30 Cdo 3111/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3111/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:14. 1. 2025 Spisová značka:30 Cdo 3111/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.3111.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za škodu [ Odpovědnost státu za újmu ] Dotčené předpisy:§ 12 předpisu č. 111/1994 Sb. § 13 předpisu č. 82/1998 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:27. 1. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 28.03.2025I.ÚS 959/25 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost18. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3111/2024-986 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně CS TRANS s.r.o., identifikační číslo osoby 62958038, se sídlem v Praze 5, Radlická 663/28 zastoupené JUDr. Robertem Kučerou, advokátem, se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 471/29, proti žalované České republice - Ministerstvu dopravy, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, která je v řízení podporována vedlejším účastníkem - Středočeským krajem, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, o náhradu škody ve výši 6 473 449 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 68/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2024, č. j. 29 Co 124/2024-936, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované a vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení každému částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: 1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 1. 2024, č. j. 30 C 68/2009-898, zamítl žalobu o zaplacení částky 6 473 449 Kč s příslušenstvím (výrok I). Žalobkyni uložil nahradit náklady řízení ve výši 12 900 Kč žalované (výrok II) a ve výši 4 800 Kč vedlejšímu účastníkovi na straně žalované (výrok III). Dále jí uložil zaplatit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 11 905,80 Kč na účet Obvodního soudu pro Prahu 1 (výrok IV). 2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu). 3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala náhrady škody (v podobě ušlého zisku původně uplatněného ve výši 11 866 988,60 Kč s příslušenstvím), která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem odboru dopravy Krajského úřadu Středočeského kraje při rozhodování o jí podané žádosti o udělení neomezené licence k provozování osobní autobusové přepravy na vybraných linkách. Nesprávný úřední postup spatřovala žalobkyně ve skutečnosti, že odborem dopravy nebyly dodrženy lhůty dané zákonem č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, a byla vydána vadná zamítavá rozhodnutí, založená na nepravdivých informacích, což způsobilo prodloužení správního řízení, neboť žalobkyně byla nucena podat odvolání. V mezidobí však došlo k takové změně poměrů, že žalobkyně pozbyla možnost získat licence pro linkovou osobní přepravu bez omezení a důsledky původního vadného rozhodnutí již nemohly být napraveny. Správní úřad její žádost o vydání neomezené licence k provozování osobní autobusové přepravy ze dne 6. 12. 2005 neakceptoval pro nedostatek potřebných náležitostí. Její druhou žádost ze dne 30. 12. 2005 zamítl rozhodnutími ze dne 17. 3. 2006 s odůvodněním, že k předmětným linkám již byla v mezidobí uzavřena smlouva o závazku veřejné služby s jiným dopravcem, společností ANEXIA s. r. o.; což je ale podle žalobkyně nepravdivý důvod. Podle žalobkyně totiž k datu vydání zamítavých rozhodnutí nebyla na žádnou z předmětných linek uzavřena smlouva o závazku veřejné služby, na jejichž základě by byly některému dopravci poskytovány dotace vylučující udělení licencí bez omezení, a žalobkyně tak splňovala veškeré zákonné podmínky pro vydání licencí bez jakýchkoliv omezení. Smlouva o závazku veřejné služby ve vnitrostátní linkové osobní dopravě byla se třetí osobou [společností ANEXIA s. r. o]. uzavřena teprve dne 11. 4. 2006, a to až na základě časově pozdější žádosti této osoby. Zamítavá rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále též jen „krajský úřad“) ze dne 17. 