30 Cdo 479/2011 — Nejvyšší soud

30 Cdo 479/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 2. 2011 Spisová značka:30 Cdo 479/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.479.2011.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 243b odst. 5 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 § 218 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 3. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 479/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Svobodou, advokátem se sídlem v Chebu, Žižkova 4, proti žalované K. B., o výživném rozvedeného manžela, ve věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp.zn. 15 C 256/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2010 č.j. 61 Co 388/2010-57, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Stručné odůvodnění (§ 243c odst. 2 o. s. ř.): Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2010 č.j. 15 C 256/2009-34, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal „uložení povinnosti žalované přispívat na jeho výživu částkou 3.500,- Kč měsíčně s účinností od 27.8.2009“ a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Zamítavý výrok ve věci samé soud prvního stupně odůvodnil závěrem, že (aniž by zkoumal poměry účastníků) přiznání výživného by v dané věci bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 96 odst.2 zákona o rodině), protože výživné po žalované žádal navzdory předcházející dohodě o vypořádání zaniklého společného jmění manželů, podmíněné tím, že žalobce následně výživné požadovat nebude; zejména však proto, že žalovanou v průběhu manželství fyzicky napadal. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2010 č.j. 61 Co 388/2010-57 rozsudek soud prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu si podal dovolání žalobce (ačkoliv sám sebe v dovolání označuje za žalovaného). Dovolatel uvádí, že ač byl odvolacím soudem poučen o nepřípustnosti dovolání, spatřuje jeho přípustnost v ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř., neboť „otázka zásadního právního významu byla v předmětné věci řešena v rozporu s hmotným právem“. Navrhuje provedení dokazování označenými listinnými důkazy k vyvrácení závěru soudu prvního stupně o fyzickém násilí vůči žalované. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu (a soudu prvního stupně zrušil) a věc vrátil soud prvního stupně k novému rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 13.10.2010, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném od 1.7.2009). Podle § 236 odst.1 lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o.s.ř dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle § 237 o. s. ř. není v posuzovaném případě dána, a to již proto, že žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci upravené ustanovením § 92 zákona o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek uvedených v § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud ČR proto dovolání otce směřující proti tomuto rozsudku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně 28. února 2011 JUDr. Pavel P a v l í k , v. r. předseda senátu