30 Cdo 2056/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2056/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 10. 2024 Spisová značka:30 Cdo 2056/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:30.CDO.2056.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Nezákonné rozhodnutí Vady podání Přípustnost dovolání Odpovědnost státu za újmu Dotčené předpisy:§ 241b odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 předpisu č. 404/2012 Sb. § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2022 § 23 předpisu č. 182/1993 Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:22. 10. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.12.2024III.ÚS 3493/24 Daniela Zemanová vyhověno<br/>odmítnuto pro nepřípustnost15. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2056/2024-568 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně H. M., zastoupené JUDr. Tomášem Chlebounem, advokátem se sídlem v Praze 4, Paprsková 333/16, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 4 693 280 Kč s příslušenstvím a o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 1/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 70 Co 25/2024-516, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se domáhala po žalované náhrady škody ve výši 4 693 280 Kč s příslušenstvím a náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím. Tyto nároky jí měly vzniknout v důsledku rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 13 Cmo 46/2011, které bylo pro nezákonnost zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2014, č. j. 29 Cdo 2860/2012-182. Předmětným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze bylo potvrzeno zamítnutí žaloby žalobkyně na vyloučení jedné čtvrtiny jí vlastněných nemovitostí z majetkové podstaty úpadce E. D., její sestry, a tento spoluvlastnický podíl nabyla v následné dražbě společnost Depositary s. r. o. Po zrušení nezákonného rozhodnutí sice byl žalobkyni vydán konkursním správcem výsledek zpeněžení spoluvlastnického podílu ve výši 3 876 720 Kč, nicméně v následně probíhajícím řízení o vypořádání spoluvlastnictví žalobkyně za zpětné nabytí tohoto podílu uhradila jmenované společnosti částku 8 500 000 Kč. Rozdíl mezi jí vydanou částkou a částkou, kterou žalobkyně zaplatila, označila žalobkyně za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím. Nemajetkovou újmu odůvodnila žalobkyně tím, že po dobu od listopadu 2013 do ledna 2019 ztratila možnost disponovat celým domem, k němuž měla citové pouto, hrozba ztráty zbylé části nemovitostí v řízení o vypořádání spoluvlastnictví pro ni představovala značné psychické vypětí, zároveň došlo k rozpadu její rodiny. U žalované uplatnila žalobkyně svůj nárok dne 28. 5. 2015. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 11. 2023, č. j. 23 C 1/2021-477, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částky ve výši 2 783 280 Kč a 66 000 Kč, obě se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 30. 11. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 1 820 000 Kč a částku 1 434 000 Kč, obě spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 11. 2015 do zaplacení (výrok II), uložil povinnost žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 837,36 Kč, k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III), uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 7 532,50 Kč (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 11 781,50 Kč (výrok V). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku II ohledně částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 1 820 000 Kč s příslušenstvím v tomto výroku a taktéž ve výrocích III, IV a V o nákladech řízení účastníků a státu rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu části výroku II, kterou odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 1 434 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. V bodě II dovolání vymezila žalobkyně přípustnost dovolání následovně: „Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na vyřešení následujících otázek“. Následně žalobkyně ve svém dovolání uvádí 3 otázky, pro které je citované vymezení přípustnosti společné. Předpoklady přípustnosti dovolání pak neplynou ani z další argumentace obsažené v dovolání žalobkyně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2024, sp. zn. III. ÚS 2872/23, bod 25). Jako dovolací důvod žalobkyně uvádí nesprávné právní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy (bod II dovolání), v bodě IV dovolání následně namítá, že odvolací soud při rozhodování o výši nemajetkové újmy nezohlednil hodnotu vlastnického práva žalobkyně, nezohlednil, že žalobkyně vedla další soudní spor o zrušení a vypořádání vlastnického práva a že si musela půjčit částku ve výši 6 000 000 Kč. 6. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uzavřel, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Předpoklady přípustnosti dovolání je přitom třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento přístup byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. (dále také jen „stanovisko pléna ÚS“), kde Ústavní soud mimo jiné uvedl, že § 241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání. Není tedy v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud v případě, že dovolatel tento požadavek nesplní, Nejvyšší soud z tohoto důvodu podané dovolání odmítne. V bodě 46 stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 zároveň Ústavní soud zdůraznil, že odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým pouze proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a judikatury Nejvyššího soudu mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám, tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řádu zcela popřen a ústavně konformní požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. 7. Dále se dle judikatury Nejvyššího soudu nemůže jednat o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, pokud žalobkyně u téže otázky současně uvede více předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14). Nepřípustnost uvedení více vzájemně se vylučujících podmínek přípustnosti plyne i z nálezu Ústavního soudu