30 Cdo 1465/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 1465/2025-103 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobců a) M. J., b) M. Č., c) V. Č., a d) E. Č., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 917 123 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 51/2024, o dovolání žalobců a), b), c) a d) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 68 Co 279/2024-84, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 10 C 51/2024-66, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni a) částku 222 437 Kč (výrok I) a každému z žalobců b), c) a d) částku 231 562 Kč (výroky II, III a IV), uložil každému ze žalobců a), b) a d) povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výroky V, VI a VIII) a ve vztahu mezi žalobkyní c) a žalovanou rozhodl, že žádná z těchto účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII). 2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 1. 2025, č. j. 68 Co 279/2024-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 222 437 Kč se žalobkyně a) a částek 231 562 Kč každý z žalobců b), c) a d) domáhali po žalované z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jim nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 213/2016 (dále jen „posuzované řízení“). 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též „dovolatelé“) včasné dovolání směřující proti jeho výroku I v rozsahu potvrzení zamítnutí nároku co do částky 100 000 Kč pro každého dovolatele. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, a to zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Dovolání není přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. ohledně prvního okruhu dovolateli vznesených otázek, (1) zda jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, a to jak ve výroku nálezu, tak i v části odůvodnění objasňující nosné důvody rozhodnutí, a (2) zda právu účastníků soudního řízení právně argumentovat, a to i odůvodněním nálezů Ústavního soudu, odpovídá povinnost obecných soudů se s jejich argumentací náležitě vypořádat (uvedených v části II dovolání). Těmito otázkami dovolatelé namítali nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu spočívající v tom, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dle dovolatelů nevypořádal s rozhodnutími uvedenými v jejich odvolání, a to s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, a nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, a ze dne 15. 11. 2021, sp. zn. II. ÚS 2925/20 (týkajícími se otázky nutnosti zohlednit při určení výše zadostiučinění výrazný ekonomický vývoj, zejm. průměrných hrubých mezd), čímž se měl odchýlit od nálezů Ústavního soudu uvedených v dovolání. Odvolací soud se však s touto námitkou dovolatelů podrobně vypořádal (byť v odůvodnění napadeného rozsudku jednotlivá rozhodnutí odkazovaná dovolateli výslovně nezmínil), neshledal ji však důvodnou a zcela se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně včetně jím citované rozsáhlé judikatury Nejvyššího soudu a doplnil, že i on považuje rozmezí základních částek určené stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), za (i přes vývoj mezd a tržních cen) stále plně odpovídající spravedlivému zadostiučinění a plně respektující současnou rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva (viz odstavce 20 až 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a odstavce 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud tudíž své rozhodnutí nepřezkoumatelností nezatížil, neboť není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí pak nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4096/2013). Odvolací soud se tudíž neodchýlil ani od dovolateli citovaných závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2352/19. Relevantním není ani odkaz dovolatelů na nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, ohledně vázanosti všech orgánů a osob vykonatelnými rozhodnutími Ústavního soudu, neboť výše uvedené závěry ohledně neshledání nepřezkoumatelnosti, tj. ohledně splnění požadavku na odůvodnění napadeného rozhodnutí, jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu, jak je uvedeno výše. Navíc ani dovolateli v odvolání označená rozhodnutí nemůžou být pro nyní posuzovanou věc závazná, neboť se netýkají nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ale zcela odlišných typů nároků, jak bude rozebráno níže. 6. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. není založena ani námitkou, že základní částky za rok trvání řízení dovozené již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, a potvrzené Stanoviskem by měly být valorizovány s ohledem na ekonomickou realitu (např. cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy) a plynutí času (obsažená v části III dovolání), neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z tohoto rozmezí základních částek a při stanovení základní částky přihlédl k individuálním okolnostem daného případu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1362/2020, ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2599/2021, a ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2481/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. III. ÚS 3385/20). Nejvyšší soud se totožnou otázkou věcně zabýval ve svém rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž podrobně vysvětlil, že i nadále není důvodu přistupovat k valorizaci základních částek, neboť tak nečiní ve své nejnovější judikatuře ani samotný Evropský soud pro lidská práva, jehož rozhodovací praxe (resp. částky přiznávané poškozeným z různých států) byla jediným referenčním kritériem pro nastavení výše základní částky ve Stanovisku. Z části VI Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3269/2009, nebo ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012). Tento závěr Nejvyššího soudu pak akceptoval i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, nebo ze dne 15. 5. 2024, sp. zn. II. ÚS 252/24). Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že se odvolací soud judikatuře Nejvyššího, ani Ústavního soudu nevzepřel, pokud dospěl k závěru, že výše zadostiučinění určovaná dle Stanoviska stále plně obstojí v porovnání s rozhodnutími Evropského soudu pro lidská práva vydávanými ve věcech proti České republice. 7. Aplikovatelná na danou otázku pak nejsou dovolateli citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu (s nimiž se neměl dle předchozí námitky dostatečně vypořádat odvolací soud), neboť se týkají zcela odlišných typů nároků řídících se odlišnou právní úpravou, u nichž se výše odškodnění stanovuje zcela jiným způs