30 Cdo 1441/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1441/2025-1345 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně A. V., zastoupené prof. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 48 550 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 248/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2025, č. j. 17 Co 372/2024-1318, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 13 007,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta prof. JUDr. Tomáše Gřivny, Ph.D. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se v řízení domáhala po žalované zaplacení částky 48 550 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve formě pomoci, zčásti dokonaný a zčásti ukončený ve stadiu pokusu, které bylo vedeno u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 7/2013 a v jehož závěru byla žalobkyně dne 13. 11. 2019 pravomocně zproštěna obžaloby. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým v pořadí prvním rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, č. j. 15 C 248/2018-528, žalobu (která tehdy zněla na zaplacení částky 35 000 000 Kč s příslušenstvím) zcela zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení. 3. K odvolání žalobkyně poté Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 2. 2020, č. j. 17 Co 355/2019-554, tento rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. 4. Soud prvního stupně (poté, co žalovaná dne 15. 10. 2020 poskytla žalobkyni finanční satisfakci ve výši 450 000 Kč) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 15 C 248/2018-1141, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 8. 11. 2020 do zaplacení, přičemž stran požadavku na zaplacení zbývající částky 48 400 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % z částky 35 000 000 Kč ode dne 29. 12. 2018 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 13 400 000 Kč od 8. 11. 2020 do zaplacení žalobu zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. 5. Na podkladě odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 7. 4. 2022, č. j. 17 Co 70/2022-1198, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé potvrdil, v nákladovém výroku III jej změnil jen tak, že výše nákladů řízení činí 65 948,50 Kč, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil, a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 6. Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 16. 11. 2022, č. j. 30 Cdo 3277/2022-1221, odmítl dovolání, které proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. 7. Nálezem ze dne 24. 4. 2024 č. j. II. ÚS 379/23-1251, však Ústavní soud uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Dospěl totiž k závěru, že jimi bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu a její právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu, neboť výše přiznaného odškodnění nevycházela z porovnání případu žalobkyně s jinými případy, které by bylo možné považovat za skutečně srovnatelné, a neodrážela ani veškeré relevantní okolnosti jejího případu zahrnující i skutečnost, že žalobkyně byla nepravomocně odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, přičemž po dobu 21 měsíců žila v nejistotě, zda tento trest bude muset vykonat. 8. Soud prvního stupně proto ve věci rozhodl znovu a svým rozsudkem ze dne 11. 7. 2024, č. j. 15 C 248/2018-1279, žalobu v části znějící na zaplacení částky 47 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 35 000 000 Kč od 29. 12. 2018 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 12 150 000 Kč od 8. 11. 2020 do zaplacení zamítl (výrok I), přičemž současně rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 1 400 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % ročně od 8.11.2020 do zaplacení (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III). 9. K odvolání obou stran sporu pak odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I o věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku II tento rozsudek změnil tak, že žalobu zamítl také ve vztahu k požadavku na zaplacení částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % od 8.11.2020 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a závěrem žalovanou zavázal povinností zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 10. Tento rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vyhovujícím výroku o věci samé, napadla žalovaná včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 11. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 12. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 13. Otázka přiměřenosti výše odškodnění, které bylo žalobkyni napadeným rozhodnutím přiznáno, a s ní související otázka, zda je možné, aby toto odškodnění, jež zohledňuje skutečnost, že žalobkyně byla nepravomocně odsouzena k trestu odnětí svobody, převyšovalo (ve vztahu k období, po něž toto její nepravomocné odsouzení trvalo) částku, která je podle judikatury běžně přiznávána za nezákonné zbavení osobní svobody vazbou či nezákonným odsouzením, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, a ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 587/2022, jakož i od v této věci vydaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 14. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jenž přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1) a 2). Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stano