3. 2006 sice byla k odvolání žalobkyně Ministerstvem dopravy zrušena a věc byla vrácena správnímu úřadu prvního stupně k dalšímu řízení, ale vzhledem k tomu, že v průběhu řízení již byla smlouva o závazku veřejné služby dne 11. 4. 2006 uzavřena (s jiným subjektem), obdržela žalobkyně licenci s omezujícími podmínkami. 4. Odvolací soud bez výhrad přejal skutkové i právní závěry soudu prvního stupně o tom, že jak v době zahájení řízení o prvotní (neúplné a posléze doplněné) žádosti žalobkyně o neomezenou licenci pro spoje 310 110 a 310 112 na trase Rakovník – Nové Strašecí – Praha (tedy ke dni 7. 12. 2005), tak i v okamžiku, kdy uplynula zákonem stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí o této žádosti správním orgánem prvního stupně (23. 1. 2006), ale ani později (v době, kdy by ve stanovené lhůtě rozhodoval odvolací správní orgán) nemohlo být žádosti žalobkyně o udělení neomezené licence pojmově vyhověno, protože tomu bránilo podstatně dříve zahájené provozování „dotované“ linky 310 610 společností ČSAD Anexia, provozované v podstatných částech na souběžné dopravní trase. ČSAD Anexia, s. r. o., linku 310 610 provozovala na základě uzavřené veřejnoprávní smlouvy uzavřené již dne 20. 1. 2004, o závazku veřejné služby ve vnitrostátní linkové osobní dopravě na roky 2004, 2005 a 2006 (ve znění dodatku č. IX), jak byla sjednána mezi Krajským úřadem Středočeského kraje a Středočeským úřadem jako objednateli a společností ČSAD Anexia, s. r. o. jako dopravcem. Pro věc již soudy obou stupňů nepovažovaly za významné, že další licence byly ČSAD Anexia, s. r. o. uděleny až poté, co mělo dojít k marnému uplynutí lhůty stanovené zákonem pro správní orgán prvního stupně k pro rozhodnutí o žádosti žalobkyně. Soudy obou stupňů vycházely z § 12 odst. 3 písm. a/ zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2006 (dále jen „silniční zákon“), podle něhož dopravní úřad licenci neudělí, jestliže přepravní potřeby v přepravním spojení, kde bude linka vedena, jsou zajištěny provozem jiné veřejné osobní dopravy, která je finančně podporována krajem nebo v případě městské autobusové dopravy obcemi. Řečeno jinak: závěr o zjevné absenci zákonem vyžadované příčinné souvislosti mezi rozhodnutím správního orgánu [vydaným jinak nepochybně po zákonem stanovené lhůtě] a vznikem škody v podobě ušlého zisku [odvozovaného od toho, že žalobkyni nebyla udělena neomezená, nýbrž jen omezená licence k provozování linkové autobusové dopravy] byl založen na zákonné překážce udělení neomezené licence tam, kde je přepravní potřeba uspokojována (ať už zcela nebo i jen zčásti) provozem jiné „dotované“ veřejné osobní dopravy, v tomto případě provozováním linek společností ČSAD Anexia, kdy tato právní překážka tu existovala již v době podání původní žádosti žalobkyně. 5. Rozsudek odvolacího soudu žalobkyně napadla v rozsahu jeho výroku I, o věci samé, dovoláním. V něm namítala, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení dvou otázek hmotného a procesního práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, a to: 1) nakolik je soud v řízení vázán nebo má vycházet z obsahu správního rozhodnutí, které bylo v rámci správního řízení zrušeno, v případě, že soud posuzuje, jak by stejný správní orgán rozhodl o žádosti subjektu za stejného skutkového stavu, jaký byl dán v době vydání tohoto zrušeného rozhodnutí; a 2) zda stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem jiným, než je výhradně nedodržení lhůty stanovené zákonem pro vydání rozhodnutí, jestliže v důsledku tohoto vadného úředního postupu účastník řízení nedosáhne v zákonem stanovené lhůtě správního příznivého rozhodnutí a v důsledku změny okolností po uplynutí této lhůty se již ani nemůže dočkat rozhodnutí (zcela) příznivého. 6. Podané dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 7. Nejvyšší soud ve své ustálené judikatuře vychází ze závěru, že v případě, pokud se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci konkrétních průtahů (tj. období neč