Nejvyšší soud 30 Cdo 1579/2026 – Zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím

Žalobce se domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Finančního úřadu pro Liberecký kraj (dále jen „správce daně“), jenž měl žalobce podaným „šikanózním“ trestním oznámením křivě obvinit z trestného činu zkrácení daně.

Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 10. 2025, č. j. 30 C 125/2025-47, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 300 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II).

Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil ve výroku I rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že je žalobce povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 2 250 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení 1 350 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.

Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí o zamítnutí žaloby ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobci podáním trestního oznámení správcem daně tím, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčen. Dále předmětné rozhodnutí založil na tom, že podání oznámení skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu představovalo toliko plnění oznamovací povinnosti správce daně, nejednalo se o jednání šikanózní a nebylo tedy nesprávným úředním postupem.

Žalobce podaným dovoláním napadl rozhodnutí odvolacího soudu pouze co do závěru o promlčení žalovaného nároku, nikterak však již do závěru o jeho věcné nedůvodnosti. Námitka žalobce proto není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř., neboť ani její odlišné právní posouzení se v poměrech žalobce nemůže nijak projevit, pokud druhý důvod zamítnutí žaloby nebyl napaden.

K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Bylo-li dovolání žalobce odmítnuto, náleží žalované náhrada nákladů řízení ve formě paušální náhrady režijních nákladů, a to ve výši 450 Kč. K této výši paušální náhrady dospěl Nejvyšší soud podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a podle § 89a exekučního řádu, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025, uveřejněným pod č. 50/2026 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.