Nejvyšší soud 30 Cdo 1972/2026 – Nemajetkovou újmu a peněžité plnění
Nejvyšší soud · 23. 9. 2026 · kategorie E
Shrnutí rozhodnutí
Řízení: Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 1. 2025.
Předmět sporu: nemajetkovou újmu a peněžité plnění.
O co šlo: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 1. 2025, č. j. 18 C 41/2020-4309, zastavil řízení o dovolání ze dne 9. 12. 2024 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Výsledek: Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. Ch., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o nemajetkovou újmu a peněžité plnění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 41/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 1. 2025, č. j. 18 C 41/2020-4309, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2025, č. j. 23 Co 81/2025-4367, t a k t o:
Řízení o dovolání žalobce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 1. 2025, č. j. 18 C 41/2020-4309, se zastavuje.
Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 1. 2025, č. j. 18 C 41/2020-4309, zastavil řízení o dovolání ze dne 9. 12. 2024 (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením odvolání žalobce odmítl (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).
Proti usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce výslovně napadá dovoláním i usnesení soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle § 104 odst. 1 věty prvé ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006). Ve zbylé části dovolací soud posuzoval již jen dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu.
Žalobce napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu také ve výroku II o náhradě nákladů řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však není dovolání proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné. V tomto rozsahu tak Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl jako objektivně nepřípustné.
Dovolání žalobce ve zbylé části není dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti usnesení, proti kterému je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř.
Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud ve zbytku dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Jelikož není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, není třeba zkoumat splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele (§ 241b odst. 2 o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně nyní je, aby v souladu s § 3 odst. 3 a § 4 odst. 1 písm. i) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, zvážil, zda žalobci podáním objektivně nepřípustného dovolání nevznikla povinnost zaplatit soudní poplatek z dovolání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 9. 2026
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu