30 Cdo 3344/2019 — Nejvyšší soud

30 Cdo 3344/2019 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2021 Spisová značka:30 Cdo 3344/2019 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.3344.2019.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Příslušnost soudu mezinárodní Smlouva o obchodním zastoupení Dotčené předpisy:čl. 7 odst. 1 Nařízení (EU) č. 1215/2012 čl. 25 Nařízení (EU) č. 1215/2012 Kategorie rozhodnutí:B EU Zveřejněno na webu:25. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 3344/2019-392 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. M., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Milanem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Lánská 65/8, proti žalované UNIFER, s. r. l., se sídlem v Modeně, Via Maestri del Lavoro 1, Italská republika, zastoupené JUDr. Janem Šafrou, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1082/8, o zaplacení 6 709 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 92/2016, o dovolání žalobce a žalované proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 12. 2018, č. j. 35 Co 183/2018-316, takto: Dovolání žalobce i žalované se zamítají. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce podal vůči žalované tři žaloby vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 320/2015, 23 C 92/2016 a 22 C 240/2017. Ve všech těchto řízeních se domáhá po žalované za různá časová období zaplacení provizí ze své činnosti obchodního zástupce, kterou vykonával na území České republiky na základě smlouvy o obchodním zastoupení, respektive smlouvy o zprostředkování (žalobce ve svých podáních volně obě smlouvy zaměňuje). 2. Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně usnesením ze dne 25. 9. 2018, č. j. 23 C 92/2016-267, zamítl námitku žalované o nedostatku mezinárodní příslušnosti českých soudů (výrok I), vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok II), rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v Rakovníku (výrok III), a zamítl návrh žalobce „na zajištění důkazu podle § 78 o. s. ř. – uložení žalované předložit dodavatelské faktury a dodací listy“ (výrok IV). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I o mezinárodní příslušnosti a II a III o místní příslušnosti (výrok I usnesení odvolacího soudu), a ve výroku IV usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se o návrhu žalobce na zajištění důkazu nerozhoduje (výrok II usnesení odvolacího soudu). 4. Soud prvního stupně vyšel z následujících zjištění. Žalobce se po žalované domáhá zaplacení částky 6 709 EUR s příslušenstvím z titulu provize za svou činnost obchodního zástupce, kterou pro žalovanou vykonával na území České republiky na základě smlouvy o obchodním zastoupení, respektive o zprostředkování (mandato di agenzia) ze dne 1. 1. 2008 (dále jen „smlouva“). Žalovaná je italskou obchodní společností mající sídlo v Itálii a smlouva byla uzavřena podle italského práva. Účastníci neuzavřeli dohodu o příslušnosti soudů některého členského státu podle čl. 25 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), ani dle čl. 23 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), které bylo účinné v době uzavření smlouvy. Ve smlouvě ujednání o příslušnosti soudů obsaženo není a nebyl předložen ani jiný dokument, který by takové ujednání obsahoval. Tato volba nebyla účastníky provedena ani tím, že ve smlouvě odkázali na kolektivní ekonomickou smlouvu CONFAPI. V čl. 18 a 19 smlouvy verze 2014 je obsaženo toliko ujednání o předsoudním řešení sporů, a nikoliv o volbě sudiště, a v čl. 17 smlouvy verze 1989 je obecně stanoveno právo stran obrátit se na soud, aniž by však bylo uvedeno na jaký, z čehož rovněž nelze dovodit, že by byla uzavřena dohoda o příslušnosti italských soudů. 