Nejvyšší soud 30 Cdo 458/2026 – Zaplacení 250 000 Kč s příslušenstvím

Žalobce se domáhal náhrady škody spočívající v nákladech řízení ve výši 226 921,17 Kč s příslušenstvím a přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 600 000 Kč s příslušenstvím způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobce vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 5/2019. Žalovaná žalobci přiznala náhradu škody ve výši 209 618,17 Kč, za nezákonné rozhodnutí se žalobci omluvila a za nemajetkovou újmu přiznala žalobci zadostiučinění ve výši 75 000 Kč.

Soud prvního stupně svým usnesením ze dne 15. 5. 2024, č. j. 43 C 3/2024-135, řízení co do částky 293 995,67 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 377,50 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení zastavil. Předmětem řízení zůstal nárok na náhradu škody ve výši 7 925,50 Kč a nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 525 000 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2025, č. j. 43 C 3/2024-177, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. 7. 2025, č. j. 43 C 3/2024-200, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 178 146 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 462 764,17 Kč od 28. 12. 2023 do 12. 4. 2024, s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 178 146 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 354 779,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 354 779,50 Kč od 13. 4. 2024 do zaplacení (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 52 616,20 Kč (výrok III) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 354 779,50 Kč od 28. 12. 2023 do 12. 4. 2024 (výrok doplňujícího rozsudku).

Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Záznamem o zahájení úkonů trestního řízení Policie ČR, Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV ze dne 15. 10. 2014, č. j. KRPM-47577-22/TČ-2014-140080, byly zahájeny úkony trestního řízení ve věci výstavby fotovoltaických elektráren a jejich následného připojení do distribuční sítě proti neznámému pachateli za spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaný a dílem v pokusu a za zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, příp. jiný trestný čin. Usnesením ze dne 21. 6. 2017, č. j. KRPM-47577-570/TČ-2014-140080, bylo zahájeno trestní řízení mimo jiné proti žalobci jako obviněnému ze spáchání zločinu podvodu dle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku dílem dokonanému a dílem ukončenému ve stádiu pokusu dle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a zločinu zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. f) trestního zákoníku. Usnesení bylo žalobci doručeno dne 27. 6. 2017. Žalobce podal proti usnesení o zahájení trestního řízení stížnost dne 3. 7. 2017, usnesením ze dne 11. 10. 2017 byla stížnost žalobce jako nedůvodná zamítnuta. Dne 7. 11. 2017 se konaly výslechy obviněných. Dne 21. 12. 2018 byl podán Krajskému státnímu zastupitelství v Brně návrh, aby byl žalobce obžalován. Krajským státním zastupitelstvím v Brně byla podána na žalobce obžaloba, č. j. 2 KZV 20/2017-284. Dne 24. 6. 2021 uplatnila v trestním řízení nárok na náhradu škody ve výši 639 328 184,48 Kč Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu. V závěrečné řeči navrhl státní zástupce uložit žalobci nepodmíněný trest odnětí svobody na 5 a půl roku do věznice s ostrahou a peněžitý trest ve výši 100 000 Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2022, č. j. 1 T 5/2019-5447, byl žalobce zproštěn obžaloby v celém rozsahu, neboť skutek, pro který bylo vedeno trestní řízení, nebyl trestným činem. Vyhlášení rozsudku byl přítomen obhájce žalobce i žalobce. Rozsudek byl obhájci žalobce doručen dne 16. 3. 2024, žalobci dne 23. 3. 2024. Právní moci nabyl výrok týkající se žalobce dne 1. 4. 2023.

Předmětným trestním řízením, které navazovalo na vydané nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, došlo k zásahům v zásadě do všech sfér žalobce. Manželka žalobce potvrdila, že chování žalobce se v důsledku zahájení trestního stíhání hodně změnilo. Trestní stíhání zasáhlo jak vztahy žalobce s jeho manželkou, tak i vztahy žalobce k jeho nezletilým dcerám, nepodpořil ženu ani v průběhu její léčby rakoviny. Situace vyústila v návrh manželky na rozvod manželství, který po dohodě se žalobcem vzala následně zpět. Žalobce byl dehonestován prostřednictvím vylepovaných plakátů, případně prostřednictvím sociálních sítí. Z uvedeného je tak patrné, že došlo ke zcela zásadnímu zásahu do osobní a rodinné sféry žalobce.

