30 Cdo 3584/2024 – Nejvyšší soud

30 Cdo 3584/2024-306 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. S., zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Čimelicích 112, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 450 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 100/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2024, č. j. 72 Co 3/2024-268, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2024, č. j. 72 Co 3/2024-268, se zrušuje ve výrocích II a III. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 8. 2023, č. j. 35 C 100/2020-229, se zrušuje ve výroku I a ve výroku III a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobce se původně žalobou domáhal zaplacení 500 000 Kč po žalované České republice – Ministerstvu vnitra jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou měl jako bývalý příslušník Police České republiky (vrchní inspektor u Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje) utrpět v důsledku porušení práva na přiměřenou délku řízení, a to ve věci doplacení služebního příjmu za přesčasy (částka 250 000 Kč), ve věci odchodného (částka 100 000 Kč), ve věci výsluhového příspěvku (částka 100 000 Kč) a rovněž v souvislosti s nezákonným nařizováním přesčasů (částka 50 000 Kč), vedených před Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje a Ministerstvem vnitra. Dopisem ze dne 28. 1. 2015, doručeným dne 30. 1. 2015, žalobce dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), svůj požadavek neúspěšně předběžně uplatnil u Ministerstva vnitra, a to za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem (arogance, nerespektování závazného právního názoru soudů, nepřiměřená délka řízení). Řízení o požadavku na náhradu nemajetkové újmy v souvislosti s nezákonným nařizováním přesčasů v částce 50 000 Kč bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Předmětem řízení se tak dále po připuštění změny žaloby stala částka 450 000 Kč požadovaná vůči žalované České republice – Ministerstvu financí. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 8. 2023, č. j. 35 C 100/2020-229, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 168 225 Kč (výrok I), ve zbylé částce 281 775 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech řízení 62 871 Kč k rukám advokáta Mgr. Václava Strouhala (výrok III). Soud prvního stupně došel k závěru, že výše popsaná řízení byla nepřiměřeně dlouhá, tato nepřiměřenost představuje nesprávný úřední postup, kterým žalobce utrpěl nemajetkovou újmu v důsledku nejistoty ohledně výsledku řízení (nedostávalo se mu legitimně očekávaného peněžitého plnění, zhoršil se jeho zdravotní stav a narušily se jeho rodinné vztahy). Újmu vzniklou žalobci nevyhodnotil jako mimořádnou, při výpočtu tak vycházel z částky 15 000 Kč ročně. Při určení výše zadostiučinění potom soud prvního stupně rozdělil zvlášť odškodnění za řízení o prvním a druhém nároku (doplacení služebního příjmu za přesčasy a odchodné), trvající 7 let a 4 měsíce, a o třetím nároku (výsluhový příspěvek), trvající 5 let a 6 měsíců. Za období prvních 5 let a 10 měsíců u řízení o nároku na doplacení služebního příjmu za přesčasy a na odchodné základní částku prvostupňový soud zvýšil z důvodu opakovaného liknavého postupu státu, a to o 20 %. Toto stadium řízení mělo pro žalobce vyšší než standardní význam [§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], neboť v něm šlo o doplacení služebního příjmu a odchodného po skončení služebního poměru, což bylo důvodem pro zvýšení základní částky o dalších 5 %. Následující období 1 roku a 6 měsíců, kdy předmětem posuzovaného řízení byla toliko náhrada nákladů řízení, již fakticky do poměrů žalobce stran prvního a druhého nároku nezasahovalo, a proto žalobce nemohl být v nejistotě ohledně výsledku v této otázce. Období 6 let a 5 měsíců u řízení o třetím nároku soud prvního stupně odškodnil také základní částkou ve výši 15 000 Kč ročně, a ze stejných důvodů ji zvýšil o 10 % a 5 %. Námitku promlčení neshledal jako důvodnou, neboť řízení o prvním a druhém nároku skončilo 4. 9. 2015, a jestliže žaloba byla u soudu podána 3. 8. 