30 Cdo 3200/2013 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3200/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 12. 2014 Spisová značka:30 Cdo 3200/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.3200.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Výkon rozhodnutí Dotčené předpisy:čl. 34 odst. 2 Nařízení () č. 44/2001 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:9. 1. 2015 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3200/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Simona v exekuční věci oprávněného Arnold Suhr Netherlands B.V., reg. Č. 30082985, se sídlem Zonnebaan 12–B(1), Utrecht, Nizozemské království, zastoupeného JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 13, proti povinnému MEGA-PRO s. r. o., se sídlem v Praze 8, Pobřežní 249/46, zastoupenému JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavíkova 19, pro 30 408,- EUR s příslušenstvím, o prohlášení vykonatelnosti a nařízení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 EXE 2468/2011-48, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. 19 Co 417/2012-74, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2013, č. j. 19 Co 471/2012-74, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 31. 5. 2012, č. j. 14 EXE 2468/2011-48, prohlásil rozsudek soudu v Utrechtu, Nizozemské království, ze dne 2. 3. 2011, sp. zn. 300150/HA ZA 11-136, za vykonatelný. K uspokojení pohledávky oprávněného podle tohoto rozsudku a pro náklady oprávněného a náklady exekuce, které budou určeny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, nařídil exekuci na majetek povinného a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Ivana Erbena. Dospěl k závěru, že byly splněny podmínky stanovené nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále též jen „Nařízení“) pro prohlášení rozsudku za vykonatelný (předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zrušeno k odvolání povinného Městským soudem v Praze z důvodu, že soud opomněl o prohlášení vykonatelnosti rozhodnout a své rozhodnutí neodůvodnil). Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil a zamítl návrh na prohlášení vykonatelnosti citovaného rozsudku i návrh na nařízení exekuce. Dále rozhodl o povinnosti oprávněného zaplatit povinnému na nákladech řízení před soudem prvního stupně 27 420,- Kč a před odvolacím soudem 13 185,- Kč, a to k rukám jeho advokáta do tří dnů od právní moci usnesení. Současně oprávněného zavázal k zaplacení nákladů exekuce 7 865,- Kč soudnímu exekutorovi. Městský soud uvedl, že až odvolací soud k námitkám povinného může přezkoumat rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti z důvodů uvedených v čl. 34 a 35 Nařízení. V souvislosti s tím dále konstatoval, „že pravomoc přezkoumat, zda byl návrh na zahájení řízení žalovanému doručen (čl. 34 odst. 2 Nařízení), má jak soud státu původu, tak i soud, kde má být rozhodnutí vykonáno, soud státu výkonu může odmítnout uznání a výkon soudního rozhodnutí přesto, že soud státu původu měl za prokázané, že žalovaný, v jehož nepřítomnosti bylo rozhodnuto, měl možnost návrh na zahájení řízení obdržet v dostatečném časovém předstihu, který mu umožňuje přípravu na jednání (ESD – Pendy Plastic Products 228/81)“. Odvolací soud dále uvedl, že požadavek na překlad předvolání k jednání a návrhu na zahájení řízení do mateřského jazyka povinného není v ostatních členských státech obvyklý, nedostatek překladu podle čl. 8 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech (dále též jen „Nařízení o doručování“) je sice důvodem pro odmítnutí písemnosti, nezpůsobuje však neplatnost doručení. Zákonodárce Společenství ani členské státy nepovažují provedení překladu listin do úředního jazyka žalovaného za nepostradatelné pro výkon jeho práva na obranu před soudem a účelem čl. 8 Nařízení o doručování bylo jednotně stanovit, kdo musí zajistit překlad písemnosti a nést za něj náklady. Daleko větší důraz je při přípravě jednání kladen na to, aby žalovanému byla poskytnuta dostatečná lhůta k přípravě obrany než na to, zda listina byla či nebyla přeložena do jeho mateřského jazyka. Odvolací soud uzavřel, že povinnému byly účinně doručeny listiny – žaloba a předvolání k jednání u nizozemského soudu, osobně je převzal 4. 