30 Cdo 431/99 – Nejvyšší soud

30 Cdo 431/99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců A/ Ing. J. Z., B/ Ing. Z. H., C/ Ing. M. F. a D/ J. T., všech zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1/ V. s. T. státní podnik, zastoupeným advokátem, 2/ Č., a.s., zastoupeným advokátem, 3/V. s. P., a.s., 4/ V. a.s., zastoupeným advokátem, o odměnu za využití zlepšovacího návrhu, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16C 46/94, o dovolání čtvrtého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. října 1998, č.j. 8 Co 895/98-290, takto: I. Dovolání čtvrtého žalovaného se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. prosince 1997, č.j. 16 C 46/94-246, uložil žalovaným V. s. B., a.s., S. a V. s. P., a.s., povinnost zaplatit žalobcům Ing. Z., Ing. H., Ing. F. a J. T. částku 527.106,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 22. 4. 1992 do 14.7.1994 a od 15.7.1994 s 16% úrokem do zaplacení, společně a nerozdílně. Návrh, aby žalovaní byli povinni zaplatit další úroky ve výši 17%, 19% a 20%, zamítl. Dále zamítl návrh vůči žalovaným Č., a.s. P. a V. s. T., s.p. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 29. října 1998, č.j. 6 Co 895/98-290, změnil rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích v odstavci prvém tak, že žalovaný V. a.s. S. je povinen zaplatit každému ze žalobců částku 131.776,50 Kč s 3% úrokem z prodlení od 22.4.1992 do 14.7.1994 a s l6% úrokem z prodlení od 15.7.1994 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. V odstavci druhém zamítl návrh, aby žalovaný V. s. P., a.s. P. byl povinen zaplatit každému ze žalobců částku 131.776,50 Kč s přísl. Rozsudek soudu prvního stupně v odstavci druhém a třetím zůstal nedotčen. V návaznosti na výše uvedenou změnu pak rozhodl i o nákladech řízení před soudem prvního stupně i o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v mezích, ve kterých se účastníci domáhali jeho přezkoumání a dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že předmětem sporu je odměna za využití zlepšovacího návrhu více spoluautorů, nebylo správné, jestliže soud prvého stupně přiznal odměnu všem žalobcům v celkové částce, aniž by uvedl, kolik z přiznané odměny připadá na každého z nich (R 16/82). Po poučení provedeném odvolacím soudem žalobci v tomto směru upřesnili svůj návrh a odvolací soud poté přiznal každému z navrhovatelů podíl ve výši 25% z celkové částky odměny, tedy každému částku Kč 131.776,50 Kč s přísl. Dále odvolací soud shledal ve věci samé důvodným odvolání třetího žalovaného, zatímco odvolání žalovaného V., a.s. S. nepokládal za důvodné. Dle závěru odvolacího soudu soud prvního stupně aplikoval správně na daný případ zák. č. 84/1972 Sb. o objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Odvolací soud převzal jako správné zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně v souladu se závěry znaleckého posudku Ing. J. P., že totiž přihlášky obou zlepšovacích návrhů byly realizovány na čističce odpadních vod (dále jen ČOV) - objekt č. 367/01 JETE III. stavby, splňovaly požadavky technického řešení, jejich řešení bylo v organizaci nové a využití přineslo společenský prospěch ve výši, jak byl vyčíslen znaleckým posudkem. Ze závěru znaleckého posudku, který provedl ekonomický rozbor využití obou zlepšovacích návrhů, vyplynula pak konečná výše odměny za oba dva zlepšovací návrhy. Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud neshledal důvodnou žalobu vůči třetímu žalovanému, když ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 zák. č. 84/1972 Sb. odměnu za využití zlepšovacího návrhu vyplácí organizace, která jej využila. Touto organizací je v souladu s právní praxí včetně soudní judikatury po celou dobu platnosti zákona č. 84/1972 Sb. ve stádiu, kdy k podání přihlášky zlepšovacího návrhu dojde v době, kdy byly zahájeny podle hospodářské smlouvy dodavatelské /tedy i stavební/ práce, vždy dodavatel (R 16/82, R19/82). Jakkoliv se přínosy zlepšovacích návrhů v konečné fázi projevují u konečného spotřebitele, není to důvodem pro to, aby právě tento konečný spotřebitel, nebo investor díla odpovídal za vyplacení odměny. Stejně tak není důvod pro to, aby odpovídal za vyplacení odměny projektant, třebaže došlo a muselo dojít rovněž ke změně projektu. V daném případě tím, kdo využil zlepšovacích návrhů byl čtvrtý žalovaný jako dodavatel, který jich využil v rámci odstraňování vad, které byly reklamovány ve stádiu, kdy čistička odpadních vod byla již postavena a dokonce i investorovi předána a kdy byly odstraňovány vytýkané vady. Z těchto důvodů odvolací soud žalobu proti třetímu žalovanému jako nedůvodnou zamítl. