30 Cdo 765/2023 — Nejvyšší soud

30 Cdo 765/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:5. 6. 2023 Spisová značka:30 Cdo 765/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.765.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Dovolání (vady) Odpovědnost státu za újmu Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. § 241a odst. 2 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:14. 8. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí IV.ÚS 2259/23 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 30 Cdo 765/2023-391 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobkyně E. V., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 840 881 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 52/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2022, č. j. 19 Co 31/2022-344, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v řízení po žalované původně domáhala zaplacení částky 840 881 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 1. 10. 2019 do zaplacení, která sestávala z náhrady nemajetkové újmy způsobené žalobkyni jejím nezákonným trestním stíháním ve výši 200 000 Kč, dále z náhrady nemajetkové újmy vyvolané u žalobkyně nepřiměřenou délkou trestního řízení ve výši 440 000 Kč a z náhrady škody spočívající v nákladech, které žalobkyně vynaložila na svou obhajobu ve výši 200 881 Kč. Uvedené nároky se vztahovaly k trestnímu stíhání žalobkyně pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „t. z.“), a pro přečin padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 t. z., jež bylo zahájeno dne 20. 5. 2014 a posléze bylo vedeno u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, přičemž v závěru tohoto řízení byla žalobkyně zproštěna obžaloby. V průběhu řízení žalobkyně vzala žalobu částečně zpět, a to v rozsahu částky 101 519 Kč, kterou od žalované obdržela na náhradu části požadovaných nákladů obhajoby; předmětem řízení tak ve vztahu k tomuto nároku zůstala částka 99 362 Kč, a to spolu s oběma částkami připadajícími na zbývající nároky. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 9. 2021, č. j. 43 C 52/2020-301, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 56 851 Kč (z titulu náhrady nákladů obhajoby) a částku 106 250 Kč (připadající na zbývající nároky), obě s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně za dobu od 31. 3. 2020 do zaplacení, a dále úrok z prodlení v téže výši z částky 101 519 Kč za dobu od 31. 3. 2020 do 11. 2. 2021 (výroky I a III), přičemž v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení částky 42 511 Kč s příslušenstvím (z titulu náhrady nákladů obhajoby) a částky 533 750 Kč s příslušenstvím (připadající na zbývající nároky), jakož i úrok z prodlení z částek 56 851 Kč a 106 250 Kč za dobu od 1. 10. 2019 do 30. 3. 2020, žalobu zamítl (výroky II a IV) a závěrem žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok V). Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolací řízení o odvolání žalované, které směřovalo do výroků I a III rozsudku soudu prvního stupně, zastavil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích II a IV potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku o nákladech řízení odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil pouze ve vztahu k výši v něm vyčíslené náhrady, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a konečně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu, a to v rozsahu jeho výroku II, napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolání podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. V případě řízení, jehož předmětem je několik samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Posouzení, zda se jedná o samostatný nárok či nikoliv, vychází z toho, zda jsou skutečnosti rozhodné pro posouzení opodstatněnosti dílčích nároků rozdílné, třebaže se odvíjejí od téže události (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2496/11, ze dne 22. 3. 2022, sp. zn. 25 Cdo 413/2021, nebo ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č. 296/2017 Sb., neboť podle důvodové zprávy k tomuto zákonu účelem změny nebylo rozšíření přípustnosti dovolání nad rámec dosavadní úpravy a jejího judikaturního výkladu, nýbrž naopak omezení přípustnosti dovolání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2627/2018, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 311/20). Ve světle uvedené judikatury není podané dovolání objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby na náhradu nákladů obhajoby ve výši 42 511 Kč s příslušenstvím, neboť tento samostatný nárok, odvíjející se od odlišného skutkového základu, než je tomu v případě dvou zbývajících nároků připadajících jednak na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání, jednak na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení, částku 50 000 Kč nepřevyšuje, přičemž se současně nejedná o vztah ze spotřebitelských smluv ani o vztah pracovněprávní. V souladu s § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že v případě, kdy přípustnost dovolání vychází z § 237 o. s. ř., nepostačuje ke splnění zákonem požadovaných obsahových náležitostí dovolání pouhá citace textu tohoto ustanovení, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od