1. 2011, měl možnost seznámit se s jejich obsahem a při běžné znalosti angličtiny, kterou povinný připustil, měl obecně možnost seznat, o co se jedná. Dle názoru odvolacího soudu mu však nebyla poskytnuta dostatečná doba (povinný měl k dispozici dobu dvou měsíců) k přípravě na jednání u soudu, tedy k tomu, aby mohl nechat listiny přeložit, zajistit si odbornou právní pomoc v České republice i v Nizozemí. Uvedená doba se jeví nedostatečná i s ohledem na čl. 19 odst. 2 Nařízení o doručování; za dostatečnou považuje odvolací soud minimálně dobu šesti měsíců. Z tohoto důvodu je naplněna podmínka podle čl. 34 odst. 2 Nařízení a rozsudek soudu v Utrechtu tudíž nelze uznat za vykonatelný. Podle odvolacího soudu je dán důvod pro zamítnutí návrhu na uznání rozsudku soudu v Utrechtu také podle čl. 34 odst. 1 Nařízení. V řízení před nizozemským soudem bylo porušeno právo povinného na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť byl zbaven možnosti k soudu přistoupit s dostatečnou přípravou, nizozemský soud se odmítl zabývat jeho námitkami, zejména podaným odporem s žádostí o prominutí zmeškání lhůty, čímž došlo k odepření spravedlnosti. I z tohoto důvodu odvolací soud návrh na prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí podle § 68c odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zamítl. K námitce nedoručení rozsudku odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 5180/2008 a sp. zn. 20 Cdo 4154/2008, dle nichž soudu v zemi výkonu již nepřísluší zpochybňovat vykonatelnost podkladového rozhodnutí, jestliže je rozhodnutí vykonatelné v zemi původu a byly splněny všechny formální náležitosti v čl. 41 Nařízení. Je totiž třeba rozlišovat situace, kdy žalovanému nebylo předvolání k soudu doručeno s dostatečným předstihem, nebylo mu umožněno se před soudem řádně bránit či na jeho obranu není reagováno, a situace, kdy je výhrada veřejného pořádku vznášena z důvodu nedoručení vykonávaného rozhodnutí. Zatímco v prvním případě lze o rozporu s veřejným pořádkem uvažovat, v druhém případě nikoliv, neboť jen chybu v doručování rozhodnutí nelze pod rozpor s veřejným pořádkem podřazovat. Oprávněný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání oprávněný spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Oprávněnému není známo rozhodnutí dovolacího soudu, v němž by řešil otázku přiměřenosti lhůty k přípravě na jednání v souvislosti s uznáním cizozemského rozhodnutí podle čl. 34 odst. 2 Nařízení. V této souvislosti uvedl, že povinný v dovolání nenamítal nepřiměřenost dvouměsíční lhůty pro přípravu na jednání u nizozemského soudu. Odvolací soud se podle oprávněného navíc zabýval pouze první částí čl. 34 odst. 2 Nařízení, nezabýval se už otázkou, zda povinný v rámci soudního řízení u nizozemského soudu měl k dispozici opravný prostředek proti rozsudku nizozemského soudu a zda tento opravný prostředek využil, přičemž zodpovězení této otázky je zásadní. Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí cituje rozsudek ESD ve věci C-420/07, Meletis Apostolides proti Davidu Charlesi Oramsovi, Lindě Elizabeth Orams, jeho závěry nijak nereflektuje. Povinný podal proti podkladovému rozsudku opožděné odvolání, o nepřípustnosti odvolání rozhodl Soud pro Střední Nizozemí rozsudkem ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. C16/329787/HA ZA 12-1086. Z tohoto důvodu se povinný nemůže dovolat neuznání rozhodnutí podle čl. 34 odst. 2 Nařízení. Oprávněný přitom považuje dobu dvou měsíců k přípravě na jednání za dostatečnou. Tomu nasvědčuje i tvrzení samotného povinného, jenž ve svém odvolání ze dne 4. 7. 2012 uvádí, že se měl o nizozemském rozsudku dozvědět až v rámci exekučního řízení (první usnesení o nařízení exekuce mu mělo být doručeno 12. 9. 2011), přičemž dne 12. 10. 2011 měl podat k poštovní přepravě odpor proti nizozemskému rozsudku. Jestliže k sepisu odporu postačoval povinnému měsíc, pak dvouměsíční lhůtu