Byl prokázán i žalobcem tvrzený zásah do zdravotní sféry žalobce. Žalobci se v důsledku trestního stíhání navýšila významným způsobem četnost migrén, kterými trpěl již dříve. Projevy těchto migrén byly závažnější, ve dvou případech musel být ošetřen na pohotovosti, kdy u žalobce existovalo podezření na mozkovou příhodu. Žalobce v této souvislosti a v souvislosti s nespavostí a depresemi bral léky. V průběhu trestního stíhání mu byla poprvé diagnostikována srdeční arytmie a arteriální hypertenze.

V řízení byl prokázán i nikoliv marginální zásah do pracovní sféry žalobce. Žalobce v době trestního stíhání vykonával funkci vedoucího stavebního úřadu, přičemž ze strany bývalé tajemnice Magistrátu města Prostějova Ing. Blanky Vysloužilové, MBA, byl na žalobce od roku 2019 do roku 2021 vyvíjen tlak, aby na svoji funkci rezignoval. Dle manželky žalobce měl žalobce již několikrát napsanou výpověď, nicméně jej přesvědčila, ať výpověď nepodává. Z předložených mediálních článků dle soudu prvního stupně současně vyplynulo, že odvolání žalobce z funkce žádali i opoziční zastupitelé.

Ve vztahu k medializaci informací o trestním stíhání žalobce soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebyl prokázán ve smyslu konstantní judikatury exces orgánů činných v trestním řízení v situaci, kdy v řízení nebylo zejména prokázáno porušení § 8a trestního řádu. Z provedeného dokazování dle soudu prvního stupně vyplývá, že regionální i celostátní média informovala o obžalobě žalobce v souvislosti se spouštěním fotovoltaické elektrárny u Vřesovic na Prostějovsku, výši hrozícího trestu odnětí svobody, o požadavku prostějovské opozice na odvolání žalobce z funkce a způsobené škodě. Pokud byl žalobce dotčen na svých právech zveřejněním nepravdivých informací, měl dle soudu prvního stupně uplatnit své případné nároky vůči subjektům, které takové informace zveřejnily.

Zásah do osobní, rodinné, zdravotní a pracovní sféry žalobce v důsledku řízení, které bylo vedeno na základě nezákonného rozhodnutí, trval dle soudu prvního stupně 5 let a 9 měsíců (od 21. 6. 2017 do 1. 4. 2023). Žalobce uplatnil své nároky dne 27. 6. 2023, přičemž žalovaná se k nárokům žalobce vyjádřila ve stanovisku ze dne 10. 4. 2024 tak, že konstatovala, že v naříkaném řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým je usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 21. 6. 2017, a za vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce se žalovaná omluvila. Současně žalovaná žalobci přiznala zadostiučinění ve výši 75 000 Kč. Na základě uvedeného nalézací soud posuzoval, zda je žalovanou poskytnuté zadostiučinění dostačujícím zadostiučiněním nemajetkové újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním žalobce, přičemž dospěl k závěru, že nikoliv. Soud prvního stupně byl přesvědčen, že za zásahy do osobní, rodinné, zdravotní a pracovní sféry žalobce trvající 5 let a 9 měsíců, kdy byl žalobce ohrožen trestem odnětí svobody na 5 až 12 let a náhradou škody přesahující 600 milionů Kč, náleží žalobci vyšší peněžité zadostiučinění.

Při určení výše peněžitého zadostiučinění se soud prvního stupně zabýval případy odškodnění, jež navrhly ke srovnání účastníci řízení, jakož i případy, které mu byly známy. Soud prvního stupně tudíž provedl srovnání s rozhodnutími Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 91/2018, Obvodního soudu pro Prahu 2, resp. navazujícími rozhodnutími Městského soudu v Praze, ve věcech sp. zn. 20 C 96/2018, 11 C 94/2018, 11 C 9/2015, 55 Co 71/2020, 54 Co 185/2020 a 69 Co 103/2018.

