30 Cdo 382/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 382/2025-214 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Základní školy Žďár nad Sázavou, Švermova 4, příspěvkové organizaci se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Švermova 4, identifikační číslo osoby 43380123, zastoupené Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Ždírci 99, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody ve výši 3 976 871 Kč a nemajetkové újmy ve výši 546 666 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 309/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2024, č. j. 38 Co 100/2023 - 192, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou domáhala náhrady škody ve výši 3 976 871 Kč (sestávající z náhrady mzdy ve výši 1 981 110 Kč, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení ve výši 1 274 415 Kč, náhrady na odvodech na zdravotní pojištění zaměstnavatele ve výši 292 997 Kč, náhrady na odvodech na sociální pojištění zaměstnavatele ve výši 414 676 Kč a na odvodech na zákonné pojištění ve výši 13 673 Kč) a náhrady nemajetkové újmy ve výši 546 666 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu nesprávného úředního postupu způsobeného průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 8 C 5/2016 – o náhradu mzdy zaměstnance H. H. z důvodu překážek v práci na straně zaměstnavatele, dále v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Co 18/2014, v řízení vedeném před Nejvyšším soudem ČR pod sp. zn. 21 Cdo 1160/2015, v řízení vedeném před Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 2703/15, a v řízení vedeném před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 15 Co 25/2019. Dohromady řízení trvalo 13 let a 8 měsíců (od 5. 8. 2009, kdy byla podána první žaloba ve věci, až do 5. 4. 2023, dokdy žalobkyně odškodnění vyčísluje a kdy současně o celém předmětu řízení dosud nebylo rozhodnuto) a žalobkyni vznikla škoda v souvislosti s rozhodnutím Okresního soudu Žďár nad Sázavou ve věci pod č. j. 8 C 5/2016-579, přičemž je dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem, kdy nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 8 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15, byla předchozí rozhodnutí zrušena, a vzniklou škodou. 2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 5. 2023, č. j. 10 C 309/2021-154, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 221 666 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 3 976 871 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení a nemajetkové újmy ve výši 325 000 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení (výrok II) a rozhodl, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznávají (výrok III). 3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I a II (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II). 4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasně podaným dovoláním, směřujícím proti jeho výroku I a II, kdy výrok I je napadán pouze v rozsahu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o požadavku na náhrady škody ve výši 3 976 871 Kč spolu s 8,5% zákonným úrokem z prodlení ročně z této částky od 19. 8. 2021 do zaplacení. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť není přípustné. 5. Žalobkyně má za to, že trvá-li civilní řízení nepřiměřeně dlouho (zde od 22. 8. 2007 do 18. 2. 2020) mimo jiné proto, že v jeho průběhu následkem vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 2703/15 (publikovaného pod č. 82/2016 ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS) došlo ze změně ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu, což mělo za následek zrušení původně pravomocného rozsudku ve prospěch žalované (nyní žalobkyně) a později vedlo k meritornímu rozhodnutí v její neprospěch s tím, že je jí uložena k zaplacení vysoká finanční částka (zde povinnost k doplacení náhrady mzdy, kapitalizovaných zákonných úroků z prodlení, náhrady na odvodech na zdravotní a sociální pojištění ve výši úhrnem 3 976 871 Kč), je na místě takové rozhodnutí vyhodnotit jako nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), protože došlo k porušení legitimního očekávání žalované (nyní žalobkyně), že věc bude na základě dosavadní rozhodovací praxe rozhodnuta v její prospěch, jakož i k nepřípustnému zásahu do jejích majetkových práv tím, že je zatížena povinností k placení, která se od podání žaloby zásadním způsobem zvýšila. 6. Žalobkyně se též neztotožňuje s úsudkem odvolacího soudu, podle něhož není dána příčinná souvislost mezi její údajnou újmou jakožto následkem rozhodnutí, jež byla pro nezákonnost zrušena, nýbrž je dána příčinná souvislost mezi její údajnou újmou a skutečností, která byla důvodem, pro něž byla rozhodnutí zrušena, tj. závěrem o změně pracovního poměru H. H. na dobu neurčitou. 7. Žalobkyní předkládaná otázka však nezakládá přípustnost dovolání, neboť svým závěrem, se odvolací soud od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Sama žalobkyně totiž s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, připouští, že výklad právních norem sice má být v čase ustálený, což však na druhou stranu neznamená, že jednou dosažený výklad je nezměnitelný, existuje-li pro změnu dostatečně legitimní důvod a dojde-li ke změně zákonem předpokládaným procesním postupem. Tento úsudek plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 947/2024, z něhož se podává, že judikatura vyšších soudů, která slouží ke sjednocení výkladu právních předpisů, z povahy věci vzniká až s určitým časovým odstupem a působí zpětně (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 27 Cdo 2065/2017, a v něm citovanou judikaturu). Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivity nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení, jakož i na případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor. Navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimky mohou být dány pouze ve specificky výjimečných situacích, které založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem. Bude na změnou rozhodovací praxe dotčeném účastníku, aby vůči soudu argumentoval právě těmito specifiky, která výjimečné nepoužití nového právního názoru odůvodní. Nepoužití nového právního názoru se však děje nikoliv prostřednictvím soudcovsky utvořených intertemporálních norem, ale využitím některé normy hmotněprávní, jako je např. zákaz zneužití práva (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1884/2022, ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 611/2020, nebo ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 27 Cdo 1209/2022, nebo ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, nebo v odborné literatuře např. Kühn, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191–197). 8. Uvedená konstantní judikatura dovolacího soudu úzce koresponduje s ustálenou rozhodovací praxí Ústavního soudu, podle níž výjimky z výše uvedeného principu incidentní retrospektivy mohou být dány pouze specifickými okolnostmi, jež založí intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání adresátů právních norem (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. IV. ÚS 3500/18). Zmíněná výjimečnost situace nicméně nemůže spočívat pouze v tom, že v důsledku aplikace nového právního názoru došlo ke zhoršení právního postavení jedné ze stran horizontálního právního vztahu, a ani v tom, že dotčený účastník řízení na dřívější judikaturu spoléhal; zmíněné důsledky jsou totiž pojmovými znaky judikatorního odklonu, jenž je zákonem výslovně předpokládán (srovnej např. § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některý