30 Cdo 3196/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3196/2024-326 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce M. K., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 19 146 800 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 123/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2024, č. j. 69 Co 181/2024-260, takto: Dovolání se odmítá. Odůvodnění: 1. Žalobce se vůči žalované původně domáhal zaplacení částky 19 176 800 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena jeho nezákonným trestním stíháním, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 51 T 132/2017. Uvedená částka sestávala z následujících položek: a/ částka 9 590 000 Kč připadající na odměny, které žalobce neobdržel za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2019 proto, že byl odvolán z funkce člena představenstva obchodní společnosti PROFI GRUP CZ a.s. (dále jen „obchodní společnost“), b/ částka 8 100 000 Kč odpovídající majetkové újmě, jež vznikla žalobci v důsledku pozastavení výkonu advokacie, c/ částka 316 500 Kč, na kterou žalobce vyčíslil ušlý zisk odpovídající výši jeho odměny za výkon funkce správce pozůstalosti MUDr. Aleny Munzarové, z níž byl odvolán, d/ částka 75 000 Kč připadající na náklady vynaložené na znalecké posudky zpracované v souvislosti se žalobcovou obhajobou, e/ částka 160 000 Kč, která odpovídala náhradě za ztrátu žalobcova času věnovaného úkonům, které činil v rámci své obhajoby, f/ částka 30 000 Kč odpovídající náhradě za ztrátu času, k níž došlo v souvislosti s úkony, které žalobce realizoval v řízení o pozastavení výkonu advokacie, a g/ částka 905 300 Kč, kterou žalobce požadoval z titulu náhrady výdajů vynaložených v souvislosti s provozem své advokátní kanceláře po dobu pozastavení výkonu advokacie. Ve vztahu k položce ad f/ vzal žalobce v průběhu řízení žalobu částečně zpět, následkem čehož Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením ze dne 10. 2. 2023, č. j. 12 C 123/2021-159, řízení v tomto rozsahu částečně zastavil. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 12 C 123/2021–232, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 58 150 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,25 % za dobu od 23. 6. 2021 do zaplacení (výrok I), zatímco ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III). Přiznaná částka odpovídala části požadavku odvozeného od nákladů vynaložených na zpracované znalecké posudky, tedy části položky ad d/. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé II změnil pouze tak, že v rozsahu požadavku ad b/ je žaloba co do základu důvodná, přičemž o výši tohoto nároku, jakož i o nákladech řízení, rozhodne soud prvního stupně, jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II potvrzen, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. 8. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ve svém rozsudku ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, pro účely sjednocení výkladu ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve spojení s ustanovením § 238 odst. 2 a 3 o. s. ř.) uzavřel, že je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). Oproti tomu, je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50 000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50 000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného). 9. Zamítnutí žaloby ve vztahu ke zbývající části nároku vyčísleného pod položkou ad d/, jež po odečtení přisouzeného plnění dosahuje částky 16 850 Kč s příslušenstvím, odůvodnil odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně tím, že žalobce v této části svého žalobního požadavku neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní stran skutečnosti, že tuto částku v souvislosti se zpracováním znaleckých posudků v trestním řízení účelně vynaložil (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozsudku, ve spojení s bodem 32 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Rozhodnutí odvolacího soudu týkající se tohoto nároku, který není nárokem plynoucím ze vztahu vycházejícího ze spotřebitelských smluv ani z pracovněprávního vztahu, tudíž spočívá na řešení odlišných právních otázek, než jak tomu bylo v případě ostatních vznesených nároků. Vzhledem k výši tohoto nároku, jehož se dovoláním zpochybněný zamítavý výrok napadeného rozsudku odvolacího soudu týká, která částku 50 000 Kč nepřevyšuje, se tedy ve světle shora uvedených judikatorních závěrů ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve vztahu k němu uplatní, pročež je podané dovolání v tomto rozsahu objektivně nepřípustné. 10. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). 11. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 12. Dovolací soud připomíná, že je obsahovým vymezením a právní konstrukcí dovolacího důvodu, který byl v dovolání uplatněn, striktně vázán (srov. § 242 odst. 3 věta první o. s. ř., podle kterého rozhodnut