Ve věci vedené pod sp. zn. 91 Co 91/2018 byl poškozený stíhán pro spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona, v jednočinném souběhu s trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle ustanovení § 255 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009, kterých se měl poškozený dopustit v souvislosti s výkonem funkce. Rozsudkem ze dne 3. 9. 2013 byl poškozený zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Trestní stíhání poškozeného trvalo cca 17 měsíců. Žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody na 3 až 10 let. Odvolací soud uzavřel, že trestní stíhání mělo negativní dopady do osobnostní sféry poškozeného, zejména v oblasti jeho profesní i občanské cti. Poškozený po dobu cca 14 měsíců čerpal neplacené volno, byl vystaven nepříjemným situacím a musel snášet negativní reakce okolí. Na druhou stranu trestní stíhání bylo uzavřeno v relativně krátké době a nemělo vliv na profesní a diplomatickou kariéru poškozeného, nebyly zjištěny konkrétní dopady do jeho rodinného života. Za situace, kdy ministerstvo poskytlo poškozenému dopisem rovněž omluvu, odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci je přiměřeným zadostiučiněním částka 150 000 Kč, kdy na jeden rok trestního stíhání připadá zhruba částka 100 000 Kč. Shodnými rysy s případem žalobce je dle soudu prvního stupně jednak obdobný charakter trestné činnosti, obdobná výše trestní sazby, kterou byl žalobce ohrožen, a dopady do jeho občanské cti. Rozdíl spočívá v tom, že žalobce byl stíhán nepoměrně delší dobu, došlo u něj i k významným zásahům do rodinné, zdravotní a pracovní sféry a byl ohrožen náhradou škody ve značné výši.

Ve věci vedené pod sp. zn. 20 C 96/2018 a Městským soudem v Praze posléze pod sp. zn. 55 Co 71/2020 byl poškozený stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. b) trestního zákoníku. Poškozený byl ohrožen trestní sazbou 5 až 12 let odnětí svobody. Trestní stíhání trvalo od 26. 9. 2013 do 8. 6. 2017, tzn. 3 roky a 9 měsíců. Poškozený byl v době zahájení trestního stíhání starostou obce, bylo mu 45 let. Trestní stíhání do jeho rodinného života zásadně nezasáhlo, jeho dospělí synové s ním již nežili ve společné domácnosti. Žil stále se svojí manželkou. Zdravotní problémy u něj zjištěny nebyly. Odvolací soud shledal přiměřenou náhradu celkem ve výši 55 000 Kč, která odpovídala závažnosti trestného činu, ze kterého byl poškozený obviněn ve vztahu k významnosti jeho pozice v obci. Obdobně jako poškozený byl dle soudu prvního stupně žalobce v této věci ohrožen shodnou trestní sazbou v rozmezí 5 až 12 let odnětí svobody. Oproti poškozenému však byl žalobce ohrožen vysokou náhradou škody, jeho trestní stíhání trvalo déle a došlo u něj k významným zásahům do osobní, rodinné, zdravotní a pracovní sféry.

Ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 94/2018 a Městským soudem v Praze posléze pod sp. zn. 54 Co 185/2020 byl poškozený stíhán nejprve pro zločin podvodu dle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let, a pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 2, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody ve výměře 8 až 12 let nebo propadnutí majetku. Následně byl stíhán pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 2, odst. 5 písm. b) trestního zákoníku a nakonec byl stíhán pro zločin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, za který mu hrozilo uložení trestu odnětí svobody ve výměře 5 až 10 let nebo propadnutí majetku. Stíhanými činy měl způsobit škody v řádu desítek, resp. stovek milionů Kč. Poškozený byl pravomocně uznán vinným ze spáchání zločinu neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku dle § 234 odst. 2, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku spáchaného ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání 6 let. Poškozený byl ve výkonu trestu odnětí svobody 132 dnů. Usnesením Nejvyššího soudu byly odsuzující rozsudky zrušeny, přičemž poškozený byl následně obžaloby pravomocně zproštěn. Trestní stíhání trvalo 4 roky a téměř 10 měsíců. V důsledku trestního stíhání poškozený trpěl stresem, nervozitou, nejistotou, obavami z odsouzení, které přerostly až v duševní poruchu, kdy vyhledal pomoc psychiatra. Nějakou dobu se psychiatricky léčil, a to i za užívání medikace. Trestní stíhání mělo negativní dopady zejména na vztah poškozeného s přítelkyní, kdy do vztahu se přenášely stres a nejistota prožívané samotným poškozeným, a přestože se přítelkyně snažila poškozeného podporovat, období trestního stíhání bylo pro jejich vztah velmi zatěžující a vyvolávalo mezi nimi konflikty. Dále mělo trestní stíhání negativní vliv na vztahy poškozeného se synem a rodiči, kterým musel situaci vysvětlovat a uklidňovat je, byť ve vztahu zejména se synem stíhání trvalejších následků zřejmě nezanechalo. Naopak strýc se s poškozeným přestal bavit úplně. Vztahy poškozeného s dcerou byly narušené již před trestním stíháním, stíhání však tyto špatné vztahy zřejmě ještě umocnilo. Poškozený v důsledku nezákonného odsouzení přišel o zaměstnání. Případ poškozeného byl silně medializován, kdy bylo přímo uváděno jméno a příjmení poškozeného. Medializace se netýkala jen posuzovaného trestního stíhání, ale bylo hojně informováno o dalších trestních stíháních, kde poškozený vystupoval s jinými mediálně známými osobami. Proti poškozenému bylo vedeno paralelně více trestních stíhání, tato trestní stíhání vyústila v tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody. Odvolací soud shledal přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu vzniklou mu nezákonným trestním stíháním a částečným výkonem trestu odnětí svobody v trvání 132 dnů peněžitou satisfakci ve výši 200 000 Kč. Obdobně jako poškozený i žalobce byl dle soudu prvního stupně ohrožen vysokým trestem odnětí svobody. Trestní stíhání rovněž dopadlo na vztahy žalobce k jeho manželce, kdy trestní stíhání mezi nimi vyvolávalo konflikty, současně narušilo i vztahy s jeho dcerami. Žalobce však na rozdíl od poškozeného nebyl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a nevykonal trest v rozsahu 132 dnů. Proti žalobci nebylo vedeno více trestních řízení, ve kterých by byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Žalobce se rovněž dle soudu prvního stupně psychiatricky neléčil a nepřišel o zaměstnání, byť na něj byl vyvíjen nátlak, aby rezignoval na svoji pozici vedoucího stavebního úřadu.

Ve věci vedené pod sp. zn. 11 C 9/2015 a Městským soudem v Praze posléze pod sp. zn. 69 Co 103/2018 byl poškozený nejprve stíhán pro zvlášť závažné zločiny účast na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody 2 až 10 let nebo propadnutí majetku, vydírání dle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody 5 až 12 let, zneužití pravomoci úřední osoby dle § 329 odst. 1 písm. a), c), odst. 3 písm. a), b) trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody 5 až 12 let nebo propadnutí majetku, přijetí úplatku dle § 331 odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku se sazbou odnětí svobody 2 až 8 let nebo propadnutí majetku. Následně byla kvalifikace skutku změněna a obžaloba byla podána pro trestné činy účast na zločinném spolčení dle § 163a odst. 1 trestního zákona se sazbou odnětí svobody 2 až 10 let nebo propadnutí majetku, zneužívání pravomoci veřejného činitele dle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona se sazbou odnětí svobody 3 až 10 let. Trestní stíhání trvalo necelé 3 roky, přičemž poškozený byl po dobu 93 dnů stíhán vazebně. Pokud jde o dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného, soud na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že došlo zejména k profesní likvidaci poškozeného. Poškozený zastával vysokou funkci u Policie ČR, po zahájení trestního stíhání nebyl postaven mimo službu, ale rovnou propuštěn. Přestože se k Policii ČR následně vrátil, je vyloučeno, aby budoval nějakou podstatnější kariéru. Bylo prokázáno, že poškozený by měl možnost se ucházet o vyšší posty na policejním prezidiu. Dále byly prokázány komplikace, kterými poškozený trpěl po dobu trestního stíhání kvůli nedostatku financí. Poškozený neměl nárok na podporu a kvůli probíhajícímu řízení nemohl nalézt zaměstnání. Žil z úspor, z příjmu z pronájmu bytu a příležitostných brigád. Prokázány byly rovněž zdravotní komplikace na straně poškozeného, kdy musel vyhledat pomoc psychiatra a psychologa. Tyto zdravotní komplikace sice primárně souvisely s vazbou, avšak problémy, jejichž základ vznikl v době vazby, pokračující trestní stíhání dále prohlubovalo. Prokázány byly nespavost a hypertenze, kterými poškozený trpěl. Stejně tak byly prokázány dopady na dceru a manželku poškozeného, které poškozený vnímal jako dopady vlastní. Prokázána byla rozsáhlá medializace případu a osoby poškozeného, kdy tato byla nejintenzivnější v počátku trestního stíhání, následně pak intenzita slábla. Na medializaci se výrazným způsobem podílely i orgány činné v trestním řízení, a došlo tak i z jejich strany k porušení zásady presumpce neviny. Medializaci a její dopady na poškozeného soud přičetl státu. Byl prokázán rozsáhlý zásah do osobnostní integrity poškozeného. Nezákonným trestním stíháním byla postižena osoba čestná, bezúhonná, pracovně velmi dobře hodnocená. Poškozený si na své čestnosti a přístupu ke spravedlnosti hodně zakládal a nezákonně byl trestně stíhán právě pro činnost, kterou se v rámci své profese sám snažil potírat. To se poškozeného hluboce dotklo, vyvolávalo v něm intenzivní pocity zmaru a beznaděje. Trvale bylo poškozeno jeho dobré jméno zejména mezi příslušníky Policie ČR, ale i v očích veřejnosti. Odvolací soud ve shodě s nalézacím soudem shledal, že za odpovídající finanční satisfakci lze považovat odškodnění ve výši 500 000 Kč. Shodnými rysy s případem žalobce jsou dle soudu prvního stupně dopady do osobnostní, zdravotní i rodinné sféry. Žalobce byl oproti poškozenému stíhán déle, avšak nebyl stíhán vazebně. Byť u žalobce rovněž došlo k zásahům do pracovní sféry, nedošlo u něj dle soudu prvního stupně k profesní likvidaci, nebyl propuštěn, netrpěl nedostatkem financí. Na medializaci případu žalobce se nepodílely orgány činné v trestním řízení.

