30 Cdo 3462/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3462/2024-309 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně J. B., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 38/2021, o dovolaní žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2024, č. j. 55 Co 410/2021-263, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 113/2019 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobenou jí délkou jiného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 251/2008. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 45 C 38/2021-84, rozhodl o žalobě tak, že ji zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II). 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) poté, co jeho předchozí (v pořadí již druhé) rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu, (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 55 Co 410/2021 – 263, změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 76 875 Kč s příslušenstvím, co do částky 23 125 Kč s příslušenstvím tento výrok potvrdil; ve výroku II rozhodl tak, že ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Připomenul, že předmětem řízení v době jeho posledního rozhodování byla (s ohledem na rozsah dříve podaného dovolání) částka 100 000 Kč s příslušenstvím a v průběhu odvolacího řízení žalobkyně ještě rozšířila požadavek na poskytnutí zadostiučinění v důsledku délky nynějšího kompenzačního řízení o dalších 100 000 Kč s příslušenstvím. 4. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II, jímž byla (rozšířená) žaloba ohledně částky 100 000 Kč zamítnuta, a ve výroku I pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu zamítnutí žaloby ohledně částky 23 125 Kč s příslušenstvím, napadla žalobkyně včasným dovoláním. Nejvyšší soud však její dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz. čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.) dále jen „o. s. ř.“, odmítl. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá otázka posouzení kritéria složitosti řízení podle § 31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), neboť při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil. Odvolací soud snížil základní částku o 40 % z důvodu opakovaného projednávání věci na více stupních soudní soustavy, tedy z důvodů tzv. instančnosti, kdy řízení probíhalo ve čtyřech instancích. Namítala-li dovolatelka ve vztahu k posouzení instančnosti řízení, že ji nelze jako úspěšnou uplatňovatelku práva za využití procesních práv jakkoliv penalizovat, tak zcela opomíjí, že využití opravných prostředků tímto způsobem jí k tíži kladeno soudy nikterak nebylo. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2595/2018, uzavřel, že „účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (kritérium jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí.“ Odvolací soud rovněž s plným respektem k judikatuře dovolacího soudu implicitně vycházel z úvahy, že je lhostejné, má-li být na základě podaného opravného prostředku řešena otázka týkající se rozhodování věci samé, nebo i jen otázka procesní (jako v posuzovaném řízení, kde bylo rozhodováno v otázce místní příslušnosti a v mnohých dalších procesních otázkách), když Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3175/2015, vyslovil, že důvod a obsah přezkumu vyšším soudem tu není podstatný, neboť i řešení procesních otázek má vliv na posuzovanou složitost řízení, a tudíž i na jeho celkovou délku. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2301/2009, je nepřípadný, neboť závěry v něm obsažené byly pozdější judikaturou (i Stanoviskem) překonány (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1395/2022, a judikaturu v něm zmiňovanou). 8. Odvolací soud se při posuzování výše uvedené otázky neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010, ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1166/2020, a ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, jež se věnují posouzení vzájemného vztahu kritérií složitosti řízení a postupu orgánu veřejné moci s tím závěrem, že dojde-li v řízení ke zrušení rozhodnutí z důvodu jeho závažné vady, spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, nerespektování závazného právního názoru, popř. v rozporu postupu orgánu veřejné moci předcházejícímu vydání rozhodnutí s procesními předpisy, je třeba takovou skutečnost zohlednit, a to zejména tehdy, dojde-li v důsledku uvedeného pochybení orgánu veřejné moci ke zjevnému prodloužení řízení oproti stavu, kdy by orgán veřejné moci postupoval z procesního hlediska bezvadně. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která podle § 241a odst. 1 o. s. ř. nepodléhají dovolacímu přezkumu, se též nepodává, že by rozhodnutí soudů vydaná v posuzovaném řízení byla zrušena z výše uvedených kvalifikovaných důvodů. V daném případě tudíž nelze závěry dovolatelkou označených rozhodnutí aplikovat. Z těchto důvodů se odvolací soud rovněž neodchýlil ani od žalobkyní odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, který cílí na zcela odlišnou situaci, kdy dochází k tzv. soudnímu ping-pongu, k němuž v posuzovaném případě rovněž podle výsledků dokazování nedošlo. Odvolací soud navíc vedle kritéria složitosti věci samostatně hodnotil kritérium postupu orgánů veřejné moci a za zjištěné průtahy v řízení navýšil základní částku ve prospěch žalobkyně o 15 procent. 9. Nejvyšší soud připomíná, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %), srov. k tomu rozsudek Nej