Nejvyšší soud 30 Cdo 2266/2026 – „určení změny rozsudku“

Žalobce se žalobou ze dne 23. 1. 2025, jež byla Okresnímu soudu v Břeclavi doručena dne 27. 1. 2025, domáhal určení v následujícím znění (citováno doslovně): „Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. června 2009, č. j. 14 Co 534/2008-173, se ve výroku I. mění tak, že se zamítat a přiznal náklady řízení.“ Jako důkaz žalobce ke své žalobě přiložil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2021, č. j. 30 Cdo 887/2021-32, kterým dokládal jím tvrzený naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Okresní soud v Břeclavi jako soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 11. 2025, č. j. 5 C 21/2025-25, žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Brně jako soud odvolací v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu).

Usnesení odvolacího soudu napadl ve výroku I žalobce včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil, že za zjevně bezdůvodné je třeba považovat takové dovolání, jehož přípustnost má zakládat otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), dále otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 21 Cdo 2699/2018), či otázka, jejímž řešením je zcela zjevně bezúspěšné uplatnění práva, tedy takové uplatnění práva, kdy je již ze samotných údajů (tvrzení) účastníka nebo z toho, co je soudu známo z obsahu spisu nebo z jiné úřední činnosti nebo co je obecně známé, bez dalšího nepochybné, že požadavku účastníka nemůže být vyhověno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 24 Cdo 2474/2023, a ve vztahu k výkladu pojmu zjevně bezúspěšné uplatňování práva viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 21 Cdo 987/2013, uveřejněné pod č. 67/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O třetí uvedený případ jde i v této věci.

Nejvyšší soud žalobcovo dovolání odmítl jako zcela zjevně bezdůvodné (srov. § 243c odst. 1 o. s. ř.), neboť ani pokud by mu bylo v tomto dovolacím řízení vyhověno, nemohla by uvedená skutečnost žalobci v dalším řízení přivodit příznivé rozhodnutí o jeho žalobě, neboť Nejvyššímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že došlo k zániku Pozemkového fondu České republiky, státního fondu se sídlem v Praze 3, Husinecká č. 1024/11a, IČO 457 97 072, v důsledku výmazu Pozemkového fondu z obchodního rejstříku na základě zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a změně některých souvisejících zákonů, kterým byl zřízen Státní pozemkový úřad jako správní úřad s celostátní působností. Na Českou republiku-Státní pozemkový úřad přešel ve smyslu ustanovení § 22 odst. 1 tohoto zákona výkon všech práv a povinností Pozemkového fondu. Pozemkový fond České republiky tak ex lege zanikl ke dni 1. 1. 2013 (z obchodního rejstříku byl vymazán s deklaratorními účinky 1. 2. 2013). Podání žaloby k soudu adresované Pozemkovému fondu České republiky jako žalovanému po 1. 1. 2013 tak bez dalšího zakládá neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

Soudy měly v dané věci správně aplikovat § 103 o. s. ř, podle něhož soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Nedostatek některé z podmínek řízení vždy způsobuje, že soud nesmí vydat meritorní rozhodnutí, dokud nebude odstraněn. Podmínkami řízení jsou takové podmínky určené občanským právem procesním, bez jejichž existence nemůže dojít k rozhodnutí ve věci samé. Teorie procesního práva a ve shodě s ní soudní praxe řadí mezi podmínky řízení podmínky na straně účastníků řízení mimo jiné způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Podle § 104 odst. 1 věty první, o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Pokud tedy žaloba směřovala od začátku proti zaniklé právnické osobě, nemůže dojít v průběhu řízení k procesnímu nástupnictví. Zaniklá právnická osoba nemůže být účastníkem řízení, i když má právního nástupce, byla-li vymazána z obchodního rejstříku již v období, které předcházelo okamžiku zahájení řízení. Nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení je – jak vyloženo výše – nedostatkem podmínky řízení (srov. stanovisko uveřejněné pod číslem 41/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jehož náprava není možná ani tak, že soud akceptuje "opravu" či "upřesnění" v označení nezpůsobilého účastníka. U neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, jímž je i nedostatek způsobilosti být účastníkem řízení, je tedy postup podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyloučen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 657/97).

Nejvyšší soud již dříve vysvětlil, že jsou-li již ze samotných tvrzení žalobce patrné okolnosti, pro něž jeho žalobě nemůže být vyhověno, jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva rovněž v odvolacím a dovolacím řízení, a to bez zřetele k tomu, zda předmětem přezkumu je otázka meritorní či procesní. „Nedává dobrý procesní smysl“ považovat za řádně uplatněné právo řešení nemeritorní otázky v dovolacím řízení, je-li bez dalšího nepochybné, že samotné žalobě nelze vyhovět (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 57/2015, a ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2462/2017); uvedené závěry lze (po novelizaci § 243c odst. 1 o. s. ř.) promítnout i do úvahy, že podané dovolání je zjevně bezdůvodné, jestliže je řízení ve věci samé zatíženo neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení.

Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání pro jeho zjevnou bezdůvodnost odmítnout (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), přičemž nepřihlížel k výše zmíněné zmatečnostní vadě tkvící v nedostatku způsobilosti žalovaného být účastníkem řízení, neboť i k této vadě může Nejvyšší soud přihlédnout ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání již jinak (tedy ve smyslu § 237 nebo § 238a o. s. ř.) přípustné, což ovšem není případ právě projednávané věci.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).