30 Cdo 3136/2024 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3136/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 4. 2025 Spisová značka:30 Cdo 3136/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:30.CDO.3136.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu [ Odpovědnost státu za újmu ] Nesprávný úřední postup (nepřiměřená délka řízení) Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 471 odst. 2 z.ř.s. § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998 Sb. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:23. 5. 2025 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 23.07.2025I.ÚS 2146/25 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost25. 11. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3136/2024-115 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Z. U., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Husova 242/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 262 812 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 222/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2024, č. j. 23 Co 175/2024-86, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované zaplacení 262 812 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 Nc 6052/2019 – dále jen „posuzované řízení“, jehož předmětem byla úprava poměrů nezletilých dětí žalobkyně. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 4. 2024, č. j. 22 C 222/2023-56, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 10 937 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % z této částky od 25. 10. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Co do částky 251 875 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 20 694,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). 3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2024, č. j. 23 Co 175/2024-86, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 2 139,20 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 25. 10. 2023 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 33 036,50 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do částky 249 735,80 Kč s příslušenstvím, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Dle dovolatelky je otázka stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena nesprávně, neboť „podle konstantní judikatury dovolacího soudu (vycházející z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva – dále jen ‚ESLP’) platí, že základním principem při stanovení ‚základní částky’ zadostiučinění je, že výše zadostiučinění má odrážet poměry v konkrétní zemi, včetně životní úrovně apod.“. V současných ekonomických podmínkách České republiky by pak podle dovolatelky měla být základní částka přiměřeného zadostiučinění uvedená ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011 – dále jen „Stanovisko“, zdvojnásobena. 6. Tato otázka však nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Závěr, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, a ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). I nadále přitom platí, že uvedený postoj dovolacího soudu, pro jehož změnu tento soud nenachází důvod, je současně ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, nebo ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23). Z této recentní judikatury je totiž patrné, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí, nikoliv však to, aby bez dalšího sledovalo matematický výpočet vycházející pouze z vývoje vybraných ekonomických parametrů. 7. Nejvyšší soud se k valorizaci částek vyčíslených ve Stanovisku vyjádřil i v rozsudku ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, ve kterém uvedl, že ESLP ani v době po přijetí Stanoviska dovolacím soudem nepřistoupil k valorizaci částek přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, a to ani vzhledem k ekonomické situaci. Závěry obsažené ve Stanovisku tak jsou i nadále pro poměry České republiky aktuální, přičemž je to rozhodovací činnost ESLP, která je pro nastavení výše odškodnění za porušení základních práv zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod určující. Nadále platí, že částky přiznávané soudy v České republice za porušení práva na přiměřenou délku řízení splňují kritéria stanovená judikaturou ESLP, zejména v rozhodnutí ve věci Apicella proti Itálii, a rozhodně nelze uzavřít, že by nesplňovaly ani minimální standard, který z hlediska odškodňování judikatura ESLP i nadále představuje. Změny v cenové úrovni v České republice na daný závěr nemají žádný vliv. Klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí. Bez ohledu na základní částky zadostiučinění stanovené postupem uvedeným ve Stanovisku je tak třeba zdůraznit princip, že tyto částky jsou jen orientační a nebrání soudu, aby je navýšil, pokud to považuje za nezbytné s ohledem na potřebu spravedlivého rozhodnutí ve věci (k tomu též srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10, část V., čtvrtý odst.). 8. Poukazuje-li dovolatelka na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. Cpjn 14/2014, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2014, toto stanovisko se týká náhrady nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 občanského zákoníku), a nikoliv odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. 9. Dovolatelka dále namítá, že posuzované řízení „trvalo 3 roky a 11 měsíců, tedy extrémně dlouho, neboť jeho délka dosáhla téměř osminásobku pravidelné šestiměsíční lhůty pro rozhodnutí v řízení ve věcech péče o nezletilé. Odvolací soud tuto námitku dovolatelky odmítl s tím, že se nejednalo o extrémně dlouhé řízení (soud prvního stupně za extrémně dlouhé řízení považuje pouze řízení trvající 15 let a více).“ 10. Tato dovolací výhrada se však míjí s východisky odvolacího soudu, jenž řízení nepokládal za extrémně dlouhé nikoliv proto, že netrvalo déle než 15