Odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí uvedl, že k tíži žalované by neměla být přičítána medializace případu, k níž orgány činné v trestním řízení nepřispěly žádným excesivním vyjadřováním neodpovídajícím standardům při podání informací o probíhajícím vyšetřování. K tomu přičinil poznámku, že soud prvního stupně žádné takové vyjádření nezmiňuje. Toto právní posouzení odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které medializaci trestního stíhání, je-li prostým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a obecných veřejných poměrů případu, aniž se orgány činné v trestním řízení dopustily neodpovídající medializace případu, nelze přičítat k tíži státu odpovědného za újmu trestním stíháním způsobenou (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3870/2012).

Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné ohledně otázky zohlednění inflace při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem trestu odnětí svobody, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla výslovně řešena. Přípustné je i ohledně otázek složitosti řízení u zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a stanovení přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, protože odvolací soud se při jejich řešení odklonil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Přípustnost dovolání shledal Nejvyšší soud i u námitky nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Rovněž zde se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu a tato námitka bude vypořádána u jednotlivých posuzovaných nároků.

Dovolání je důvodné.

Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Podle § 10 odst. 1 OdpŠk má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o trestu ten, na němž byl zcela nebo zčásti vykonán trest, jestliže v pozdějším řízení byl obžaloby zproštěn nebo bylo-li proti němu trestní stíhání zastaveno ze stejných důvodů, pro které soud v hlavním líčení rozhodne zprošťujícím rozsudkem. To neplatí, nařídí-li zastavení trestního stíhání prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii.

Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 31a odst. 1 OdpŠk se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 citovaného ustanovení se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení (písm. a), složitosti řízení (písm. b), jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení (písm. c), postupu orgánů veřejné moci během řízení (písm. d) a významu předmětu řízení pro poškozeného (písm. e).

Podle § 157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním. a) Otázka zohlednění inflace u zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 381/2024, shrnul, že obecná kritéria, která by měla být vzata v potaz při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody (tak jako i orientační rozmezí adekvátní výše peněžitého zadostiučinění) byla v judikatuře Nejvyššího soudu stanovena zejména v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010 (publikovaném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1070/12. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí i na podkladě analýzy příslušné rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) dovodil, že § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, což platí i při přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“). Relevantními kritérii v tomto směru jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby (viz např. i rozsudek ESLP ze dne 6. 10. 2005, ve věci Shilyayev proti Rusku, stížnost č. 9647/02, bod 21). Dále Nejvyšší soud v témže rozhodnutí uvedl, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody ve vazbě a zdůraznil, že k tomuto rozmezí je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje.

V právě citovaném rozsudku Nejvyšší soud uvedl, že částka 1 500 Kč nepředstavuje (i s ohledem na odstup doby, jež uplynula od přijetí uvedených závěrů) maximální přípustnou a potud nepřekročitelnou hranici relutární satisfakce, kterou lze za každý jeden den nezákonného omezení osobní svobody jednotlivce přiznat. Vždy bude záležet na konkrétních okolnostech projednávané věci. S ohledem na povahu vzniklé újmy připustil, byť toliko přiměřenou, aplikaci judikatury vztahující se k odškodnění nezákonně zahájeného trestního stíhání a možnost porovnávat věc konkrétního poškozeného s případy zadostiučinění poskytnutého jiným poškozeným, na nichž byla rovněž neoprávněně vykonána vazba nebo trest odnětí svobody.

V rozsudku ze dne 19. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3372/2023, Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustné pro otázku, zda je možné stanovit základní částku úhrady nemajetkové újmy za jeden den vykonání nezákonného trestu odnětí svobody nad 1 500 Kč s přihlédnutím ke společenskému vývoji a inflaci, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, v němž je učiněn závěr o nezohledňování inflace, nebyl shledán přiléhavým, jelikož se vztahuje k finančnímu zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení nikoliv k odškodnění za nezákonné omezení osobní svobody. Pokud odvolací soud (ve věci sp. zn. 30 Cdo 3372/2023) při svém rozhodování o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné odnětí svobody přihlédl i ke společenskému vývoji a ztrátě reálné hodnoty peněz v čase, tj. inflaci (neboť od roku 2012 již uplynulo více než 10 let a reálná hodnota peněz za tuto dobu citelně klesla), neodchýlil se svým závěrem od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, který z judikatury ESLP převzal především základní kritéria.

Z právě uvedeného je zřejmé, že dle judikatury Nejvyššího soudu má být k odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením osobní svobody přistupováno individuálně, s posouzením konkrétních okolností jednotlivého případu a k rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu. Nejvyšší soud připouští i přiměřenou aplikaci své judikatury vztahující se k zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Ačkoli vliv inflace u odškodnění nezákonného výkonu trestu Nejvyšší soud meritorně neřešil, shledal přihlédnutí k inflaci adekvátní jeho dosavadní judikatuře k § 31a odst. 2 OdpŠk.

Připouští-li judikatura Nejvyššího soudu přiměřenou aplikaci judikatury vztahující se k odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíhání, lze při odškodnění nezákonného výkonu trestu přiměřeně použít i závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3000/2025. V tomto rozsudku zabývajícím se nárokem na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že má-li soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které nejsou z pohledu završení vzniku újmy časově příliš vzdálené věci žalobce. Použití srovnatelných případů, a to jak z hlediska intenzity vytrpěné újmy, tak i okamžiku jejího završení, totiž zajistí přiměřenost výše zadostiučinění ve vztahu k ekonomické realitě České republiky a eliminuje nutnost její korekce s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně. Pokud tomu tak není a v důsledku plynutí času a změn ekonomických poměrů, zejm. inflace, není srovnávací případ beze zbytku použitelný, neboť podle něj stanovené zadostiučinění by bylo v případě žalobce nepřiměřeně nízké z důvodu ekonomických změn nastalých v době mezi skončením trestního stíhání ve srovnávacím případu a skončením trestního stíhání žalobce, je na soudu, aby odpovídajícím způsobem zadostiučinění navýšil.

Právě uvedený závěr lze přiměřeně vztáhnout i na zadostučinění za nemajetkovou újmu způsobenou omezením osobní svobody, zvláště když kritéria pro stanovení formy a výše zadostiučinění jsou obdobná jako v případě újmy způsobené trestním stíháním (srov. např. rozsudek nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1203/2012). Dle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, vzniká poškozenému nemajetková újma již v době, kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda. Proto stejně jako u nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním by i u nemajetkové újmy způsobené omezením osobní svobody mělo přiznané zadostiučinění odpovídat době, kdy byl poškozený omezen na osobní svobodě, a to i při zohlednění ekonomických změn v působení času.

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že učiněné závěry se nevztahují na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení. U ní se totiž základní částky zadostiučinění odvíjejí od judikatury ESLP, a proto i nadále platí závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, proti kterému byla ústavní stížnost zčásti zamítnuta a zčásti odmítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25.

Jestliže tedy odvolací soud snížil denní částku zadostiučinění za nezákonný výkon trestu z 3 000 Kč na 2 500 Kč, protože bez odůvodnění nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že by tato částka měla být navýšena v důsledku reálného poklesu hodnoty peněz, je jeho právní posouzení nesprávné. b) Otázka zohlednění počtu stupňů soudů v rámci kritéria složitosti řízení a přezkoumatelnosti závěrů o výši přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení

V části VI Stanoviska musí odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.

Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, přijal a odůvodnil závěr, že z hlediska kritéria spočívajícího v postupu orgánu veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] je třeba zejména zkoumat, zda jeho postup v řízení odpovídá procesním pravidlům. Dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci, který vydání rozhodnutí předcházel, s procesními předpisy (tzv. kvalifikovaná kasace), je třeba takovou skutečnost při posuzování celkové délky řízení zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, Nejvyšší soud shora citovaný závěr vztáhnul i na situace, kdy ke zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci (zde soudu) dojde kvůli tomu, že jím nebyl respektován precedenčně závazný nález Ústavního soudu, pokud tato skutečnost vedla k nezanedbatelnému prodloužení řízení.