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích nabyl právní moci dne 26. listopadu 1998. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal čtvrtý žalovaný dne 21. prosince 1998 včasné dovolání, jehož přípustnost se odvíjí z ustanovení § 238 odst. 1 písm.a/ občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.). Krajskému soudu vytýká, že nesprávně vyložil zák. č. 84/1972 Sb., a že jeho právní závěry neobstojí v konfrontaci se zjištěným skutkovým stavem. Lze proto mít zato, že tím dovolatel míní, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (t.j. exponuje důvod dovolání podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř.). Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů sice správně aplikovaly na daný případ ustanovení zákona č. 84/1972 Sb., nicméně nesprávně jej vyložily. Na rozdíl od závěrů odvolacího soudu, že povinnost vyplatit odměnu stíhá v okamžiku, kdy je podán zlepšovací návrh po zahájení prací dodavatelem podle hospodářské smlouvy, vždy dodavatele stavebních prací, dovolatel uvádí, že z provedených důkazů je nesporné, že reklamovaná nedostatečná účinnost čistírny nebyla vadou dodavatele stavebních prací, ale vadou úvodního projektu, který investorovi nedodal dodavatel stavebních prací, ale generální projektant. Dovolatel dále uvádí, že podle § 293 odst. 2 hospodářského zákoníku v tehdy platném znění (dále jen HZ) splněním dodávky přechází právo hospodaření nebo vlastnické právo k předmětu dodávky na odběratele. Dodávka byla splněna 28. 12. 1988 a žalobci podali zlepšovací návrhy svému zaměstnavateli - provozovateli čistírny - dne 9. 10. 1989 a projektové organizaci dne 25. 10. 1989. Jejich návrhy se tedy týkaly budoucího zvýšení účinnosti čistírny, tedy provozní činnosti investora a budoucích prací projektové organizace. Podle § 294 HZ na žádost odběratele je dodavatel povinen bez zbytečného odkladu vady své dodávky odstranit, i když neuznává, že za vady odpovídá a ve sporných případech nese náklady až do rozhodnutí o reklamaci prozatím dodavatel. Dodavatel stavebních prací tedy neodstraňoval v průběhu arbitrážního řízení vady své dodávky, ale plnil zákonem mu uloženou povinnost odstranit v zájmu plynulosti výstavby nedostatky v činnosti jiných subjektů a to nikoliv podle zlepšovacích návrhů, ale podle projektu, na kterém se shodl investor s projektantem. Neměl-li tedy dodavatel ze své vlastní činnosti poznatky o tom, zda a do jaké míry zlepšovací návrhy žalobců ovlivnily pokyny, podle kterých čistírnu investora po řádném splnění své dodávky dodatečně znovu upravoval, neobstojí závěr, že je to právě on, kdo zlepšovací návrhy žalobců přijal a ve své provozní či výrobní činnosti pak podle nich postupoval. Pro závěr o tom, v provozu které organizace byly zlepšovací návrhy alespoň částečně využity, není bez významu ani ekonomický rozbor výsledného společenského prospěchu. Znalec tento společenský prospěch vyčíslil jednak rozdílem nákladů na provedení prací s využitím zlepšovacích návrhů a výši nákladů na výstavbu nové čistírny, jednak provozními náklady na odvoz a dočištění odpadních vod. Žádný z těchto nákladů by nešel k tíži dodavatele, ale k tíži investora a provozovatele čistírny s případným regresem vůči projektové organizaci, která pro investora vadný projekt čistírny vypracovala. Dodavatel stavebních prací by totiž za vady své dodávky podle § 291 HZ odpovídal jen za předpokladu, že by nedostatečná účinnost čistírny záležela v projektové dokumentaci, kterou sám vypracoval, event. ve vadách projektové dokumentace předané mu investorem, pakliže při zahájení prací věděl, nebo vědět musel, že je vadná. Takovou eventualitu však provedené důkazy prakticky vyloučily. Žádný z účastníků se k dovolání nevyjádřil. Dovolací soud uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř., opírá se o možný případ přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm