30 Cdo 2068/2017 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2068/2017-599 U S N E S E N Í Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M, v právní věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Matoušova 515/12, proti žalované obchodní společnosti Metrostav a.s. se sídlem v Praze 8 – Libni, Koželužská 2450/4, IČ 00014915, zastoupené JUDr. Františkem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, o ochranu autorských práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 149/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2016, č.j. 5 Co 3/2016-573, takto: Dovolání žalované se odmítá. Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.): Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. srpna 2015, č.j. 34 C 149/2007-479 (v pořadí druhým, poté co jeho rozsudek ze dne 22. prosince 2009, č.j. 34 C 149/2004-201, byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č.j. 3 Co 112/2010-280), výrokem I. uložil žalované povinnost zdržet se užívání jakýchkoli vyobrazení obsahujících napodobení ve výroku specifikované papírenské normy, používání ve výroku specifikovaného vyobrazení společnosti Metrostav a používání ve výroku specifikovaného písma, a to do jednoho roku, výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.000.000,- Kč, výrokem III. zamítl žalobu co do částky 500.000 Kč a výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 162.449,14 Kč. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované proti vyhovujícím výrokům I. a II. a souvisejícímu výroku o nákladech řízení IV., rozsudkem ze dne 8. listopadu 2016, č.j. 5 Co 3/2016-573, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a ve výrocích II. a IV. ho zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba v rozsahu zdržovacích nároků je důvodná. V řízení bylo prokázáno, že žalobce pro žalovanou vytvořil logotyp a vizuální styl, zachycený v tzv. Manuálu vizuálního díla Metrostav, které jsou autorskými díly ve smyslu § 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorskýma o změně některých zákonů (autorský zákon). Žalobce smluvně poskytl žalované výhradní licenci k užívání děl samostatně, ve spojení nebo v souboru s jinými díly autorského či neautorského charakteru způsobem nesnižujícím hodnotu díla při zachování základních atributů a barevnosti díla. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná bez konzultace s autorem díla (žalobcem) do Manuálu zasáhla, a to změnou písma a začleněním schémat archu podle normy ISO 216 DIN 476, čímž došlo k porušení podstaty vizuálního stylu vytvořeného žalobcem a dehonestaci jeho původního díla. Došlo tak k naplnění předpokladů, za nichž se autor může domáhat nároků, které mu zákon přiznává pro případ neoprávněného zásahu do jeho díla ve smyslu § 40 autorského zákona. Naopak ve výroku II. o poskytnutí zadostiučinění v penězích dospěl k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je nepřezkoumatelný, a proto jej v tomto rozsahu zrušil. Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne 22. března 2017 dovolání z důvodu, že podle jejího přesvědčení napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost tohoto dovolání odvozuje z toho, že napadené rozhodnutí je založeno na posouzení otázky procesního i hmotného práva, při jejímž řešení se soud odvolací měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Domnívá se, že posudek znalce, o který soud prvního stupně opřel své závěry, trpí zásadními nedostatky co do odborné kvality i co do obsahu. Tyto tvrzené nedostatky dovolatelka uvádí příkladmo. Poukazuje na judikaturu dovolacího soudu, podle níž je otázka charakteru autorského díla a nakládání s ním ve vztahu ke konkrétní věci otázkou, která vyžaduje spolehlivého zjištění. To je třeba bezpečně učinit na podkladě znaleckého posouzení. Pouze za situace, kdy jsou tyto otázky natolik jednoznačné, že se pro jejich vyřešení lze obejít bez odborného posouzení, není třeba tomuto požadavku dostát, což však není případ nynější věci. Závěr soudu prvního stupně o neoprávněném zásahu do díla žalovanou, o který se opírá zdržovací část výroku, je tak v tomto ohledu nedostatečný a rozporný s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, ale i soudu ústavního. Žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí, a ve stejném rozsahu i rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání. K podanému dovolání se vyjádřil žalobce, který se domnívá, že jediným důvodem tohoto dovolání je pokusit se dosáhnout toho, aby žalovaná nemusela provést změnu v presentačních prvcích ve lhůtě stanovené soudem. Uvádí, že dovolání by mělo být odmítnuto, protože žalovaná nevymezila dovolací důvod z hlediska § 237 o.s.ř., tedy nevymezila otázku hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když námitky proti znaleckému posudku nejsou námitkami nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.s.ř. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Poté se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo - která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Na tomto místě lze současně připomenout např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“ Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil např. v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje spln