30 Cdo 767/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 767/2025-196 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. V., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 184 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 17/2024, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2024, č. j. 91 Co 262/2024-154, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 184 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 7. 12. 2023 do zaplacení z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 7 C 289/2014 v době od 5. 5. 2022 do jeho skončení, když za délku trvání tohoto řízení spadající do doby od 12. 11. 2014 do 4. 5. 2022 již žalobce odškodněn byl, a to v řízení, jež bylo u Obvodního soudu pro Prahu 2 vedeno pod sp. zn. 19 C 37/2020. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2024, č. j. 47 C 17/2024-101, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 14 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), přičemž co do zbývajícího požadavku představovaného částkou 170 000 Kč s příslušenstvím, jakož i úrokem z prodlení z částky 14 000 Kč za dobu od 7. 12. 2023 do 22. 12. 2023 žalobu zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok III). 3. Městský soud v Praze jako soud odvolací poté v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I částečně změnil tak, že žalobu zamítl i ve vztahu k částce 12 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 23. 12. 2023 do zaplacení, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku a v zamítavém výroku II jako věcně správný potvrdil (výrok I prvního rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II prvního rozsudku odvolacího soudu). 4. Rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vyhovujícím výroku I a potvrzen v zamítavém výroku II, a to co do celkové částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné. 5. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. 6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. 7. Otázka hodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a s ním spojeného snížení základní částky finančního zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu vyčíslené za celou délku nyní odškodňované fáze posuzovaného řízení o 10 %, tedy i za dobu od 5. 5. 2022 do 15. 8. 2023, kdy odvolací soud tento význam zhodnotil jako standardní, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle žalobcova názoru odchýlit od závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, a ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. 8. Nejvyšší soud předně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině, stejně jako závěr o stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění, je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, jakož i při přezkumu formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se v daném případě nestalo. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 %, 30 % nebo o 40 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, a ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015, ze dne 25. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2869/2021, ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2412/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2762/23, nebo ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3223/2023, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 699/24). 9. Uvedené snížení základní částky, k němuž po zhodnocení kritéria významu posuzovaného řízení pro žalobce odvolací soud přistoupil, přitom odráží skutečnost, že zatímco význam posuzovaného řízení pro žalobce byl dle závěru odvolacího soudu v době od 5. 5. 2022 do 15. 8. 2023 standardní, v době od 16. 8. 2023 do 7. 11. 2023 byl již zcela nulový (viz body 30 a 31 odůvodnění napadeného rozsudku). Postup odvolacího soudu, kterým namísto přiznání nesnížené základní částky ve vztahu k prvnímu časovému intervalu a nepřiznání žádného odškodnění za další časový úsek zvolil výše zmíněný odpočet dopadající na celou odškodňovanou dobu, který současně zohledňuje poměr délek obou těchto období (a to zjevně nikoliv v žalobcův neprospěch), se tak současně nikterak neprotiví ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, dle které význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, publikovaný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023), přičemž při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011, a ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). 10. Namítá-li žalobce, že ani v době od 16. 8. 2023 nebyl význam posuzovaného řízení pro něj nulový, neboť i v této době trpěl odškodnitelnou nejistotou vztahující se k výsledku tohoto řízení (při řešení této otázky se měl odvolací soud odchýlit od závěrů vyslovených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2366/2017, a v nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11), činí tak v rozporu se skutkovým závěrem odvolacího soudu, v souladu s nímž posuzované řízení ve vztahu k žalobci pravomocně skončilo dne 15. 8. 2023, přičemž po tomto datu již bylo rozhodováno pouze o výši (nikoliv základu) povinnosti druhé procesní strany k náhradě nákladů řízení placených státem, pročež se tento další průběh řízení žalobcova právního postavení nijak