30 Cdo 1776/2022 — Nejvyšší soud

30 Cdo 1776/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 2. 2023 Spisová značka:30 Cdo 1776/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1776.2022.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Nepřípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:6. 5. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 1776/2022-273 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) M. K., nar. XY, bytem XY, a b) V. H., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. et Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 61/2020, o dovolání žalobců a) a b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 20 Co 365/2021-211, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 26 C 61/2020-148, žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni Y. H. (dále jen „původní žalobkyně“) částku ve výši 10 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 4. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 89 375 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit původní žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 026 Kč (výrok III). K odvolání původní žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 20 Co 365/2021-211, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu co do částky 10 625 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a původní žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč (rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, správně však má být uvedeno výrok III rozsudku odvolacího soudu). Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se původní žalobkyně domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009 (dále jen „posuzované řízení“). Rozsudek odvolacího soudu napadla původní žalobkyně zastoupená advokátem včasným dovoláním směřujícím do jeho výroků I a II, kterými bylo rozhodnuto o věci samé. Dne 31. 8. 2022 původní žalobkyně zemřela a usnesením ze dne 25. 1. 2023, č. j. 30 Cdo 1776/2022-262, které nabylo právní moci dne 1. 2. 2023, rozhodl Nejvyšší soud, že na místo původní žalobkyně bude v řízení pokračovat se žalobci a) a b). Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 10 625 Kč s příslušenstvím, by dovolání samo o sobě přípustné nebylo, neboť tímto výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud nicméně přihlédl k tomu, že v obou napadených výrocích rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základu, a proto je na místě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, neboť se dovolatel nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod č. 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 37/2005). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka týkající se posouzení významu věci pro původní žalobkyni, v rámci které původní žalobkyně nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu o dle ní „nulovém“ významu věci pro ni (odvolací soud však uzavřel, že význam věci pro původní žalobkyni byl minimální, nikoliv nulový) za situace, kdy jak ona, tak její manžel, jehož byla dědičkou, byli osobami vyššího věku a žalovaná snížený význam věci pro původní žalobkyni v řízení nenamítala, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. V první řadě není pravdou, že by žalovaná snížený význam věci pro původní žalobkyni v řízení nenamítala, neboť skutečnost, že posuzované řízení nemělo pro původní žalobkyni s ohledem na související řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014, dříve vedené pod sp. zn. 15 C 354/2009 (dále jen „související řízení“), naprosto žádný význam, namítala žalovaná již ve svém vyjádření k žalobě ze dne 3. 2. 2021, kde se rovněž bránila tím, že za nepřiměřenou délku souvisejícího řízení byla původní žalobkyně již odškodněna částkou 89 600 Kč. Konstatování porušení práva, které původní žalobkyni již poskytla, tedy žalovaná považovala za dostatečnou formu zadostiučinění. Z důvodu potřeby řádně vyhodnotit tato dvě související posuzovaná řízení pak odvolací soud první rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odvolání proti druhému rozsudku soudu prvního stupně pak žalovaná na své výše uvedené argumentaci setrvala. Žalovaná tedy snížený význam věci pro původní žalobkyni v řízení opakovaně namítala a rovněž poukazovala na souběžné související řízení, za které již původní žalobkyně odškodněna byla. Odvolací soud se tak žádného nepřiměřeného aktivismu při závěru o sníženém významu věci pro původní žalobkyni nedopustil a jeho rozhodnutí není v rozporu s v dovolání citovanými rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2948/2020, ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5091/2017. Od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (např. od žalobkyní citovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2292/2012, a ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4904/2016, ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011) se odvolací soud neodchýlil ani pokud uzavřel, že závěr o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro původní žalobkyni (založený na výše uvedených specifických okolnostech dané věci) nemůže ovlivnit skutečnost, že původní žalobkyně byla osobou vyššího věku, neboť již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud zdůraznil, že i závěry o skutečnostech typově zvyšujících význam řízení pro poškozeného jako jeho věk nemusí platit bezvýjimečně a mohou být ke skutkové obraně v řízení vyvráceny. Ani při řešení otázky posuzování celkové délky řízení s ohledem na právní nástupnictví původní žalobkyně ve vztahu k jejímu manželovi se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Tato otázka tedy přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. V souladu se Stanoviskem odvolací soud přihlížel k celé délce posuzovaného řízení od 9. 6. 2009 do 6. 11. 2019 (tj. 10 let a 5 měsíců), tedy i k době, kdy byl (spolu s původní žalobkyní) účastníkem řízení její manžel (necelé 3 roky), a uzavřel, že toto řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Pouze nad rámec závěru o délce posuzovaného řízení odvolací soud konstatoval, co se v posuzovaném řízení do úmrtí manžela původní žalobkyně dělo a že ten tedy nemohl být za tak krátkou dobu vzhledem k mimořádné složitosti řízení v nejistotě o jeho výsledku. Tyto úvahy však odvolací soud nijak v rámci posuzování významu řízení nehodnotil a význam řízení pro jednotlivé fáze řízení nerozlišoval. Naopak v souladu se Stanoviskem posuzoval význam řízení ve vztahu k původní žalobkyni, která řízení jako účastník dokončila, nikoliv ve vztahu k jejímu právnímu předchůdci, který byl účastníkem řízení jen na samém počátku (viz odstavec 9 odůvodnění rozsudku odvol