V rozsudku ze dne 14. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 745/2018, Nejvyšší soud shrnul svou dosavadní rozhodovací praxi k této otázce. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Tato závaznost má přitom dvojí povahu. V prvém případě jde o závaznost kasační, která v projednávané věci nemá význam. Ve druhém případě jde o závaznost precedenční, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu. Přitom je třeba vzít v úvahu, zda rozhodujícímu soudu mohl být obsah dotčeného nálezu znám. Rozpor rozhodnutí se závazným nálezem Ústavního soudu pak musí být seznatelný ze samotného kasačního rozhodnutí.

K otázce složitosti řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, rovněž uvedl, že je třeba přihlédnout k tomu, z jakého důvodu byla věc na více stupních soudní soustavy projednávána. Zda z důvodu složitosti řízení, nebo z důvodu procesních pochybení soudů nižších stupňů. Je tedy zřejmé, že při zvažování významu kritéria složitosti věci zpravidla nebude možno odhlédnout od skutečnosti, jak se na délce řízení projevil postup samotných soudů (kritérium postupu orgánů veřejné moci). Platí totiž, že okolnosti, které lze přičíst výlučně k tíži státu z důvodu nesprávného postupu orgánů veřejné moci nemohou být současně zohledněny v neprospěch poškozeného v rámci posuzování kritéria složitosti řízení.

Jak bylo uvedeno výše, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. IV. ÚS 2773/20, byla zrušena všechna „odsuzující“ rozhodnutí trestních soudů. Ústavní soud v odůvodnění nálezu výslovně uvedl, že považoval za zásadní, že krajský soud nerespektoval některé z podstatných závěrů tomuto soudu známému z nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1098/15, dokonce je nepřímo kritizoval, že neprovedl dokazování v souladu s požadavky v nálezu vyslovenými a v souladu s vědeckými poznatky. Dle Ústavního soudu nebylo možno postup krajského soudu považovat za ústavně konformní, a to tím spíše, když pachové stopy byly podle Ústavního soudu v přezkoumávané věci stěžejním a fakticky jediným důkazem o vině obou stěžovatelů. Dle Ústavního soudu pochybení krajského soudu nenapravily ani soudy odvolací a dovolací. Jednoznačné vyznění odůvodnění kasačního nálezu neposkytuje oporu závěru odvolacího soudu, že se krajský soud snažil nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15, respektovat a jeho požadavkům vyhovět. Jednalo se tedy o tzv. kvalifikovanou kasaci, kterou nelze při hodnocení kritéria složitosti vyložit v neprospěch poškozeného. Jestliže tedy odvolací soud snížil základní částku o 20 % z důvodu složitosti, je jeho právní posouzení nesprávné. Uvedený závěr samozřejmě obecně nevylučuje, aby v rámci jednoho posuzovaného řízení bylo zohledněno jak kritérium složitosti řízení z hlediska počtu instancí, tak kritérium postupu orgánů veřejné moci z hlediska kvalifikované kasace, pokud se tak ovšem děje za různé fáze posuzovaného řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2024, sp. zn. 30 Cdo 897/2024, body 8 a 9).

Odvolací soud při rozhodování o odškodnění nepřiměřené délky řízení správně poukázal na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které se za první dva roky řízení stanoví základní částka ve výši jedné poloviny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Odvolací soud však nijak neodůvodnil, proč na rozdíl od soudu prvního stupně nezvýšil základní částku o 50 % pro význam řízení. S ohledem na požadavky na odůvodnění soudu uvedené níže je i z tohoto důvodu rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení neúplné, nepřezkoumatelné a tudíž nesprávné. Pro úplnost Nejvyšší soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu týkající se možného dvojího přičítání zvýšeného významu trestního řízení pro poškozeného při samostatném odškodňování za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému samotným trestním stíháním (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1870/2025). c) Otázka přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním

Povinnost soudů rozsudky odůvodnit způsobem zakotveným v citovaném § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. a z čl. 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stav, kdy rozsudek postrádá náležitosti uvedené v § 157 odst. 2 o. s. ř., ve svých důsledcích vede k tomu, že se stává nepřezkoumatelným (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 1091/2006, a ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4111/2009, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Přitom platí, že je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat i s argumentací účastníků řízení, a to způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. II. ÚS 968/18). Pakliže tak soudy neučiní, byť je řešení námitky účastníka pro výsledek sporu významné, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí a zpravidla tak i jejich protiústavnost, přičemž řízení současně zatíží vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 943/2005).