2015, tedy ještě před skončením řízení o prvním a druhém nároku, učinil tak žalobce před uplynutím šestiměsíční promlčecí doby počítané od skončení řízení o prvním a druhém nároku. Uplatňovaný nárok tudíž dle závěru soudu prvního stupně nemohl být promlčen. Prvostupňový soud dále upozornil, že judikatura s ohledem na zásadu rychlosti a hospodárnosti dovodila, že od požadavku předběžného projednání nároku je „namístě výjimečně upustit“ tam, kde by zrušení vydaného soudního rozhodnutí postrádalo rozumný smysl a nenaplňovalo tak účel sledovaný zákonem, když je z časových okolností dosavadního projednávání nároku u soudu a ze stanoviska státu zřejmé, že úřad v rozsahu uplatněného nároku plnit nehodlá. 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 16. 2. 2024, č. j. 72 Co 3/2024-268, zastavil řízení o odvolání žalobce (výrok I), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a změnil jej ve výroku III jen tak, že náklady řízení činí 45 871 Kč, jinak jej v tomto výroku také potvrdil (výrok II). O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 8 628,20 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Václava Strouhala, advokáta (výrok III). Dle odvolací soudu soud prvního stupně posoudil nároky uplatněné žalobcem správně. Odvolací soud uvedl, že žalobce, i když ve svých podáních hovořil o průtazích před správními orgány s tím, že soudy se průtahů nedopouštěly, akcentoval současně celou délku řízení a z obsahu žaloby a jejích doplnění je zřejmé, že se domáhal zadostiučinění za celé nepřiměřené dlouhé řízení. Žalované tak nelze přisvědčit v tom, že by se žalobce původně domáhal jen odškodnění průtahů, a tedy, že by byl údajně později vznesený nárok na odškodnění nepřiměřené délky řízení již promlčen. Dále k otázce námitky promlčení odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud souhlasil také se závěrem prvostupňového soudu, že v žalobcem namítaných řízeních došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jejich nepřiměřené délce, a vzhledem k tomu, že jejich délka byla nepřiměřená ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, že se vznik nemajetkové újmy v uvedeném případě presumuje, a žalobce tak má právo na přiměřené zadostiučinění ve smyslu § 31a OdpŠk. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který zvlášť odškodnil újmu vzniklou v řízení o prvních dvou nárocích (řízení o doplacení služebního příjmu za přesčasy a o odchodném – na újmu vzniklou jejich nepřiměřenou délkou lze totiž pohlížet jako na újmu jedinou) a zvlášť v řízení o třetím nároku (o výsluhovém příspěvku), i s určením výše odškodění. Odvolací soud se sice neztotožnil s výší zadostiučinění, kdy by podle jeho názoru žalobci mělo náležet ještě o něco vyšší, avšak rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku o věci samé nebyl přezkumu odvolacího soudu otevřen (žalobce vzal své odvolání zpět). II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním směřujícím proti výroku II, kterým odvolací soud potvrdil výrok I rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku ve výši 168 225 Kč, a akcesoricky i proti nákladovým výrokům obsaženým ve výrocích II a III rozsudku odvolacího soudu. 5. Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že i když již v řízení před prvostupňovým soudem i následně v řízení odvolacím namítala, že nárok žalobce je promlčen, oba soudy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu uzavřely, že k promlčení nedošlo. Žalovaná má za to, že žalobce na jednání prvostupňového soudu dne 20. 4. 2023 svůj nárok rozšířil tím způsobem, že se v podstatě jedná o nárok nový (na odčinění újmy za nepřiměřenou délku výše uvedených řízení), který však nebyl v šestiměsíční lhůtě uplatněn řádně ani u příslušného úřadu a z toho důvodu ani u soudu. Žalovaná toto tvrzení opírá i o doplnění žaloby ze dne 3. 5. 2018, kdy žalobce dle jejího názoru původně požadoval náhradu za jednotlivé průtahy v řízeních, nikoliv za jejich celkovou nepřiměřenou délku. Dále žalovaná namítá, že obecné soudy přiznaly pouze částečně relevanci jejímu tvrzení, že všechna tři řízení spolu úzce souvisejí a měly by být, pokud soud dojde k závěru o přiznání relutární satisfakce, odškodněny jako řízení jediné, když spojily do jednoho řízení po