30 Cdo 177/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 177/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:6. 5. 2013 Spisová značka:30 Cdo 177/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.177.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Autorské právo Odpovědnost státu za škodu Ušlý zisk Dotčené předpisy:§ 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb. § 98 odst. 6 předpisu č. 121/2000Sb. § 98 odst. 5 předpisu č. 121/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:10. 5. 2013 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.8.2013I.ÚS 2535/13JUDr. Ludvík Davidodmítnuto3.2.2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 177/2013 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ochranná asociace zvukařů – autorů, o. s., identifikační číslo osoby 26630192, se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, zastoupené Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Žitná 1575/49, proti žalované České republice – Ministerstvu kultury, se sídlem v Praze 1, Maltézské nám. 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 166/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15 Co 553/2011-87, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobou ze dne 12. 6. 2009 se žalobkyně domáhala náhrady škody ve výši 24,793.466,- Kč s přísl., která jí měla být způsobena nezákonným rozhodnutím ministra kultury v řízení o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů. Škoda měla spočívat v nerealizovaných výběrech odměn kolektivně spravovaných práv za roky 2004 až 2006. Obvodní soud pro Prahu 1 mezitímním rozsudkem ze dne 14. 7. 2011, č. j. 13 C 166/2009-56, rozhodl, že nárok žalobkyně na náhradu škody je co do základu opodstatněn (výrok I.), s tím, že o výši plnění a o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel z následujícího skutkového stavu věci. Žalobkyně podala dne 12. 6. 2003 u Ministerstva kultury žádost o udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv mistrů zvuku podle § 98 zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále též „aut. zák.“). Ministerstvo kultury rozhodnutím ze dne 8. 9. 2003 žádost žalobkyně zamítlo, přičemž výrok rozhodnutí spočíval primárně na popření autorské povahy činnosti zvukaře, a na tom, že kolektivní správu práv zvukařů nepovažuje Ministerstvo za účelné. K rozkladu žalobkyně bylo napadené rozhodnutí potvrzeno rozhodnutím ministra kultury ze dne 15. 1. 2004, který se ztotožnil s věcnými důvody správního rozhodnutí. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 10. 2005 rozhodnutí ministra kultury zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že tvorba zvukaře může být autorským dílem a jasně vymezil účelnost ve smyslu § 98 odst. 5 aut. zák., pro posouzení účelnosti výkonu kolektivní správy však neshledal v rozhodnutích dostatek podkladů. Ministr kultury rozhodnutím ze dne 6. 3. 2006 zrušil rozhodnutí Ministerstva kultury ze dne 8. 9. 2003 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ministerstvo kultury poté rozhodnutím ze dne 15. 11. 2006 udělilo žalobkyni oprávnění k výkonu kolektivní správy majetkových práv autorů a jiných nositelů práv k dílům zvukařů – autorů, které nabylo právní moci dne 20. 11. 2006. Žalobkyně začala vykonávat kolektivní správu práv autorů od 1. 1. 2007. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou ani námitku nesplnění předpokladu předběžného uplatnění nároku u žalované, dospěl však k závěru, že v dané věci se jednalo o nezákonné rozhodnutí, že žalobkyně je aktivně legitimovaná k uplatnění nároku na náhradu škody, a že na straně autorů došlo k ušlému zisku v podobě nevybraných odměn v příčinné souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí, neboť ke škodě by nedošlo, kdyby bylo zákonné rozhodnutí vydáno již v původním řízení. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 2. 2012, č. j. 15 Co 553/2011-87, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, a ztotožnil se i s právním posouzením námitky promlčení a námitky nesplnění podmínky předběžného uplatnění nároku. Odvolací soud dále uvedl, že prvotní podmínkou odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, jehož výkon je způsobilý přivodit vznik škody. V daném případě se však jednalo o nezákonné rozhodnutí konstitutivní povahy, a to negativní, které neukládalo žalobci žádné povinnosti, jež by mu byly schopny způsobit škodu. Žalobce se ve své podstatě domáhá toho, že namísto negativního rozhodnutí mělo být vydáno rozhodnutí pozitivní, a tím, že nebylo vydáno, mu byla způsobena škoda (ušlý zisk). Toho se však nemůže domáhat z titulu náhrady škody za nezákonné rozhodnutí. Podle platné právní úpravy nelze při posuzování nároků na náhradu škody z titulu nezákonného správního rozhodnutí předběžně posuzovat, zda v době vydání nezákonného rozhodnutí byly splněny podmínky pro vydání opačného rozhodnutí. Takovým způsobem by soud zasahoval do rozhodování správního orgánu. Jiná situace by nastala v případě vydání nezákonného rozhodnutí, jehož výkonem byla žalobci způsobena škoda v souvislosti s uložením povinnosti něco konat, něčeho se zdržet, atp., neboť takovým rozhodnutím, je již založen primární předpoklad pro uplatnění náhrady této škody podle ust. § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. Podle odvolacího soudu rovněž nelze na danou věc aplikovat závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1821/2007, neboť se vztahují na skutkově i právně odlišný případ. V daném řízení byla uplatněna náhrada škody z titulu nesprávného úředního postupu, v jehož důsledku nemohl po určitou dobu vykonávat svou dosavadní činnost, nadto žalobce vystupoval již jako existující kolektivní správce. V daném případě tedy nastala škodná událost, která zasáhla do určitého děje vedoucího k majetkovému zisku. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním a odvolacímu soudu vyčetla, že svým rozhodnutím vytvořil stav, kdy s nezákonným rozhodnutím ministra kultury není spojena jakákoli odpovědnost. Pokud by důsledek rozhodnutí žalovaného neměl mít odraz i v náhradě škody, která zjevně vznikla v důsledku rozhodovací činnosti žalovaného, pak by žalovaného vlastně nic nedonutilo k udělení oprávnění. Odměny mistrů zvuku si autoři sami vybrat nemohli, protože aut. zák. stanoví pro určitá autorská práva povinný výkon práv kolektivním správcem pod sankcí neplatnosti licenční smlouvy uzavřené přímo nositelem práva s povinnou osobou. Výběr odměn autorů mohl být realizován již v části roku 2003, nebýt rozhodnutí ministra kultury. Dovolatelka se dotazuje, proč by negativní důsledek postupu žalované měli nést autoři, když odměny mohli dostávat od kolektivního správce již o tři roky dříve. S odkazy na nálezy Ústavního soudu argumentuje dovolatelka tím, že rozhodnutí odvolacího soudu zcela neguje právo na náhradu škody obsažené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Dle dovolatelky odvolací soud situaci žalobkyně nesprávně odlišil od situace posuzované v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1821/2007, neboť podle žalobkyně lze závěry tohoto rozhodnutí aplikovat i na posuzovanou situaci. Dovolatelka odkázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a uvedla, že mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody je vztah příčinné souvislosti. Navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaná se ztotožnila s výrokem i odůvodněním napadeného rozhodnutí a navrhla jeho potvrzení. K dovolání žalobkyně uvedla, že rozhodnutí ministra kultury nepovažuje za nezákonné, neboť jeho nezákonnost nebyla ve zrušujícím rozhodnutí konstatována. Podmínky udělení oprávnění k výkonu kolektivní správy práv jsou ve značné míře závislé na volném správním uvážení a na udělení oprávnění není právní nárok. Dovolatelkou zmiňované závěry judikatury ústavního soudu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1821/2007 není možné uplatnit na posuzovanou věc. Podmínky pro uplatnění náhrady škody proto nebyly v daném případě dány. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směř