Z ustálené judikatury dovolacího i Ústavního soudu se podává, že soud sice není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, avšak uvedené platí jen potud, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).

Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013).

Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích konstantně uvádí, že stanovení formy a/nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

Ve vztahu k zadostiučinění za újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním je judikatura Nejvyššího soudu mimo jiné ustálena v tom, že při stanovování přiměřeného zadostiučinění (formy i výše) by tato satisfakce měla odpovídat individuálním okolnostem případu, ale zároveň i výši přiznaného zadostiučinění v jiných případech, jež se s projednávanou věcí shodují v podstatných znacích. Významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Jestliže nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy) – k tomu srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012) a ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 (publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016).

Z aktuální judikatury lze připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 381/2024, v němž dovolací soud dospěl k závěru, že pokud se odvolací soud neztotožní se srovnáním provedeným soudem prvního stupně, měl by s tímto svým názorem skrze přiměřené poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. seznámit strany a vést je k provedení přiléhavějších srovnání, a až následně (v případě jejich procesní pasivity) srovnat posuzovaný případ s jinými jemu známými rozhodnutími; se kterými účastníky řízení před vydáním rozhodnutí seznámí a umožní jim se k tomuto srovnání vyjádřit. Jinými slovy řečeno, z odůvodnění odvolacího soudu musí na jednu stranu jasně vyplývat, proč srovnání s případem, jenž vzal za srovnatelný soud prvního stupně, neobstojí, zároveň by však měl odvolací soud provést přiléhavější srovnání, ze kterého je seznatelné, proč o uplatněném nároku rozhodl odlišně od soudu prvního stupně, případně (není-li zde dostatečně podobný případ) sám provedl pečlivé zhodnocení výše uvedených kritérií rozhodných pro závěry o přiměřeném zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu.

Z výše uvedeného vyplývají poměrně přísné požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí, a zvláště pak na odůvodnění provedeného srovnání jednotlivých případů. V projednávané věci však odvolací soud ve svém rozsudku ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním jen stručně zopakoval právní posouzení soudu prvního stupně, který pro srovnání použil dvě podrobně popsaná rozhodnutí. Nato uvedl, že v době svého rozhodování považuje za rozhodné srovnání s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2025, č. j. 28 Co 497/2024-302, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 9. 2024, č. j. 14 C 124/2023-230, v němž bylo rozhodováno o náhradě majetkové a nemajetkové újmy M. S., který byl veden jako spolupachatel žalobce v trestní věci. Rozsudek Městského soudu v Praze sice jako důkaz u jednání provedl, ale v odůvodnění rozsudku schází jakákoli skutková zjištění z tohoto rozsudku učiněná. Rozsudek není obsahem soudního spisu, a ani z protokolu o jednání před odvolacím soudem či ze zvukového záznamu z tohoto jednání nelze zjistit, jak a proč Městský soud v Praze rozhodl. Odvolací soud tedy pro srovnání s případem žalobce použil rozhodnutí, o němž lze z jeho rozsudku zjistit pouze to, že se týká odškodnění původně spoluobviněného a spoluodsouzeného M. S. Odvolací soud se nijak nevypořádal s odůvodněním soudu prvního stupně, který pro srovnání použil jiná rozhodnutí a podrobně popsal důvody svého rozhodnutí. Rovněž ohledně tohoto nároku odvolací soud nedostál požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Právní posouzení odvolacího soudu je tedy neúplné, nepřezkoumatelné a tudíž nesprávné.

Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval i existencí vad uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., případně jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadu, nad rámec uvedených výhrad, však Nejvyšší soud nezjistil.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku tohoto rozsudku a včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

V dalším řízení je odvolací soud vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první, ve spojení s § 226 o. s. ř.). Při svém rozhodování o nárocích na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestního stíhání a samotným nezákonným trestním stíháním věnuje rovněž pozornost významu trestního řízení pro poškozeného z hlediska možného zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011).

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).