30 Cdo 2387/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 2387/2025-91 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně RAMIRENT s. r. o., IČO 27392431, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 62 028 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 173/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2025, č. j. 72 Co 124/2025-53, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 1. 2025, č. j. 46 C 173/2024-37, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 62 028 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 9. 2024 do zaplacení (výrok I), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 5. 2025, č. j. 72 Co 124/2025-53, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladu nákladů odvolacího řízení částku 600 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 62 028 Kč s příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 122/2015 (dále jen „posuzované řízení“). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním v celém rozsahu, tedy v obou jeho výrocích. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále do výroku II není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Ve vztahu k dovolání do části výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, se pak Nejvyšší soud zabýval jeho přípustností dle § 237 o. s. ř. 7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá otázka stanovení výše základní částky za rok řízení, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z rozmezí těchto částek uvedeného ve stanovisku pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a základní částku stanovil na jeho spodní hranici, tedy ve výši 15 000 Kč za první dva roky řízení a 15 000 Kč za každý další rok řízení, neboť řízení (ve shodě se soudem prvního stupně) za extrémně dlouhé nepovažoval a poukázal na to, že se jedná o částku adekvátní devítileté nejistotě o výsledku řízení ohledně částky ve výši 200 000 Kč, tj. ve výši žádným zásadním způsobem nezasahující do běžného chodu žalobkyně jako právnické osoby (viz odstavec 23 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 9, 11 a 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Částka 15 000 Kč je totiž částkou základní a úvaha o jejím případném zvýšení se odvíjí od posouzení všech okolností daného případu, zejména pak celkové délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1556/2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1084/22), s tím, že bylo-li řízení celkově extrémně dlouhé (tj. byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici stanoveného rozmezí, tj. 20 000 Kč (srov. část VI Stanoviska nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Toto však odvolací soud v posuzovaném případě vzhledem k jeho okolnostem neshledal, jak je uvedeno výše. 8. Namítala-li žalobkyně, že základní částka by měla být stanovena blízko horní hranice stanoveného rozmezí, neboť délka posuzovaného řízení byla podle jejího názoru násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem věci očekávat (tj. jednalo se o řízení extrémně dlouhé), tak Nejvyšší soud připomíná, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15), což platí i pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Tato námitka tudíž přípustnost dovolání založit nemůže. 9. Ani otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§ 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“] přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že vydáním prvního rozsudku soudu prvního stupně o neúplné žalobě došlo k prodloužení řízení, které je přičitatelné žalované, a z tohoto důvodu základní částku zadostiučinění zvýšil o 20 %. Ohledně drobnějších průtahů v obou dovolacích řízeních (první trvalo téměř 2 roky a druhé 17 měsíců) a mezi zrušeným jednáním odvolacího soudu a vydáním rozhodnutí bez jednání a ve vztahu k vlivu změn v obsazení soudu však uvedl, že tyto jsou již dostatečně zohledněny v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení (viz odstavce 11 a 15 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odstavci 21 a 25 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud tudíž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3379/2018, nebo ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 295/2019, i žalobkyní citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020) přihlédl k tomu, že první rozsudek v posuzované věci byl na základě opravných prostředků zrušen z důvodu závažného procesního pochybení soudu, což vedlo k prodloužení řízení. U dalších drobných pochybení soudů však uzavřel, že tato jsou dostatečně zohledněna již v závěru o nepřiměřené délce posuzovaného řízení, neboť ne každé pochybení orgánu veřejné moci musí nutně vést k navýšení přiznaného zadostiučinění, důvod pro navýšení základní částky zakládají pouze taková pochybení v postupu orgánu veřejné moci, která lze hodnotit jako zvlášť závažná, ostatní procesní nedostatky se pak projevují již v závěru o porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2612/2021, ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2687/2022, a ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3113/2022). Pokud pak jde o průtahy v řízení, lze za závažné pochybení považovat takový p