30 Cdo 2843/2021 — Nejvyšší soud

30 Cdo 2843/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 3. 2022 Spisová značka:30 Cdo 2843/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:30.CDO.2843.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Smlouva Ušlý zisk Průtahy v řízení Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb. § 75 odst. 1 předpisu č. 435/2004 Sb. ve znění od 01.01.2012 § 78 předpisu č. 435/2004 Sb. ve znění od 01.01.2012 § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:25. 5. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 2843/2021-273 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby v právní věci žalobce WAKKENHAT ZETTA s.r.o., koncern, IČO: 27123197, se sídlem v Praze 10, Sázečská 560/8, právně zastoupen Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 668 750 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 421/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 21 Co 141/2021-243, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 421/2014 se žalobce domáhal vůči žalované náhrady škody dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, která mu měla být způsobena v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích krajských pracovišť úřadu práce v XY a v XY s uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst ve smyslu § 75 odst. 1 věta čtvrtá zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v tehdy platném znění (dále jen „ZoZ“), kdy tímto jednáním mu ve 3. a části 4. čtvrtletí roku 2012 nebyly poskytnuty příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 odst. 1 ZoZ. Ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, č. j. 30 Cdo 5865/2017-173, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-145, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016, č. j. 42 C 421/2014-123, v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 668 750 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení před těmito soudy, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, ve zbylém rozsahu bylo dovolání žalobce odmítnuto. V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 12. 2021, č. j. 42 C 421/2014-221, rozhodl tak, že se žaloba, kterou se žalobce domáhá na žalované zaplacení částky 668 750 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z uvedené částky od 1. 9. 2014 do zaplacení, zamítá (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl tak, že se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu I. stupně. Žalobcem označená řízení o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa dle § 75 ZoZ byla zahájena žádostmi žalobce podanými u příslušných pracovišť úřadu práce dne 23. 3. 2012 a dne 29. 3. 2012. První úkon žalované byl učiněn dne 2. 5. 2012 v podobě místního šetření u žalobce jako zaměstnavatele. Žalobce byl následně vyzván k doplnění podkladů pro rozhodnutí, na která obratem reagoval. Dne 28. 6. 2012 a dne 4. 7. 2012 bylo žalobci úřadem práce sděleno, že s ním dohody o vymezení chráněných pracovních míst uzavřeny nebudou, neboť nesplnil podmínky pro tento postup (s výjimkou jednoho chráněného pracovního místa, o jehož vymezení byla uzavřena písemná dohoda mezi žalobcem a úřadem práce dne 29. 6. 2012). Dopisem ze dne 1. 8. 2012 žalobce reagoval na zamítavá rozhodnutí úřadu práce s tím, že úřad práce zaslal žalobci dopis ze dne 3. 10. 2012, v němž rozvedl důvody zamítnutí žádostí žalobce. Dopisem ze dne 29. 10. 2012 žalobce opětovně požádal o vymezení chráněných pracovních míst, doplnil přitom chybějící doklady a na základě toho došlo dne 9. 11. 2012 k uzavření dohody o vymezení (dalších) chráněných pracovních míst mezi úřadem práce a žalobcem. Odvolací soud dále doplnil dokazování se skutkovým zjištěním, že z podání žalované ze dne 28. 6. 2013, adresované žalobci, vyplývá, že žalobce podal proti vymezení chráněných pracovních míst příslušným úřadem práce k datu 9. 11. 2012, resp. 15. 11. 2012, stížnost, kterou odůvodnil tím, že žádosti o vymezení chráněných pracovních míst byly podány dne 23. 3. 2013, resp. 23. 3. 2012, a v návaznosti na prodlevu ve vymezení chráněných pracovních míst nebyl žalobci poskytnut příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením na chráněném pracovním místě za 3. kalendářní čtvrtletí roku 2012 a za 4. kalendářní čtvrtletí roku 2012, přičemž tato stížnost žalobce byla shledána nedůvodnou, neboť v postupu úřadu práce nebyla zjištěna pochybení. Po právní stránce odvolací soud dospěl k následujícím závěrům. Nesprávný úřední postup žalované v podobě průtahu v řízení v postupu úřadu práce lze shledat v rozmezí od 23. 3. 2012, resp. 29. 3. 2012 (podání druhé žádosti žalobce), do 2. 5. 2012, kdy bylo učiněno místní šetření u žalobce. Jestliže řízení u úřadu práce vyústilo v konečné negativní stanovisko ve vztahu k uzavření dohody o vymezení chráněného místa dle § 75 odst. 1 ZoZ, nemohl mít žalobce legitimní očekávání, že příspěvky na zaměstnávání osoby se zdravotním postižením ve smyslu § 78 ZoZ získá a že mu uchází zisk, když předmětné uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa dle § 75 odst. 1 ZoZ v průběhu 1. a 2. kalendářního čtvrtletí roku 2012 bylo předpokladem k poskytnutí příspěvků za 3. kalendářní čtvrtletí roku 2012 a části 4. čtvrtletí roku 2012. Odvolací soud proto uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi žalobcem tvrzeným ušlým ziskem a nesprávným úředním postupem úřadu práce v podobě průtahů v řízení o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst dle § 75 ZoZ, neboť negativní rozhodnutí ohledně uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem žalované a tvrzeným ušlým ziskem žalobce přerušila, resp. vyloučila, přičemž ani dodržení lhůt dle správního řádu ze strany žalované by nevedlo ke splnění předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za dovolatelem tvrzenou škodu dle OdpŠk. V případě uzavření dohody mezi úřadem práce a žalobcem o vymezení chráněného pracovního místa ke dni 9. 11. 2012 šlo o posouzení nových podkladů na základě další žádosti žalobce ze dne 29. 10. 2012, a od data 9. 11. 2012 pak žalobci příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením dle § 78 ZoZ náležel. K argumentaci žalobce, dle které mu byly dlouhodobě poskytovány příspěvky na zaměstnávání osob se zdravotním postižením i před podáním předmětných žádostí o vymezení chráněných pracovních míst, od kterého žalobce odvozoval svůj nárok na příspěvky a legitimní očekávání kladného vyřízení jeho žádostí, odvolací soud uvedl, s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 6 Ads 115/2016, že od 1. 1. 2012 s účinností novely ZoZ provedené zákonem č. 367/2011 Sb. byla stanovena nová zákonná podmínka pro přiznání příspěvku dle § 78 ZoZ (od 3. čtvrtletí roku 2012), a to právě uzavření písemné dohody o vymezení chráněných pracovních míst s úřadem práce dle § 75 ZoZ, na jejíž uzavření není z povahy věci právní nárok (k tomu odkaz na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 9 Ads 83/2014). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel v posuzovaném dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5865/2017, neboť nesprávně posoudil otázku možnosti přezkumu rozhodnutí soudem v řízení o žalobě o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem. Dovolatel namítá, že z citované judikatury dovolacího soudu vyplývá, že řízení o žádosti o vymezení chr