30 Cdo 3403/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3403/2024-185 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce J. O., zastoupeného Mgr. Zuzanou Kovářovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 988/31, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 31 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 39/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2024, č. j. 55 Co 69/2024-169, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2023, č. j. 14 C 39/2022-151, zamítl žalobu o zaplacení částky 31 500 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 11. 2020 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2024, č. j. 55 Co 69/2024-169, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Částky 31 500 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout z titulu nezákonného rozhodnutí, a to rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2016, č. j. 8 Cmo 37/2016-544 (dále jen „předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze“), který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2748/18. Žalobce tvrdil, že kromě toho, že byl předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze Ústavním soudem zrušen, obsahoval také vnitřně rozporné odůvodnění ve vztahu k tomu, zda je žalobce věřitel části pohledávky (30%) společnosti Diag Human a. s. vůči České republice (dále jen „předmětná pohledávka“), kterou na něj tato společnost postoupila smlouvou ze dne 2. 3. 2001, což vedlo k tomu, že potencionální kupec, společnost Pangea Minerals Development Ltd., nakonec od žalobce část (0,5 %) této postoupené pohledávky nekoupil, čímž žalobci vznikla škoda rovnající se ceně, jíž nabídla společnost Pangea Minerals Development Ltd. za postoupení části předmětné pohledávky, kterou nesnížil o žádné protiplnění, jež se sice za nabytí 30 % předmětné pohledávky žalobce zavázal uhradit, ale neučinil tak a tento nárok je již dle něj promlčen. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 3/2006, v jehož rámci byl vydán i předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze, se žalobce nakonec úspěšně domáhal po společnosti Diag Human SE (právním nástupci společnosti Diag Human a. s.) zaplacení částky 44 832 083 Kč s příslušenstvím, představující část plnění, které tato společnost obdržela v lednu 2003 od České republiky na základě částečného rozhodčího nálezu k úhradě části předmětné pohledávky, neboť postoupení její části na žalobce nebylo České republice včas oznámeno, po snížení o dobrovolně uhrazenou částku (32 000 000 Kč) a část pohledávky ve výši 5 %, jíž žalobce v roce 2004 postoupil na další osobu (C.). V letech 2007 a 2008 pak žalobce postupně postoupil dalších 24,5 % předmětné pohledávky na společnost Towit Machinery Trading AG, od té doby byl tudíž věřitelem pouze 0,5 % pohledávky, jíž se pokusil postoupit na společnost Pangea Minerals Development Ltd. 4. Rozsudek odvolacího soudu, a to v obou jeho výrocích, napadl žalobce včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání žalobce není přípustné v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku II rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku II rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012). 6. Odvolací soud (a před ním soud prvního stupně) založil své rozhodnutí na závěru, že ačkoliv je nutno předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze hodnotit jako nezákonný (byť pochybení v jeho odůvodnění nepředstavuje nesprávný úřední postup), nejsou splněny dvě základní podmínky vzniku odpovědnosti za škodu státu, a to vznik škody a existence příčinné souvislosti (viz odstavec 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odstavci 7 až 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Otázka týkající se splnění první podmínky vzniku takového nároku, tedy existence odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, tudíž nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit, neboť všechny tři podmínky (odpovědnostní titul, vznik škody a příčinná souvislost) musí být splněny současně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5087/2015, ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, nebo ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Spočívá-li totiž rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Za situace, kdy alespoň jeden z více právních závěrů odvolacího soudu, z nichž každý je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby v této věci (tedy závěr, že žalobci nevznikla škoda a současně není dána ani příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a škodou) nebyl podaným dovoláním relevantně zpochybněn a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu (jak je rozvedeno dále), zpochybnění řešení samotné otázky existence odpovědnostního titulu nemůže přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit. Případná nesprávnost právního posouzení odvolacího soudu při řešení této otázky by totiž nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu. 7. Navíc žalobce přehlíží, že soud prvního stupně, s jehož veškerými právními závěry se odvolací soud výslovně ztotožnil (viz odstavec 7 odůvodnění napadeného rozsudku), se odpovědností za škodu z nezákonného rozhodnutí zabýval a předmětný rozsudek Vrchního soudu v Praze za nezákonné rozhodnutí považoval (viz odstavce 16 a 17 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Ve vztahu k nesrovnalostem v jeho odůvodnění pak soud prvního stupně pouze upozornil na to, že závazný je výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, s čímž se odvolací soud zcela ztotožnil a pouze dodal, že takové nesrovnalosti (samy o sobě) nesprávný úřední postup nepředstavují. Toto vyjádření odvolacího soudu však neznamená, že by za jediný možný odpovědnostní titul považoval nesprávný úřední postup, jenž neshledal, neboť v předchozím odstavci se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který za odpovědnostní titul považoval nezákonné rozhodnutí, nikoliv nesprávný úřední postup. Z výše uvedeného je tudíž zřejmé, že soudy obou stupňů existenci nezákonného rozhodnutí v podobě předmětného rozsudku Vrchního soudu v Praze shledaly, čímž se od žalobcem odkazovaných usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2323/2011, a ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1040/2011, a jejich závěru, že v případě pochybení, které se odrazí ve vydaném rozhodnutí, připadá v úvahu jako odpovědnostní titul jen nezákonné rozhodnutí, neodchýlily. Nepřiléhavý je pak poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2022, sp.