30 Cdo 2092/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2092/2025-100 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Farming s.r.o., IČO 04257316, se sídlem v Praze 1, Rybná 716/24, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 118 343 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 170/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2025, č. j. 53 Co 157/2025-79, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se vůči žalované domáhala zaplacení částky 118 343 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěla v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem ve Vyškově pod sp. zn. 3 C 105/2019 (dále též jen „posuzované řízení“). 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 2. 2025, č. j. 47 C 170/2024-55, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 10 593 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbylé částce 107 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v části jeho výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavém výroku II co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka, zda posuzované řízení a řízení vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 132/2019 (dále též jen „vedlejší řízení“) spolu svým předmětem souvisela natolik úzce, aby bylo možno újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou v rozsahu jejich souběžného průběhu vnímat jako újmu jedinou, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, dospěl-li k závěru, že tomu tak je, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Ze skutkových závěrů soudu prvního stupně, které posléze převzal též odvolací soud, jakož i ze skutkových závěrů přijatých po částečném doplnění dokazování samotným odvolacím soudem, vyplynulo, že předmětem posuzovaného řízení, které probíhalo od 13. 6. 2019 a v době rozhodování odvolacího soudu dosud nebylo skončeno, byla žaloba na vyklizení nemovitých věcí podaná zdejší žalobkyní proti S. M., přičemž předmětem vedlejšího řízení, které bylo vedeno od 26. 7. 2019 do 14. 12. 2023, byla žaloba S. M. směřující proti zdejší žalobkyni a znějící na určení vlastnického práva k týmž nemovitým věcem. Po dobu souběžného průběhu obou řízení, po níž bylo posuzované řízení za účelem vyčkání výsledku vedlejšího řízení převážně (konkrétně od 31. 8. 2019) přerušeno [dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.], tedy byla jejich společným předmětem otázka vlastnického práva účastnic ke sporem dotčeným nemovitostem, když ve vedlejším řízení se jednalo o otázku meritorní a v posuzovaném řízení o otázku předběžnou. Dospěl-li odvolací soud za tohoto skutkového stavu, který nelze v dovolacím řízení revidovat (srov. § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. a contrario), k závěru, že po uvedenou dobu je z hlediska odškodnění nemajetkové újmy, kterou žalobkyně utrpěla v důsledku nepřiměřené délky obou řízení, namístě hledět při aplikaci § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, na obě tato řízení jako na řízení jediné, které tak žalobkyni působilo pouze jednu nemajetkovou újmu, neboť mezi těmito řízeními byla zjištěna úzká souvislost tkvící v tom, že v jednom z nich byla řešena otázka významná pro rozhodnutí druhého z nich, od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tím neodchýlil. Kromě závěrů plynoucích ze žalobkyní označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, lze v této souvislosti poukázat též na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, a ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2237/2017, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, a ze dne 21. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 3197/2024. 9. Odvolací soud tedy zcela v souladu s uvedenou judikaturou svým závěrem adekvátně zohlednil skutečnost, že v obou dotčených řízeních byla řešena táž otázka vlastnického práva k nemovitým věcem, jehož prokázání bylo podmínkou procesního úspěchu žalujícího subjektu jak v případě vlastnické žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 22. 4. 1977, sp. zn. 3 Cz 13/77), tak i v řízení o jejich vydání, resp. vyklizení (jak patrno např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4638/2009, nebo z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1949/2019, a ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2207/2021). Nic na tom nemění ani žalobkyní akcentovaná skutečnost, že soud po vyřešení otázky vlastnického práva k předmětným nemovitostem, jež vyznělo pro zdejší žalobkyni příznivě, žalobu v posuzovaném řízení přesto (dosud nepravomocně) zamítl, učinil-li tak pro rozpor žalobou vzneseného požadavku s dobrými mravy. I za této situace totiž řešení prejudiciální otázky vlastnického práva žalobkyně k dotčeným nemovitým věcem bylo určující pro závěr, zda je žalobkyně ve věci řešené v posuzovaném řízení aktivně věcně legitimována, když případný závěr o absenci této její legitimace by bez dalšího vedl k jejímu definitivnímu žalobnímu neúspěchu, nikoliv k zamítnutí žaloby toliko protentokrát s výhradou případné budoucí změny poměrů, jak se k datu vyhlášení dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu v posuzovaném řízení též stalo. Nepříliš konkrétní námitku žalobkyně, podle níž je v dané věci dán „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci“, z něhož žalobkyně s odkazem na v dovolání uvedené nálezy Ústavního soudu dovozovala neústavnost napadeného rozsudku, tak lze ve světle uvedených skutečností označit za nepřípadnou. 10. Přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka valorizace výše základních částek zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení určených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, tedy otázka, kterou by měl Nejvyšší soud podle názoru žalobkyně posoudit jinak, než jak ji vyhodnotil v rozsudku ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, a ze dne 23. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, nebo v usnesení ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 622/2021, a ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 901/2021, a to vzhledem ke změně ekonomické situace, k níž od doby přijetí uvedeného rozsudku došlo, zejména pak s ohledem na vývoj míry inflace a zvýšení životní úrovně společnosti, s tím, že nezohledněním uvedených skutečností se měl odvolací soudu současně odchýlit od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11. 11. K možnosti překonání výše uvedených závěrů přijatých nejen v žalobkyní odkazovaném rozsudku, ale zejména ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též jen „Stanovisko“), a to s ohledem na ekonomický růst v České republice a inflaci, se Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil již opakovaně. Uvedl přitom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn.