30 Cdo 286/2018 – Nejvyšší soud

30 Cdo 286/2018-63 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PREDUZEĆE ZA MEDJUNORADNI TRANSPORT I ŠPEDICIJU MEGGA DOO POŽEGA, reg. č. 17545817, se sídlem v Srbsku, Požega, Vojvode Mišića 7, zastoupené Mgr. Filipem Červenkou, advokátem se sídlem v Praze 10, Moskevská 532/60, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 196/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2017, č. j. 17 Co 223/2017-44, takto: Dovolání se zamítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se svou žalobou na žalované domáhá zaplacení částky 178 158 Kč s příslušenstvím (náhrady škody ve výši 78 158 Kč s příslušenstvím a peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím) s tím, že žalobkyni měla podle žalobních tvrzení vzniknout újma v příčinné souvislosti s jednáním Policie České republiky, která při silniční kontrole konané dne 13. 11. 2015 v Praze-Komořanech zadržela doklady k nákladnímu vozidlu žalobkyně tovární značky Mercedes Benz, reg. zn. PŽ001-ČL (SRB), s přívěsem reg. zn. AA-305PŽ, uložila žalobkyni kauci 50 000 Kč a uvedené vozidlo zadržovala v době od 13. 11. 2015 do 16. 11. 2015 na záchytném parkovišti, přičemž kauce byla žalobkyni vrácena dne 27. 11. 2015, kdy bylo žalobkyni Magistrátem hlavního města Prahy, odborem dopravních agend, oznámeno, že správní řízení nebude zahájeno, neboť „nebyl zajištěn dostatek relevantních důkazů o porušení zákona o silniční dopravě“. Žalobkyně v žalobě jako příslušnou organizační složku jednající za stát označila Ministerstvo dopravy. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 24. 4. 2017, č. j. 22 C 169/2016-28, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 7 (výrok II). Učinil tak s odkazem na § 12 odst. 1 písm. a) zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky (dále jen „zákon o zřízení ministerstev“), podle něhož je Ministerstvo vnitra ústředním orgánem státní správy pro vnitřní věci, zejména pro veřejný pořádek a další věci vnitřního pořádku a bezpečnosti ve vymezeném rozsahu, včetně dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu, a s ohledem na skutečnost, že „k potencionální škodě došlo v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti Ministerstva vnitra“, kterému je Policie České republiky podle § 5 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, podřízena. Ministerstvo vnitra přitom mělo v době podání žaloby sídlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 7. 3. K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, když se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Doplnil, že Policie České republiky při silniční kontrole postupovala podle § 37 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a v rámci dohledu nad bezpečností a plynulostí provozu podle zákona o Policii České republiky. Podle odvolacího soudu je sice Ministerstvo dopravy ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích [§ 124 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)], uvedené však neplatí v oblasti dohledu na bezpečnost a plynulost provozu, která je podle zákona o zřízení ministerstev a § 1 zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, nadále „v kompetenci“ Ministerstva vnitra a Policie České republiky. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost shledávala v tom, že se jedná o věc dovolacím soudem doposud neřešenou. Jako dovolací důvod žalovaná předložila k posouzení otázky, který úřad má jednat jménem státu podle § 6 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, ve věcech náhrady újmy způsobené příslušníky Policie České republiky při plnění úkolů podle zákona o silniční dopravě, zákona o silničním provozu a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., dále jen „zákon o podmínkách provozu na pozemních komunikacích“. 5. Žalovaná v dovolání namítala, že odvolací soud určil nesprávnou organizační složku státu, která má v soudním řízení za stát jednat, a v důsledku toho nesprávně posoudil podmínky místní příslušnosti. Podle žalované je zákon o silniční dopravě speciální úpravou vůči zákonu o zřízení ministerstev, přičemž podle § 34 odst. 6 zákona o silniční dopravě vrchní státní dozor ve všech věcech silniční dopravy vykonává Ministerstvo dopravy. Podpůrně pak žalovaná argumentovala, že obdobný vztah speciality vůči obecnému zákonu o zřízení ministerstev představuje § 124 odst. 1 zákona o silničním provozu a § 81 odst. 2 zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích, podle nichž je Ministerstvo dopravy ústředním orgánem státní správy ve věcech provozu na pozemních komunikacích a vykonává vrchní státní dozor ve věcech podmínek takového provozu. Žalovaná je toho názoru, že příslušníci Policie České republiky plní v rámci své široké působnosti různé úkoly a je potřeba rozlišovat, zda v konkrétním případě vystupovali jako správní orgán podle uváděných speciálních právních předpisů. Na podporu svého přesvědčení, že příslušným úřadem zastřešujícím činnost Policie České republiky není vždy Ministerstvo vnitra, odkázala na situaci, kdy policejní orgán jedná jako orgán činný v trestním řízení. Žalovaná rovněž upozornila, že v dosavadní praxi předběžné projednání těchto typů nároku vyřizovalo Ministerstvo dopravy. 6. Žalobkyně ve svém vyjádření považovala dovolání za důvodné, zdůraznila dosavadní praxi při vyřizování uvedeného typu nároků a zhodnotila, že kromě zásady speciality je třeba použít též výkladové pravidlo lex posterior derogat legi priori a aplikovat tak zákon o silniční dopravě namísto zákona o zřízení ministerstev. III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání 7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 8. Dovolání bylo podáno včas a za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání. IV. Přípustnost dovolání 9. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 10. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 11. Dovolání není přípustné pro řešení otázky, která organizační složka státu má jednat za stát v řízení před soudem v případě nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu policistů při plnění úkolů podle zákona o podmínkách provozu na pozemních komunikacích (zákon č. 56/2001 Sb.). Na úvaze, že Policie České republiky v rámci skutku vymezeného žalobními tvrzeními postupovala podle zmíněného zákona, totiž odvolací soud své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). 12. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky procesního práva, která organizační složka státu má jednat za stát v řízení před soudem v případě nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy z titulu nesprávného úředního postupu policistů při dohledu na bezpečnost a plynulost silničního provozu (kontrole podle § 37 odst. 1 zákona o silniční dopravě), neboť se jedná o věc v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešenou. V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu 13. Podle § 84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak. 14. Podle § 85 odst. 5 o. s. ř. je obecný