Nejvyšší soud 30 Cdo 1398/2026 – Přípustnost dovolání

Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 161 590,80 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Tvrdil, že mu vznikla nemajetková újma nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného ve věci jeho služebního poměru, v němž se domáhal doplacení platu za období určování do služeb LZS a SAR („letecká záchranná služba“ a anglicky „Search and Rescue“, tj. česky „služba pátrání a záchrany“). Současně uplatnil nárok na náhradu škody představované náklady právního zastoupení v původním správním řízení. Správní řízení bylo zahájeno žádostí žalobce ze dne 14. 8. 2008. V průběhu řízení byla rozhodnutí služebních orgánů opakovaně přezkoumávána správními soudy a rušena zejména pro nezákonnost či nepřezkoumatelnost. Poslední rozhodnutí služebního orgánu bylo rozhodnutí Velitele vzdušných sil č. j. MO 47318/2024-3031 ze dne 17. 1. 2024, jež nabylo právní moci dne 18. 1. 2024; následně bylo podrobeno soudnímu přezkumu, který byl ukončen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2025, č. j. 7 As 177/2024-34, doručeným účastníkům dne 30. 1. 2025. Délka řízení tak činila 16 let, 5 měsíců a 16 dnů. Žalobce předběžně uplatnil nárok u žalované podáním ze dne 18. 7. 2024. Žalovaná nárok částečně uspokojila částkou 122 634,86 Kč, kterou poskytla jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení. Zbývající část žalobce uplatnil u soudu.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2025, č. j. 7 C 86/2025-35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 122 715,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky ve výši 12 % ročně od 21. 1. 2025 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 38 875,30 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování vyšel ze skutkových zjištění, že předmětné správní řízení trvalo od uplatnění žádosti, tedy od dne 14. 8. 2008, a to nejméně až do 18. 1. 2024, kdy prozatím nastala právní moc posledního rozhodnutí služebního orgánu v předmětném správním řízení, přičemž toto poslední rozhodnutí správního orgánu bylo žalobcem napadeno správní žalobou, jež byla Krajským soudem v Brně zamítnuta rozsudkem ze dne 18. 7. 2025 a kasační stížnost žalobce proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně byla rovněž zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu v Brně ze dne 22. 1. 2025, který byl účastníkům řízení doručen dne 30.1.2025 a téhož dne nabyl právní moci. Dále účastníci učinili rovněž nesporným průběh předmětného správního řízení tak, jak byl popsán v žalobě, zahrnujíc v to i řešení nároků žalobce před soudy na úseku správního soudnictví a rušení rozhodnutí služebních orgánů pro jejich nezákonnost a nepřezkoumatelnost. Mezi účastníky bylo rovněž nesporné, že nárok uplatněný v žalobě byl předběžně uplatněn u žalované, a to podáním žalobce ze dne 18. 7. 2024, které bylo téhož dne 18. 7. 2024 doručeno žalované. Dále účastníci učinili nespornou i základní adekvátní částku za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého správního řízení, kterou shodně určili na částku 17 000 Kč za rok trvání správního řízení, spor byl toliko ohledně modifikačních kritérií této základní částky.

Soud prvního stupně se dále zabýval oprávněností nároků žalobce a dospěl k následujícím právním závěrům. Soud prvního stupně vyšel z toho, že základ nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení je dán, když současně neshledal jako důvodnou žalovanou vznesenou námitku promlčení, neboť promlčecí lhůtu u nároku na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení je třeba počítat až od právní moci rozsudku Nejvyššího správního soudu. Za přiměřenou základní částku považoval částku 17 000 Kč za rok řízení. Nepřisvědčil však námitce žalované, že by tato základní částka měla být za první dva roky řízení snížena na polovinu podle Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“). Uzavřel, že uvedené pravidlo dopadá na soudní řízení, nikoli na řízení správní, v němž zákon stanoví lhůty pro vydání rozhodnutí. Z celkové délky řízení proto odečetl dobu 60 dnů odpovídající zákonné lhůtě pro vydání správního rozhodnutí, avšak základní částku za první dva roky správního řízení nekrátil. Při zohlednění kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk soud prvního stupně snížil základní částku o 20 % pro skutkovou a právní složitost věci, o dalších 20 % pro instančnost řízení a zvýšil ji o 30 % pro zvýšený význam věci pro žalobce. Za období po právní moci posledního rozhodnutí služebního orgánu do předběžného uplatnění nároku přistoupil k dalšímu snížení, neboť poslední správní žaloba a kasační stížnost žalobce nebyly úspěšné. Po odečtení již poskytnutého plnění dospěl k závěru, že žalobci náleží na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ještě 114 850,50 Kč. Dále mu přiznal 7 865 Kč jako náhradu škody za pět úkonů právní služby v původním správním řízení, jež považoval za účelně vynaložené podle § 31 OdpŠk.

