30 Cdo 161/2017 — Nejvyšší soud

30 Cdo 161/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 3. 2018 Spisová značka:30 Cdo 161/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.161.2017.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:28. 5. 2018 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 161/2017-151 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobců a) T. A., b) J. B., c) Z. B., d) L. D., e) L. F., f) M. H., g) M. H., h) T. K., i) M. K., j) J. K., k) J. K., l) V. L., m) T. L., n) J. M. o) P. M., p) P. N., q) F. P., r) J. P., s) M. S., t) P. S., u) T. S., v) V. Š. w) J. Š., zastoupených Mgr. Michalem Štrofem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany, se sídlem v Praze 6, Tychonova 221, o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 8 C 71/2014, o dovolání žalobců i žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 248/2016-103, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2016, č. j. 28 Co 248/2016-103 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 18. 2. 2016, č. j. 8 C 71/2014-81, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) a rozhodl o postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu příslušnému (výrok II). 2. Dovoláním napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesení soudu prvního stupně a řízení zastavil (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a rozhodl, že věc bude po právní moci postoupena prezidentu republiky (výrok III). 3. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Řízení v této věci bylo zahájeno dne 20. 2. 2014 žalobou, jíž se žalobci domáhají náhrady nemajetkové újmy, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného ve věci jejich nároku na dorovnání rozdílu mezi výší služného vyplaceného každému z nich v souladu s příslušnými ustanoveními zákona č. 220/1999 Sb., o průběhu základní nebo náhradní služby, ve znění pozdějších předpisů, a výší minimální mzdy podle nařízení vlády č. 303/1995 Sb., o minimální mzdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení zahájili žalobci žalobou podanou 19. 5. 2003 u Obvodního soudu pro Prahu 6 proti České republice – Ministerstvu obrany. 4. Věc byla postoupena prezidentu republiky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, č. j. 21 Cdo 2719/2004-105, posléze rozhodoval zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, který rozhodl, že příslušným vydat rozhodnutí o tom, který ze služebních orgánů věc projedná, je ministr obrany. Rozhodnutí Ministerstva obrany poté žalobci napadli správní žalobou, o které rozhodoval Městský soud v Praze a Nejvyšší správní soud. 5. Soud prvního stupně konstatoval, že v projednávané věci je žalovanou stranou stát, který svá procesní práva vykonává a procesní povinnosti plní v občanském soudním řízení prostřednictvím organizační složky. Za stát vystupuje ta organizační složka, která je k tomu podle zákona příslušná, což je povinen soud zjistit a jednat s ní, a to bez ohledu na to, jakou organizační složku označil žalobce v žalobě a s jakou organizační složkou dosud soud jednal. Vyšel z předpokladu, že projednávanou věc bude třeba právně posuzovat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), proto vzal v úvahu § 6 odst. 3 OdpŠk, dále judikaturu Nejvyššího soudu ČR, konkrétně rozhodnutí ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1382/2014, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3495/2012 , a dovodil, že v případě projednávaného nároku na náhradu nemajetkové újmy, která měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před správními orgány i soudy, je úřadem příslušným jednat jménem státu Ministerstvo financí, nikoliv Ministerstvo obrany. 6. Odvolací soud nejprve v souladu s § 103 o. s. ř. zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Odvolací soud uvedl, že nelze aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. Předmětem právní úpravy provedené tímto zákonem není odpovědnost za škodu vzniklou ze služebně právních vztahů, ale odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu státní moci nezákonným rozhodnutím, které v občanskoprávním soudním řízení, v řízení správním i trestním vydal státní orgán nebo právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona a jednak za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů nesprávným úředním postupem. 7. Příslušné služební zákony obsahují konkrétní právní úpravu odpovědnosti státu za škodu v těchto vztazích. Požadavek žalobců se odvíjí od porušení právních povinností zaměstnanci žalované jednajícími jejím jménem, nejedná se tedy o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu její svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout zákon č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012). 8. Zákon nesvěřuje soudu pravomoc k projednání a rozhodnutí věcí vyplývajících z právních poměrů osob, které konají (nebo konaly) vojenskou činnou službu základní nebo náhradní služby a vojenských cvičení v ozbrojených silách České republiky. Pravomoc služebního funkcionáře jednat a rozhodovat v právních vztazích osob, které konají vojenskou činnou službu je dána i po skončení doby trvání vojenské činné služby propuštěním od útvaru a vydáním vojenského dokladu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 2 Cdo 2719/2004). Odvolací soud uzavřel, že není dána pravomoc soudů podle § 7 o. s. ř. k rozhodnutí věci, a proto řízení zastavil a věc postoupil prezidentu republiky jako vrchnímu veliteli ozbrojených sil. 9. Odvolací soud dodal, že řízení, v němž mělo dojít k nemajetkové újmě žalobců, je vymezeno jejich žalobními skutkovými tvrzeními a soud na takto vymezené řízení musí hledět jako na celek (jako na jedno řízení) a nemůže „oddělit“ tu část řízení, která proběhla před soudy s tím konečným výsledkem, že pro nedostatek pravomoci soudů bylo řízení zastaveno a věc byla postoupena prezidentu republiky. II. Dovolání a vyjádření k němu 10. Usnesení odvolacího soudu v rozsahu výroku I. a III. napadli žalobci i žalovaná dovoláním. Žalobci (dále jen „dovolatelé“) přípustnost spatřují v tom, že napadené usnesení spočívá ve vyřešení otázky hmotného a otázky procesního práva, které v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Konkrétně se jedná o otázku hmotného práva, podle jakého právního předpisu má být posuzován nárok žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dále se jedná o otázku procesního práva, zda mají o nároku žalobců na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem rozhodovat soudy v občanském soudním řízení ve smyslu § 7 o. s .ř. Jako dovolací důvod dovolatelé uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítají, že nárok na poskytnutí zadostiučinění není nárokem, který vyplývá ze služebního poměru, jelikož se nejedná o nárok související se vznikem, změnou a zánikem služebního poměru, ani o otázky služební kázně, bezpečnosti a ochrany zdraví při výkonu služby, péče o policisty, apod. ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 949/97. To z důvodu, že nárok dovolatelů na poskytnutí zadostiučinění nevzniknul z toho titulu, že stát porušil své povinnosti jakožto zaměstnavatele ve smyslu zákona č. 220/1999 Sb., nýbrž proto, že stát při závazném rozhodování o právech a povinnostech dovolatelů (tj. o nároku na zaplacení kompenzace) nerozhodnul v přiměřené lhůtě, tj. dopustil se nesprávného úředního postupu. V případě průtahů v řízení vedeném orgánem moci veřejné je přitom vždy nutné postupovat při odčinění vzniklé újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. 11. Tento výklad vyplývá i z § 57 až 69 zákona č. 220/1999 Sb., které