30 Cdo 4432/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 4432/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2014 Spisová značka:30 Cdo 4432/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4432.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Exekuce Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D EU Zveřejněno na webu:31. 3. 2014 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 19.5.2014II.ÚS 1717/14JUDr. Radovan Suchánekodmítnuto28.2.2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 4432/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové v exekuční věci oprávněné společnosti MEVA Schalungs-Systeme GmbH se sídlem v Haiterbachu, Industriestrasse 5, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Martinem Frimmelem, PhD., advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti povinnému J. Ř., zastoupenému JUDr. Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí a nařízení exekuce pro částku 500.000 Eur s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 20 EXE 546/2010, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze z 2. září 2011 č.j. 19 Co 179/2011-98, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 z 26. listopadu 2010, č.j. 20 XE 546/2010-55a, ve spojení s opravným usnesením z 26. ledna 2011, č.j. 20 EXE 546/2010-74, se zastavuje. III. Povinný je povinen zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 60.428,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Martina Frimmela. O d ů v o d n ě ní : Shora označeným rozhodnutím městský soud (kromě toho, že odmítl odvolání povinného proti výroku o pověření soudního exekutora provedením exekuce) potvrdil výše uvedené usnesení, jímž obvodní soud podle Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I) prohlásil za vykonatelný rozsudek Vrchního zemského soudu ve Stuttgartu ze 7. září 2009, sp. zn. 5 U 165/08, na území České republiky, a kterým dále nařídil exekuci podle uvedeného exekučního titulu k vymožení pohledávky v částce 500.000,- EUR s tam specifikovaným příslušenstvím. S výhradou veřejného pořádku, uplatněnou povinným v odvolání (s odůvodněním, že vymáhaná pohledávka byla oprávněné přisouzena na základě ručitelského prohlášení, jež by bylo v případě posouzení věci podle právního řádu ČR kvalifikováno jako absolutně neplatné, takže „žaloba by byla bez pochyby zamítnuta“), se městský soud vypořádal závěrem, že „jen stěží lze hovořit o obcházení čs. zákona (povinný se dovolával rozhodnutí publikovaného pod R 26/1987, podle nějž je uplatnění výhrady veřejného pořádku namístě v případech obcházení tuzemského zákona) za situace, kdy, jak plyne z předloženého exekučního titulu, oprávněná – německá obchodní společnost, a povinný – český občan, kteří byli dlouhodobými obchodními partnery, opakovaně podřídili četné smlouvy v rámci svého obchodního styku německému právní řádu, takže museli být srozuměni s tím, že jejich spor bude posouzen právě podle německého práva, takže skutečnost, že právní úprava ručení je v českém a německém právním řádu odlišná, nemůže být rozhodujícím momentem pro možnost uplatnění výhrady veřejného pořádku za situace, kdy by česká hmotněprávní úprava byla pro povinného výhodnější. Je obvyklé, že obchodní partneři domovsky náležející do různých států pro své obchodní aktivity a pro řešení případných sporů zvolí právní řád jednoho z nich; již proto, že právní řády různých států jsou odlišné, je třeba zvolený právní řád přijmout se všemi výhodami i nevýhodami a nelze dopustit, aby výhrada veřejného pořádku sloužila jako nástroj, jímž by se povinný mohl z dopadů z volného právního řádu vymanit.“ Rozpor s veřejným pořádkem nastává podle názoru odvolacího soudu především tehdy, kdy se účinky uplatněných předpisů cizího státu příčí zásadám státního a společenského zřízení ČR, na nichž je nutno bez výhrad trvat; rozpor s veřejným pořádkem se týká také případů, kdy v řízení, z něhož cizozemské rozhodnutí vzešlo, byla porušena základní práva účastníka řízení a základní zásady spravedlivého procesu. Rozpor s českým veřejným pořádkem v rovině procesní povinný nenamítá, shledává jej však v rovině hmotněprávní, totiž v tom, že věc byla posouzena podle německého práva, ačkoli právo české by bylo pro něj příznivější. Účastníci pro řešení svých sporů zvolili právo německé, volba práva, již povinný nezpochybňuje, je i podle českého právního řádu v případě majetkových vztahů (§ 9 odst. 1 zákona č. 97/1993 Sb.) dovolena, spor byl podle zvoleného práva posouzen, povinnému nebylo uloženo nedovolené ani nemožné plnění, „o rozporu účinků vykonávaného rozhodnutí s českým veřejným pořádkem tudíž nelze hovořit“. Proti rozhodnutí městského soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému usnesení přisuzuje s odůvodněním, že důsledkem pravomocného prohlášení cizozemského rozhodnutí za vykonatelné a pravomocného nařízení exekuce je stav, kdy se oprávněná může uspokojit i na nemovitostech z ručení vyloučených a povinný nemůže podat žádný návrh, jímž by se domohl jejich vyloučení z exekuce; dostal se tak do slepé uličky, kdy nemovitosti podle německého práva z ručení vyloučené budou postiženy exekucí podle českého práva. Povinný je si vědom nepřípustnosti věcného přezkumu exekučního titulu, jde mu však o vyřešení otázky, zda uznat či neuznat rozhodnutí za vykonatelné, „když jeho účinky mohou být v rozporu s originálním a podle německého práva zřejmě možným vyloučením nemovitostí z ručení, což český právní řád při exekuci nepřipouští.“ Povinný totiž dne 30. listopadu 1993 podepsal ručitelské prohlášení, jímž se zaručil za závazky obchodní společnosti RESVO spol. s r. o. avšak s podmínkou, že z ručení budou vyloučeny tam specifikované nemovitosti. Po vydání exekučního titulu – protože v České republice neexistuje možnost určité věci z ručení vyloučit a v rámci exekuce je nepostihnout – podala oprávněná návrh na nařízení exekuce. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.b/ o. s. ř.) dovolatel spatřuje v závěru odvolacího soudu, že účinky rozhodnutí německého soudu, prohlášeného za vykonatelné na území ČR, nejsou v rozporu s českým veřejným pořádkem. V ručitelském prohlášení z 30. listopadu 1993 jsou jednoznačně vymezeny nemovitosti, kterých se ručení netýká (jsou z ručení vyloučeny). Tato úprava podle Českého právního řádu možná není. Výsledkem každého civilního sporu, jehož hmotněprávním základem je ručení, je exekuční titul, který postihuje majetek ručitele obecně, nikoli tedy jen jeho některé věci. Povinný toto ručitelské prohlášení podepsal pouze pod podmínkou, že o tyto nemovitosti v budoucnu nepřijde. Právní úprava platná v SRN tento způsob ručení nejspíš umožňuje, v České republice je však nepřípustný. Oprávněná navrhla odmítnutí dovolání. Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dov