K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé I změnil tak, že co do částky 13 651,76 Kč s 12% úrokem z prodlení žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Současně nově rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Pokud jde o skutkové závěry, odvolací soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který provedl dokazování v dostatečném rozsahu a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc převážně posoudil správně i po právní stránce, zčásti však odvolací soud dospěl k odlišným právním závěrům.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok není promlčen. Připomněl, že v případě správního rozhodnutí následně přezkoumávaného soudem je třeba správní řízení a soudní přezkum považovat za jeden celek. Za správné považoval i to, že soud prvního stupně nekrátil základní částku zadostiučinění za první dva roky řízení na polovinu, a v této části odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně.

Odvolací soud dále shledal, že soud prvního stupně v zásadě správně zohlednil složitost řízení a počet instancí, v nichž byla věc projednávána. Pokud jde o skutkovou složitost uvedl, že byla vysvětlena již soudem prvního stupně a byla zvýšená. Co se týče právní složitosti, tu nepovažoval odvolací soud za natolik významnou. Poukázal na to, že pro příslušné rozhodující orgány armády byla otázka správného vyplácení mzdy v případech pohotovosti, resp. práce přesčas standardní agendou, na kterou měly být připraveny jak po stránce dokumentace výkonu takové práce, tak zejména z hlediska povahy nároku a správné výše platu za něj. Pokud vycházely z nesprávných úvah, jde to jen k jejich tíži. Konstatoval, že význam tu má okolnost víceinstačního rozhodnutí před správními orgány i soudy, přičemž však docházelo k rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, tedy k pochybení státu, jež nelze v jeho prospěch zohledňovat v rámci instanční náročnosti. Také proto považoval odvolací soud takto provedenou úpravu za adekvátní. Přisvědčil proto snížení o 20 % za skutkovou a právní složitost a o 20 % za instančnost řízení. Na rozdíl od soudu prvního stupně však považoval za přiměřené zvýšení základní částky z důvodu významu řízení pro žalobce pouze o 20 %, nikoli o 30 %. V důsledku toho stanovil celkovou výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu na 223 833,60 Kč. Po odečtení částky 122 634,86 Kč, již žalovaná poskytla, dospěl k částce 101 198,74 Kč. Nárok na náhradu škody ve výši 7 865 Kč odvolací soud potvrdil. Celkově tedy považoval za důvodné plnění ve výši 109 063,74 Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále také jen „dovolatelka“) včasně podaným dovoláním, a to v části výroku I, jíž bylo potvrzeno uložení povinnosti zaplatit žalobci částku 109 063,74 Kč s příslušenstvím. Výrok o náhradě nákladů řízení označila za výrok závislý. Žalovaná uvedla, že napadá i rozsudek soudu prvního stupně.

Dovolatelka předně namítla, že odvolací soud (i rozsudek soudu prvního stupně) nesprávně posoudil otázku krácení základní částky zadostiučinění za první dva roky správního řízení. Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od Stanoviska a navazující judikatury Nejvyššího soudu, podle níž se základní částka zadostiučinění za první dva roky řízení hodnotí poloviční částkou i tehdy, jde-li o správní řízení. Dovolatelka zdůraznila, že existence zákonných lhůt pro vydání rozhodnutí ve správním řízení nemá na uvedené pravidlo vliv. Odkázala zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023.

Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud se s touto otázkou dostatečně nevypořádal, neboť pouze odkázal na odůvodnění soudu prvního stupně. Podle jejího názoru tím zatížil své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti.

Druhý okruh dovolacích námitek směřoval proti posouzení skutkové a právní složitosti a instančnosti původního správního řízení. Dovolatelka tvrdila, že řízení bylo mimořádně složité, neboť zahrnovalo náročné platové výpočty, rozsáhlé listinné podklady, výslechy svědků, právní otázky týkající se služby, služební pohotovosti a práce přesčas, jakož i evropskoprávní přesah věci. Poukázala také na to, že správní soudy měly v průběhu řízení zaujímat odlišné právní názory. Podle dovolatelky mělo být zadostiučinění sníženo o 40 % za skutkovou a právní složitost a o dalších 40 % za instančnost řízení.

Třetí okruh námitek směřoval proti přiznání náhrady škody ve výši 7 865 Kč. Dovolatelka tvrdila, že v řízení o zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení nelze automaticky přiznávat náklady právního zastoupení v původním správním řízení. Soudy podle ní měly zkoumat, zda jednotlivé úkony právní služby skutečně směřovaly k odstranění průtahů či jiného nesprávného úředního postupu. Namítla, že zejména odvolání proti rozhodnutím služebního orgánu nelze považovat za úkony směřující proti nepřiměřené délce řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl dovolání odmítnout, případně zamítnout. Uvedl, že dovolatelka nevymezuje právní otázky způsobilé založit přípustnost dovolání, nýbrž polemizuje se skutkovými a hodnotícími závěry soudů nižších stupňů. K otázce prvních dvou let správního řízení namítl, že Stanovisko podle jeho názoru nedopadá bez dalšího na správní řízení, v němž jsou právními předpisy stanoveny konkrétní lhůty k vydání rozhodnutí. K otázce složitosti řízení žalobce uvedl, že řízení nebylo mimořádně složité a že převážná část jeho délky byla způsobena vadným postupem služebních orgánů, zejména vydáváním nepřezkoumatelných a nezákonných rozhodnutí. K nároku na náhradu škody uvedl, že soud prvního stupně nepřiznal náhradu za všechny požadované úkony, ale pouze za ty, které považoval za účelně vynaložené na nápravu vadného postupu správních orgánů. Podle žalobce nelze přezkum této úvahy v dovolacím řízení otevřít. Navrhl dovolání žalované jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“

Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti, včetně vymezení dovolacího důvodu a předpokladů přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaná však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozhodnutí soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud za použití § 243f odst. 2 o. s. ř. řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně podle § 243b ve spojení s § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz).

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy žalovaná v dovolání napadá rozhodnutí odvolací soudu co do částky 7 865 Kč představující náhradu škody v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení v původním správním řízení. V předmětné věci proto dovolání není přípustné ve vyhovující části výroku I co do částky 7 865 Kč, neboť v případě tohoto nároku nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč a žalovaná v dovolání nevymezila žádnou otázku společnou uplatněným nárokům (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023).

Druhý okruh námitek, týkající se otázky, zda odvolací soud správně zohlednil skutkovou a právní složitost a instančnost původního správního řízení, pokud aproboval snížení základní částky o 20 % za skutkovou a právní složitost a o 20 % za instančnost řízení, nikoli o 40 % za každé z těchto kritérií, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatelka jím v podstatě brojí proti konkrétní procentní úvaze odvolacího soudu a proti jeho hodnocení skutkových okolností původního správního řízení. Tvrdí, že řízení bylo složitější, než jak uzavřel odvolací soud, a že mělo být přistoupeno k vyšší procentní redukci. Taková námitka však zpravidla nepředstavuje otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %; srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Podobně též v rozsudku ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2892/2023, Nejvyšší soud uvedl, že „při přezkumu výše přiměřeného zadostiučinění dovolací soud posuzuje jen správnost základních úvah soudu, nikoli konkrétní procentní korekce; výslednou částkou se zabývá teprve tehdy, je-li zjevně extrémní.“

Námitky dovolatelky týkající se náročnosti platových výpočtů, rozsahu správního spisu, počtu svědků, významu jednotlivých rozhodnutí správních soudů a procesní aktivity žalobce jsou námitkami proti procentnímu promítnutí kritéria složitosti věci do celkové výše zadostiučinění, které, jak je výše uvedeno, samy o sobě přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit nemohou.

Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení (první) právní otázky, zda se základní částka zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení krátí za první dva roky řízení na polovinu i v případě správního řízení, pro něž jsou stanoveny zákonné lhůty k vydání rozhodnutí, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

Dovolání je důvodné.

Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 téhož ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 téhož ustanovení v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

Dle části VI Stanoviska, které se nevztahuje jen na řízení soudní, ale i na řízení vedená před orgány státu či územních samosprávných celků, pokud v daném řízení existuje právo na přiměřenost délky řízení, se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, je však nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá. Bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení (kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou) byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující. Pro účely vypořádání se s touto problematikou, tak Nejvyšší soud pokládal za rozumné hodnotit první dva roky řízení částkou poloviční.