S přihlédnutím k případům odškodnění srovnatelným s věcí žalobce a zásahům do jednotlivých sfér žalobce dospěl soud prvního stupně k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním za nezákonné trestní stíhání je částka 250 000 Kč, ta odpovídá prokázaným zásahům a nijak nevybočuje z přiznávaného odškodnění v obdobných případech. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobci již plnila zadostiučinění ve výši 75 000 Kč, přiznal soud prvního stupně žalobci částku 175 000 Kč společně s oprávněným nárokem na náhradu škody ve výši 3 146 Kč včetně zákonného úroku z prodlení po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené § 15 zákona č. 82/1998 Sb. s přihlédnutím k plnění žalované uskutečněnému dne 12. 4. 2024. Ve zbývajícím rozsahu soud prvního stupně žalobu výrokem II a výrokem doplňujícího rozsudku zamítl.

Žalobce svým odvoláním ze dne 25. 3. 2025 napadl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II nejprve co do částky 351 875,50 Kč s příslušenstvím, podáním ze dne 16. 4. 2025 nicméně omezil odvolání pouze na částku 350 000 Kč s příslušenstvím představující nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, když vzal své odvolání co do částky 1 875,50 Kč včetně úroku z prodlení ve výši 15 % od 28. 12. 2023 do zaplacení zpět.

Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení ze dne 22. 10. 2025, č. j. 62 Co 154,239/2025-220, zastavil odvolací řízení co do částky 1 875,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 1 875,50 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 21. 2. 2025 ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 11. 7. 2025 ve výroku II v rozsahu částky 350 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 350 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení jen tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, jinak ohledně zbývající částky ve výši 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 250 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení v tomto výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil povinnost žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 90 579 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a uložil povinnost žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 32 228 Kč (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).

Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že vzhledem k tomu, že žalobce byl obžaloby zproštěn, je rozhodnutí o zahájení trestního stíhání nutno pokládat za nezákonné ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., což žalobci zakládá právo na náhradu škody a nemajetkové újmy. Žalovaná to ani nezpochybňovala, naopak žalobci ve smyslu uvedeného sama částečně plnila. Soud prvního stupně tedy základ nároku posoudil správně, přičemž v rámci toho dle odvolacího soudu i správně zhodnotil, že žalobce nárok u žalované předběžně uplatnil a ta jej následně částečně uspokojila, neboť uznala nezákonnost trestního stíhání a přiznala žalobci nemateriální újmu ve výši 75 000 Kč.

Mezi účastníky bylo v projednávané věci nesporné, že žalobci jako poškozenému nemajetková újma vznikla. Intenzita negativních dopadů se přitom dle odvolacího soudu projevila ve všech aspektech žalobcova života, trestní stíhání velmi výrazně zasáhlo do žalobcova rodinného života. Žalobce se díky trestnímu stíhání uzavřel do sebe, nejevil zájem o manželku ani o děti. Manželka se v této době léčila pro onkologické onemocnění a žalobce jí nebyl oporou, což později vyústilo i v návrh manželky na rozvod manželství. Děti byly poznamenány nejen nezájmem, ale byly vystaveny i konfrontaci s rozvěšenými plakáty po městě, kde byl vyobrazen žalobce s nápisem „hovado“. Kvůli medializaci případu se o trestním stíhání žalobce dozvěděli i jeho rodiče v pokročilém věku. Nezákonné trestní stíhání mělo vliv i na zdravotní stav žalobce, který se léčil pro migrény, deprese, srdeční arytmii a rovněž na pracovní život žalobce, kde byl tento opakovaně vystavován nátlaku ze strany nadřízené, aby na svou funkci rezignoval.

Soud prvního stupně, pokud jde o povahu trestní věci, kterou se rozumí především závažnost trestného činu kladeného poškozenému za vinu, správně dle odvolacího soudu vycházel z toho, že žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody až na dvanáct let. Pokud jde o délku trestního řízení, která zohledňuje trvání zásahu do osobnostních složek, soud prvního stupně vycházel z doby 5 let a 9 měsíců (trestní stíhání trvalo od 21. 6. 2017 do 1. 4. 2023).

Ve shodě s právním názorem žalobce byl odvolací soud ohledně podobnosti projednávané věci k případu vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 91/2018, který se shoduje v charakteru trestné činnosti a obdobnou výší trestní sazby, kterou byli poškození ohroženi. Nicméně žalobce byl trestně stíhán nepoměrně delší dobu a na rozdíl od tam projednávané věci byl ohrožen značnou náhradou škody a došlo u něj k zásadnějším zásahům do rodinné, pracovní i zdravotní sféry. I přes uvedené rozdíly, byl v poměru k délce trestního stíhání odškodněn nižší částkou, když v případu vedenému u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 91/2018 bylo tamnímu poškozenému přisouzeno zadostiučinění ve výši cca 150 000 Kč za jeden a půl roku trestního stíhání. Jediným odlišujícím aspektem ve prospěch poškozeného v řízení sp. zn. 91 Co 91/2018 je skutečnost, že tento čerpal neplacené volno po dobu 14 měsíců. S ohledem na uvedené byl odvolací soud názoru, že žalobce s ohledem na závažnější zásah do rodinného a osobního života má nárok více než na dvojnásobek přiznané částky než ve srovnávaném řízení.

Pokud pak soud prvního stupně poukázal na řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Co 185/2020, kde byl poškozený odškodněn částkou 200 000 Kč, byl ohrožen rovněž vysokým trestem odnětí svobody a nezákonné trestní stíhání mělo dopad na jeho rodinný život i zdravotní stav, správně dle odvolacího soudu poukázal na skutečnost, že žalobce na rozdíl od tohoto poškozeného nebyl pravomocně odsouzen pro další trestný čin, což se odvolacímu soudu jevilo jako podstatné. Odvolací soud z uvedeného důvodu měl za to, že by satisfakce žalobce měla být vyšší než v projednávaném případě pod sp. zn. 54 Co 185/2020. Naproti tomu by dle odvolacího soudu měla být finanční satisfakce nižší než v projednávané věci u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 69 Co 103/2018, kde byla poškozenému přiznána částka 500 000 Kč. V tomto srovnávaném případě na rozdíl od projednávané věci došlo k totální profesní likvidaci poškozeného, na které si, jak bylo v tamním řízení prokázáno, velice zakládal. Žalobce nebyl oproti srovnávanému poškozenému stíhán vazebně.

Naopak odvolací soud nesouhlasil s právním názorem žalované, že obdobným případem je věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 71/2020, kde byl tamní poškozený stíhán pro zločin přijetí úplatku a jako satisfakci obdržel 55 000 Kč. Zcela významným odlišujícím faktem je dle odvolacího soudu skutečnost, že v projednávané věci pod sp. zn. 55 Co 71/2020 nebylo významně zasaženo do osobního, rodinného ani pracovního života poškozeného a nebyly u něj zjištěny žádné zdravotní problémy způsobené trestním stíháním.

Odvolací soud tedy přisvědčil straně žalující, že přiměřené zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu bylo třeba ještě navýšit. Odvolacímu soudu se jevila jako přiměřené zadostiučinění celková částka ve výši 350 000 Kč, tedy částka vyšší než v obdobném případě projednávaném u Městského soudu v Praze pod. sp. zn. 91 Co 91/2018 a naopak nižší než v případě projednávaném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 69 Co 103/2018.

Odvolací soud proto s ohledem na uvedené skutečnosti rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 100 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, jinak napadený rozsudek podle § 219 o. s. ř. co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 250 000 Kč s úrokem z prodlení jako věcně správný potvrdil. Úroky z prodlení byly žalobci přiznány dle § 1970 o. z., a to ode dne následujícího po dni 27. 12. 2023, kdy uplynula šestiměsíční lhůta k předběžnému projednání nároku u žalované podle § 15 odst. 2 č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „OdpŠk“).

Rozsudek odvolacího soudu do části výroku II, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby co do částky 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 250 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení, napadl žalobce včasným dovoláním. V dovolání uplatnil následující dovolací důvody.

V části IV.A dovolání žalobce namítá, že soudy při stanovení výše zadostiučinění nesprávně aplikovaly srovnávací judikaturu. Kdyby dle žalobce soudy posoudily srovnávací judikaturu komplexně, došly by k závěru, že žalobci náleží odškodnění v minimální výši 600 000 Kč.

V části IV.B dovolání žalobce odkazuje na věc P. L., uvádí rozdílnosti i podobnosti obou věcí a namítá, že částka odškodnění žalobce je poloviční oproti této věci. Dle žalobce tak napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně trpí vadou nesprávného právního posouzení, neboť ani jeden ze soudů se nezabýval srovnáním věci žalobce s případem P. L.

V části IV.C žalobce odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1505/2023, ve kterém dovolací soud judikoval, že je třeba vycházet z těch srovnatelných případů, které jsou projednávanému případu časově bližší, čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně eliminována. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí přitom vychází z obdobných případů řešených v roce 2018 a 2020, nezabýval se srovnatelnými případy, které byly aktuální v době, kdy soudy rozhodovaly o žalobcově nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění. V této souvislosti žalobce odkazuje také na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3271/20.

V části IV.D dovolání žalobce namítá, že soudy nebyla nijak zohledněna inflace, přičemž kumulovaná inflace od roku 2018 činí přibližně 30 %. Žalobce uvádí, že dovolací soud by měl posoudit tuto otázku hmotného práva: „V případě, že mají soudy řešit výši přiměřeného zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání na základě srovnání daného případu se srovnatelnými případy z pohledu kritérií: a) povaha trestní věci, b) délka trestního stíhání, c) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, a z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání případně provázely, ale absentují časově blízká a tedy aktuální rozhodnutí soudů ve srovnatelných případech, jakým způsobem má být řešena změna hodnoty peněžité náhrady (zadostiučinění) v čase, pakliže nemá být přihlíženo k inflaci dle usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 1505/2023-167?“ Respektive by měl Nejvyšší soud dle žalobce přehodnotit názor vyslovený v citovaném usnesení sp. zn. 30 Cdo 1505/2023.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 250 000 Kč s příslušenstvím tak, že žalovaná je povinna tuto částku žalobci uhradit, případně žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadenou část výroku II rozsudku odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že poskytnuté plnění žalobci považuje za adekvátní, a to jak s ohledem k zásahům do osobní sféry žalobce, tak i vzhledem k ustálené judikatuře.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání v části IV.A, IV.B, IV.C je vadné, neboť žalobce nad rámec nesouhlasu s rozhodnutím odvolacího soudu nevymezil právní otázku, která by měla být dovolacím soudem přezkoumána. V této části tak dovolání neobsahuje základní náležitost vyžadovanou § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., a to vymezení dovolacího důvodu. Ve zbytku dovolání náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř. obsahuje, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.

Dovolání je přípustné do posouzení otázky vlivu změny ekonomických poměrů na přiměřenost zadostiučinění (část IV.D dovolání žalobce) za nezákonné trestní stíhání v případě, že jsou ke srovnání použita rozhodnutí vydaná v odškodňovacích řízeních ohledně trestních stíhání, která skončila v době výrazně předcházející vzniku nemajetkové újmy žalobce, neboť tuto otázku posoudil odvolací soud odlišně, než jak byla po vydání napadeného rozsudku posouzena v judikatuře Nejvyššího soudu.

Dovolání je důvodné.

Dle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).

V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud konstatoval, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk. Jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

Na citovaný rozsudek Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016, v němž doplnil, že „výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu“. Jestliže nebude možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy).

K uvedenému je třeba doplnit, že nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, dospívá v okamžiku pravomocného skončení trestního stíhání. Od skončení trestního stíhání se proto odvíjí běh promlčecí lhůty k uplatnění daného nároku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Samotná délka odškodňovacího řízení na výši zadostiučinění nemá žádný vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2966/2021).

Z hlediska použitelnosti srovnávaných případů je proto podstatné, kdy se završila odškodňovaná újma poškozených, tj. kdy trestní stíhání poškozených pravomocně skončilo a poškozeným vznikl nárok na náhradu nemajetkové újmy trestním stíháním způsobené (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3000/2025).

V odkazovaném rozsudku ze dne 28. 5. 2026, sp. zn. 30 Cdo 3000/2025, který byl vydán až poté, co napadený rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci, dovolací soud uzavřel, že pokud má soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které nejsou z pohledu završení vzniku újmy časově příliš vzdálené věci žalobce. Použití srovnatelných případů, a to jak z hlediska intenzity vytrpěné újmy, tak i okamžiku jejího završení, totiž zajistí přiměřenost výše zadostiučinění ve vztahu k ekonomické realitě České republiky a eliminuje nutnost její korekce s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně (srov. žalobcem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1505/2023, ze dne 1. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2495/2024, nebo ze dne 31. 10. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2525/2024). Pokud tomu tak není a v důsledku plynutí času a změn ekonomických poměrů, zejm. inflace, není srovnávací případ beze zbytku použitelný, neboť podle něj stanovené zadostiučinění by bylo v případě žalobce nepřiměřeně nízké z důvodu ekonomických změn nastalých v době mezi skončením trestního stíhání ve srovnávacím případu a skončením trestního stíhání žalobce, je na soudu, aby odpovídajícím způsobem zadostiučinění navýšil. Přitom je třeba mít na paměti, že při stanovení výše zadostiučinění je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivně jen obtížně zjistitelné a zcela jistě nespočítatelné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011).

V projednávané věci vyšly soudy z několika srovnávacích rozhodnutí označených jen spisovou značkou, aniž by bylo patrné, kdy trestní řízení tamních poškozených skončilo. Ze skutkových zjištění odvolacího soudu nelze tedy u těchto případů zjistit, zda šlo o případy časově blízké vzniku nároku žalobce na zadostiučinění nebo časově více či méně vzdálené. Z téhož důvodu nelze u těchto případů použitých ke srovnání posoudit, o kolik by případně mělo být zadostiučinění žalobce navýšeno v porovnání se srovnávacím případem, z důvodu změny ekonomických poměrů nastalé za dobu od pravomocného skončení trestního stíhání ve srovnávací věci do doby skončení trestního stíhání žalobce, aby mohlo být zadostiučinění žalobce považováno za přiměřené. U srovnávacích rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 91/2018 a sp. zn. 55 Co 71/2020 pak sice ze skutkových zjištění soudu prvního stupně vyplývá, kdy bylo v daných případech nezákonné trestní stíhání ukončeno, avšak ani soud prvního stupně ani soud odvolací k tomuto zjištění nijak při posuzování přiměřeného zadostiučinění nepřihlédly.

Protože odvolací soud při použití srovnávacích rozhodnutí nepřihlédl k tomu, kdy bylo pravomocně skončeno trestní stíhání ve srovnávacích věcech a ve věci žalobce, je jeho právní posouzení žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním neúplné a tudíž nesprávné.

Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud však takové vady v řízení neshledal.

Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. v rozsahu částky 250 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 250 000 Kč od 28. 12. 2023 do zaplacení představující náhradu nemajetkové újmy. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně akcesorických nákladových výroků v rozsudcích soudů obou stupňů, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V dalším řízení soud prvního stupně použije při stanovení výše přiměřeného zadostučinění žalobce ke srovnání věci, ve kterých bylo trestní stíhání pravomocně skončeno v podobné době jako v případě žalobce a ve kterých poškozený utrpěl újmu srovnatelnou svou intenzitou s újmou žalobce. V případě většího časového odstupu skončení trestního stíhání ve srovnávacích věcech od skončení trestního stíhání žalobce je sice možné ze srovnávacích věcí vyjít, ale je třeba za účelem stanovení přiměřeného zadostiučinění přihlédnout k podstatné změně ekonomických poměrů, pokud v období od skončení trestního stíhání ve srovnávací věci do doby skončení trestního stíhání ve věci žalobce nastala.

Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).