5. Soud prvního stupně v rámci právního posouzení vycházel z čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis a uzavřel, že v případě poskytování služeb v několika členských státech je soudem příslušným k rozhodnutí o všech nárocích ze smlouvy o poskytování služeb soud, v jehož obvodu se nachází místo hlavního poskytování služeb, jak vyplývá z ustanovení smlouvy, a v případě neexistence takových ustanovení soud, v jehož obvodu se nachází místo faktického plnění této smlouvy. Ačkoliv v daném případě bylo ve smlouvě stanoveno, že žalobce má činnost vykonávat na území České republiky, Slovenska, Polska a Ruska, soud prvního stupně dospěl k závěru, že ji vykonával fakticky na území České republiky, domáhá se zaplacení provize za činnost uskutečněnou na území České republiky a z žaloby podle soudu prvního stupně nevyplývá, že by ji vykonával jinde. K hlavnímu (jedinému) poskytování služeb došlo na území České republiky, a proto mají podle soudu prvního stupně české soudy mezinárodní příslušnost k projednání a rozhodnutí této věci. Soud prvního stupně dále vycházel z toho, že čl. 7 bod 1 nařízení Brusel I bis upravuje i místní příslušnost soudů, pro kterou je rozhodující, v obvodu kterého soudu na území České republiky se nachází místo hlavního poskytování služeb. Jelikož účelem smlouvy o obchodním zastoupení, respektive o zprostředkování, je navázání spolupráce zastoupeného se zájemcem o spolupráci, nelze dle soudu prvního stupně samotné bydliště žalobce bez dalšího považovat za místo splnění závazku ze smlouvy. Rozhodující je, kde žalobce vykonával aktivní činnost, která vedla ke splnění účelu smlouvy, tedy k uzavření obchodu žalované se společností Eberspächer Rakovník, s. r. o. Z informativního přehledu činností předloženého žalobcem a z dopisu ze dne 10. 6. 2016 zaslaného žalobcem společnosti Eberspächer Rakovník, s. r. o., vyplývá, že žalobce opakovaně vedl osobní jednání se zástupci této společnosti v jejím sídle v Rakovníku v letech 2007, 2008 a 2010 až 2013, na základě nichž došlo k navázání spolupráce žalované s uvedenou společností. Proto je podle soudu prvního stupně místo hlavního poskytování služeb v Rakovníku, a tedy je k řízení místně příslušný Okresní soud v Rakovníku. Z toho důvodu výrokem II Okresní soud v Liberci vyslovil svou místní nepříslušnost a výrokem III rozhodl, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Okresnímu soudu v Rakovníku. 6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutečností jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Stejně jako soud prvního stupně i odvolací soud posuzoval danou věc podle nařízení Brusel I bis. Také odvolací soud se nejprve zabýval tím, zda byla mezi stranami sjednána dohoda o soudní příslušnosti podle čl. 25 bodu 1 nařízení Brusel I bis, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně zjistil, že smlouva účastníky uzavřená dne 1. 1. 2008 výslovné ujednání o soudní příslušnosti ve smyslu nařízení čl. 25 nařízení Brusel I bis neobsahuje. Odvolací soud se ztotožnil i s názorem soudu prvního stupně, že jen z toho, že smlouva byla uzavřena v italštině, v Itálii a podle italského práva, nevyplývá, že by se účastníci dohodli na příslušnosti italských soudů. Dále odvolací soud posuzoval, zda je dána pravomoc českých soudů dle čl. 7 bodu 1 nařízení Brusel I bis. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně odkázal na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 11. 3. 2010, ve věci C-19/09, Wood Floor Solutions Andreas Domberger GmbH proti Silva Trade SA, ve kterém se SDEU zabýval otázkou výkladu ustanovení čl. 5 bodu 1 nařízení Brusel I v případě, kdy v rámci smlouvy o obchodním zastoupení byla činnost obchodním zástupcem vykonávána na území několika členských států. Uvedené ustanovení se dle SDEU použije i v případě poskytování služeb v několika členských státech, přičemž v případě většího počtu míst poskytování služeb je třeba v zásadě místem plnění rozumět místo, které zajišťuje nejužší vztah mezi smlouvou a příslušným soudem, přičemž nejužší vztah je zpravidla v místě hlavního poskytování služeb. Dále odvolací soud uvedl, že SDEU ve výše uvedeném rozhodnutí dospěl k závěru, že není-li možné určit místo hlavního poskytování služeb ani na základě ustanovení samotné smlouvy, ani na základě jejího faktického plnění, je třeba určit toto místo jiným způsobem, který bere ohled jak na cíl předvídatelnosti, tak i na cíl úzkého vztahu sledovaného zákonodárcem. V takovém případě je pak třeba vycházet z místa, kde má obchodn