30 Cdo 1068/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1068/2025-275 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Tomáše Lichovníka v právní věci žalobce T. H., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 1/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 84/2024-204, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým již třetím rozsudkem (neboť předchozí dva rozsudku byly vždy k odvolání žalobce zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) ze dne 26. 10. 2023, č. j. 64 C 1/2020-170, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 77 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 82 500 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 46 044 Kč (výrok III). 2. K odvolání žalobce i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. 16 Co 84/2024-204, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně částky 29 866 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 31. 12. 2019 do zaplacení potvrdil a co do zbývající částky 47 634 Kč s příslušenstvím jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 59 596 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 160 000 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 10/2013 (dále jen „posuzované řízení“), v němž se žalobce domáhal zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení o jeho žádosti o poskytnutí informace ohledně průběhu a způsobu vyřízení dopravního přestupku J. E., soudce Obvodního soudu pro Prahu 9. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to ve výrocích I a II v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím (tj. částka 17 500 Kč s příslušenstvím, ohledně níž byl výrok I rozsudku soudu prvního stupně změněn, a částka 82 500 Kč s příslušenstvím uvedená v potvrzeném výroku II rozsudku soudu prvního stupně). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost. 5. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)] a kritéria složitosti řízení [§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk], obsažená v částech IV a V dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud s ohledem na počet instancí, v nichž byla věc projednávána (celkem rozhodoval 4x soud prvního stupně a odvolací soud, 2x dovolací soud a jednou Ústavní soud), snížil základní částku o 30 %, současně ji však pro postup orgánů veřejné moci zvýšil o 20 % z důvodu průtahů v řízení (na počátku a po zrušení věci odvolacím soudem) a zrušení rozsudku soudu prvního stupně ze dne 24. 11. 2017 pro nerespektování závazného právního názoru dovolacího soudu. Dále pak základní částku snížil o 20 % z důvodu hmotněprávní složitosti, neboť se v průběhu řízení razantním způsobem změnila judikatura ohledně odškodňování správních řízení, na něž navazovalo řízení soudní, s ohledem na jednání poškozeného však k žádné modifikaci nepřistoupil, neboť uzavřel, že žalobci nelze přičítat k tíži využívání procesních prostředků k ochraně jeho práv. 6. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. část IV stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, dále jen „Stanovisko“) je složitost věci jednou z možných objektivních příčin prodloužení řízení a zahrnuje složitost procesní (zahrnující procesní aktivitu účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků a výsledky řízení o nich atd.), skutkovou (tj. rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah dokazování a různorodost důkazních prostředků jako výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.) i hmotněprávní (závisející zejména na četnosti řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existenci judikatury a její ustálenosti, v povinnosti položit předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské Unie či v nutnosti předběžného vyřešení ústavnosti aplikovaného právního předpisu atd.) a rovněž i počet instancí, které ve sporu rozhodovaly, neboť řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu řízení před další instancí. Naopak o tzv. instanční ping-pong, jenž je třeba hodnotit k tíži státu v rámci zkoumání kritéria postupu orgánů veřejné moci, se jedná, pokud v řízení dojde k vyššímu počtu opakovaných kasačních rozhodnutí, což vyvolává silnou pochybnost o kompetentnosti postupu rozhodujícího orgánu veřejné moci ve smyslu jeho koncentrovanosti a efektivity a zakládá silnou domněnku v tom směru, že jeho postup je vadný (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021). K tomuto však v posuzované věci dle skutkových zjištění soudů nedošlo, neboť důvodem opakovaného projednávání věci na několika instancích byla zejména razantní (žalobcem prosazovaná) změna judikatury ohledně projednávaného nároku dovršená právě nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20 (jenž postavil najisto, jak takový nárok posuzovat), a v jednom případě nerespektováním závěrů dovolacího soudu soudem prvního stupně, což však bylo v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci zohledněno. V posuzovaném řízení tedy k tzv. instančnímu ping-pongu nedošlo a odvolací soud tudíž postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, pokud vyšší počet instancí hodnotil ve prospěch státu v rámci kritéria složitosti řízení, nikoliv v jeho neprospěch v rámci kritéria postupu orgánů veřejné moci. 7. Výše uvedeným právním posouzením se pak odvolací soud rovněž neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, neboť podávání opravných prostředků k tíži žalobce nekladl, jak výslovně uvedl v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného, v rámci kterého by tak jedině mohl učinit. Pouze v rámci objektivního kritéria složitosti řízení zohlednil to, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež se ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužuje o dobu řízení před další instancí. 8. Co se týče snížení základní částky o 20 % pro hmotněprávní složitost věci, tak již ve Stanovisku Nejvyšší soud uzavřel, že složitost řízení může spočívat i v hmotněprávní složitosti řízení, která může spočívat mimo jiné i v tom, zda k řešené věci existuje judikatura a zda je ustálená. Pokud tedy odvolací soud přistoupil k modifikaci základní částky pro hmotněprávní složitost věci s odůvodněním, že se v průběhu řízení razantním způsobem změnila judikatura ohledně odškodňování správních řízení, na než navazovalo řízení soudní, od těchto závěrů se nijak neodchýlil. Výše uvedeným závěrem se pak odvolací soud nevzepřel ani žalobcem namítaným rozsudkům Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ze dne 8. 2. 2018 ve věci Žirovnický proti České republice, č. stížnosti 10092/13, ze dne 21. 8. 2015 ve věci Hajrudinović proti Slovinsku, č. stížnosti 69319/12, či ze dne 21. 12. 2010 ve věci Belperio a C