Ohledně správních řízení se pak judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1535/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 1721/22, v němž Ústavní soud předmětný závěr Nejvyššího soudu akceptoval) ustálila v závěru, že uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní, a existence lhůt, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá, neboť ačkoliv lze zajisté v obecné rovině souhlasit s tím, že řízení, které má podle zákona trvat nejvýše desítky dnů, nemá běžně trvat dva roky, snížením částky za první dva roky řízení není zpochybněna samotná existence nepřiměřené délky řízení, ani popřen rozdíl mezi správním a soudním řízením, ale první dva roky, jakkoli lze již hovořit o nepřiměřeně dlouhém řízení, není intenzita újmy tak významná jako roky následující (plynutím času). Stejný závěr Nejvyšší soud zopakoval též v rozsudku ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3673/2021, a v rozsudku ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3310/2023. Nejvyšší soud tuto otázku vyložil nejvýstižněji v rozsudku ze dne 22. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 409/2023, když uzavřel, že „krácení přiměřeného zadostiučinění za první dva roky správního řízení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní, a existence lhůt, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá.“ V odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyšší soud dále vysvětlil, že „ohledně správních řízení se pak judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu ustálila v závěru, že uvedené krácení je vyjádřením toho, že každé řízení nějakou dobu trvá, lhostejno, zda jde o řízení soudní či správní, a existence lhůt, jimiž je vázán správní orgán, na tento závěr žádný vliv nemá.“ K odlišnému postupu odvolacího soudu v tam posuzované věci Nejvyšší soud uvedl, že pokud odvolací soud, veden právním názorem, podle kterého je při posouzení délky krácení základní částky vázán zákonnými a obvyklými lhůtami pro rozhodnutí správním orgánem v dané věci, krátil základní částku na polovinu pouze za 2,5 měsíce, místo za první dva roky řízení, je jeho právní posouzení dotčené procesní otázky nesprávné.

Z uvedené judikatury vyplývá, že pravidlo polovičního hodnocení prvních dvou let řízení není založeno na představě, že řízení je po tuto dobu vždy přiměřené. Je metodickým vyjádřením toho, že intenzita nemajetkové újmy se zpravidla prohlubuje s plynutím času a že počáteční doba řízení nemá být odškodňována stejnou částkou jako další období dlouhodobé nejistoty.

U správního řízení proto nelze toto pravidlo nahradit pouze odečtením zákonné lhůty pro vydání správního rozhodnutí. Zákonná lhůta pro rozhodnutí je významná pro posouzení nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 OdpŠk; nemění však metodiku určení výše zadostiučinění za celkovou nepřiměřenou délku řízení podle § 31a OdpŠk.

Odvolací soud se od uvedené judikatury odchýlil, jestliže aproboval závěr soudu prvního stupně, podle něhož se u správního řízení základní částka za první dva roky na polovinu nekrátí, neboť správní orgán byl vázán zákonnými lhůtami pro vydání rozhodnutí. Tím zatížil své rozhodnutí nesprávným právním posouzením věci.

Tento nesprávný právní názor se promítl do výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Odvolací soud při stanovení částky 223 833,60 Kč jako celkové výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu nepromítl poloviční hodnocení prvních dvou let řízení. Výsledná částka 101 198,74 Kč, stanovená po odečtení již poskytnutého plnění, proto nemůže obstát.

Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci ve vztahu k tomuto nároku existují zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad žalovaná (kromě tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu) netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu. Pokud žalovaná namítala, že odvolací soud se k první dovolací otázce vyjádřil jen stručně odkazem na odůvodnění soudu prvního stupně, a jeho rozsudek je tudíž nepřezkoumatelný, tak s tímto závěrem se Nejvyšší soud neztotožňuje, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, jakými úvahami se odvolací soud při jeho vydání řídil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, nebo ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07). Jakkoliv se Nejvyšší soud neztotožňuje se způsobem, jakým se odvolací soud vypořádal s odvolacími námitkami žalované, včetně odkazů na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to nejen Stanoviska, přezkoumatelnost napadeného rozsudku vyplývá i z obsahu podaného dovolání, v němž žalovaná byla zjevně schopna na závěry odvolacího soudu relevantně reagovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4430/2013). Nejde tedy ani o případ, kdy by odvolací soud opomenul rozhodnou námitku způsobem, který by účastníkům znemožnil pochopit důvody rozhodnutí. Právní závěr odvolacího soudu je patrný; dovolací soud jej mohl přezkoumat a shledal jej nesprávným.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v napadené části výroku I a rovněž ve výroku II o náhradě nákladů řízení, který je na zrušené části rozhodnutí závislý [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a věc v uvedeném rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.). V rozsahu, v jakém dovolací soud shledal dovolání nepřípustným (vyhovující výrok ohledně nároku na náhradu škody v podobě nákladů zastoupení v částce 7 865 Kč), dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Při novém projednání věci odvolací soud nárok žalobce nově posoudí v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu ohledně délky krácení základní částky na polovinu za první dva roky v rámci správních řízení, a to v kontextu výše uvedených závěrů dovolacího soudu. Odvolací soud současně v rámci nového posouzení jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk neopomene zhodnotit ani postup orgánů veřejné moci během řízení s ohledem na skutková zjištění o jejich zjevném pochybení, neboť zhodnocení tohoto kritéria není vyloučeno jenom tím, že z důvodu extrémní délky řízení byla navýšena základní částka zadostiučinění za jeden rok řízení.

Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci rozhodnutí ve věci, jímž se bude řízení končit (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).