30 Cdo 3090/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3090/2025-266 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou v právní věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, proti žalovaným 1) D. V., zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, náměstí Jana Žižky z Trocnova 2/2, a 2) Mgr. Veronice Jakubovské, IČO 01877569, se sídlem v Kutné Hoře, Česká 325/41, zastoupené Mgr. Janem Špitzem, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, o zaplacení částky 5 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 12 C 383/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 11. 2024, č. j. 12 C 383/2023-158, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2025, č. j. 25 Co 30/2025-197, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 15. 11. 2024, č. j. 12 C 383/2023-158, se zastavuje. II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 1) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 34 787,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 1). IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 28 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované 2). Odůvodnění: 1. Okresní soud v Kutné Hoře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 11. 2024, č. j. 12 C 383/2023-158, zamítl žalobu vůči oběma žalovaným (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalované 1) částku 174 177,27 Kč (výrok II) a žalované 2) částku 143 877,92 Kč (výrok III). 2. Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. 5. 2025, č. j. 25 Co 30/2025-197, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 143 886 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej ve výrocích I a II (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované 1) částku 94 500 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a žalované 2) částku 77 623 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). 3. Částky ve výši 5 000 000 Kč se žalobce domáhal společně a nerozdílně po žalovaných jako náhradu škody za zničený a odcizený majetek v této hodnotě, neboť žalovaná 1) jako oprávněná a žalovaná 2) jakou soudní exekutorka vedly proti žalovanému jako povinnému exekuci vyklizením nemovitých věcí žalované 1). Žalobce tvrdil, že žalovaná 1) úmyslně požádala žalovanou 2) o provedení exekuce dne 1. 10. 2020, kdy žalobce nebyl doma a o provedení exekuce tak nebyl vyrozuměn, a umožnila jí vstup do vyklízených nemovitých věcí. Návrh žalobce na odklad exekuce žalovaná 2) odmítla dne 30. 9. 2020 a zástupkyni žalobce jej doručila až v 18:29 hodin, čímž žalobci znemožnila se s usnesením seznámit a na vyklizení se připravit. Protokol o soupisu movitých věcí, které měly být vyklizeny, obdržel žalobce až v listopadu 2020 a teprve z něj zjistil, že byla sepsána jen malá část jeho majetku. Žalobce tedy namítal, že mu při exekuci byla odcizena částka 20 000 Kč, byly mu zabaveny nezbytné léky a další věci osobní potřeby včetně platebních karet, byly zničeny nebo odcizeny veškeré osobní listiny a další movitý majetek v minimální hodnotě 5 000 000 Kč. Žalobce uvedl, že vyklizené věci mu nebyly předány, že neví, kde se věci v soupisu neuvedené nacházejí a zda je žalovaná 1) vyhodila nebo zcizila, že některé věci žalovaná 2) při provádění exekuce poškodila, věci v soupisu uvedené uložila zřejmě do skladu v Kolíně a následně některé prodala v dražbě a některé věci vyhodila. 4. Rozsudek soudu prvního stupně i rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. 5. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (srov. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. 6. Nejvyšší soud předně uvádí, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce však svým dovoláním výslovně napadá nejen rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně. Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 243b o. s. ř. ve spojení s § 104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). 7. Pokud jde o dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, které dle svého obsahu směřuje jen proti rozhodnutí o věci samé, tedy proti výroku II rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku I rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se Nejvyšší soud v první řadě tím, zda obsahuje všechny náležitosti dle § 241a odst. 2 o. s. ř. 8. Z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu dále plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 9. Podané dovolání (včetně jeho v dovolací lhůtě učiněného doplnění ze dne 25. 8. 2025) je ve svém převažujícím rozsahu pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky se soudy obou stupňů a opakováním skutkových tvrzení žalobce. Nevystihuje tak formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Z obsahu dovolání je pak pouze patrné, že žalobce nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, které měly žalobu vyhodnotit „za nedostatečně určitou po skutkové stránce, a tedy za neprojednatelnou“, ačkoliv dle žalobce žaloba projednatelná byla, a že svým rozhodnutím měly porušit „ustanovení občanského zákoníku, zejména ustanovení § 2 odst. 1, 3 a § 3 odst. 2 písm. e) a f)“, stejně jako je porušily obě žalované, které neměly právo žalobci odejmout jeho movité věci a nakládat s nimi podle své vůle a v rozporu se zákonem. K takto (byť rovněž ne zcela jednoznačně) vymezeným právním otázkám však v dovolání (ani v jeho doplnění) žalobce neuvedl žádné předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 o. s. ř., pouze v prvním odstavci části I dovolání obecně uvedl, že dovolání podává „z důvodu uvedeného v ust. § 237 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění a z důvodu podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění“. Podané dovolání tak neobsahuje náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod. Nejvyšší soud tedy vzhledem k výše uvedenému dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 10. Pokud pak žalobce v dovolání navrhoval odklad vykonatelnosti výroků II a III rozsudku soudu prvního stupně a výroků I, III a IV rozsudku odvolacího soudu, tak