30 Cdo 896/2025 – Nejvyšší soud

30 Cdo 896/2025-206 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1179/20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 54/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 11. 2023, č. j. 14 Co 258/2023-126, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: 1. Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 8. 2023, č. j. 15 C 54/2023-82, zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 2. 1. 2023 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč (výrok II). 2. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 11. 2023, č. j. 14 Co 258/2023-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). 3. Zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Vězeňské služby České republiky spočívajícího (1) ve vystavení žalobce vlivu kouření v době od 19. do 29. 12. 2020 a od 8. do 26. 1. 2021, kdy došlo ke změně v umístění žalobce z nekuřáckého oddílu G do oddílu F ve Věznici Ostrov, v němž byli umístěni kuřáci a kde byl žalobce v těchto dvou obdobích vystaven kouři a zápachu z kouření, a (2) v tom, že byl z důvodu nedodržení protiepidemických a karanténních opatření Věznicí Ostrov vystaven onemocnění Covid-19, neboť v čekárně u lékaře nakažení odsouzení nebyli odděleni od ostatních odsouzených, a v prosinci 2020 žalobce touto nemocí onemocněl. Za každý z takto vymezených nesprávných úředních postupů požadoval žalobce částku ve výši 50 000 Kč. 4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, při jehož sepsání nebyl zastoupen advokátem, který mu však byl následně ustanoven usnesením soudu prvního stupně ze dne 12. 3. 2024, č. j. 15 C 54/2023-166, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2024, č. j. 15 C 54/2023-187, a dovolání žalobce doplnil svým podáním ze dne 9. 4. 2024, které dle svého obsahu směřuje jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). 5. Nejvyšší soud nejprve uvádí, že pokud advokát žalobce ve svém doplnění dovolání ze dne 10. 4. 2025 odkazoval i na dovolání sepsané přímo žalobcem, resp. ho učinil přílohou doplnění dovolání, není takový postup dle § 241a odst. 5 o. s. ř. přípustný, neboť následně zvolený advokát je povinen již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu, poněvadž k podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 818/2014, proti němuž podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usnesením Ústavního soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3395/15, a ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 3779/15). Navíc dovolání sepsané žalobcem žádné dovolací důvody, ani vymezení přípustnosti dovolání nad rámec dovolání sepsaného jeho advokátem neobsahuje a v převážném rozsahu se jedná jen o prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemiku s rozsudky soudů nižších stupňů. 6. Pokud pak jde o doplnění dovolání advokátem žalobce (dále jen „dovolání“) tak z § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. se podává, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tzv. důvod přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (tzv. dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci (právní otázku), které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Z platné právní úpravy dovolání tedy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní právní otázku a posléze ji podřadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v § 237 o. s. ř. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu pak plyne, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2156/2016, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), což akceptuje i judikatura Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.). Předpoklady přípustnosti dovolání je třeba vymezit pro každý dovolací důvod zvlášť (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). 7. V části IV žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro vymezený dovolací důvod (určení počátku běhu promlčecí doby). Z dovolání je pouze patrné, že žalobce nesouhlasí s odvolacím soudem, který se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jeho nárok je promlčen, neboť se dle něj soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly zjištěním, od kterého okamžiku započala běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku žalobce u soudu, tedy nesprávně vyhodnotily, kdy se žalobce skutečně dozvěděl o vzniku nemajetkové újmy. V části VI dovolání pak žalobce pouze upozorňuje na to, že soudy nehodnotily skutečnost (což však neodpovídá odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, jenž se této otázce věnoval v odstavci 4 odůvodnění svého rozsudku), že mu byl pro zastupování v řízení ustanoven zástupcem advokát, nejedná se tudíž o svévolné, ani zřejmě bezúspěšné bránění práva, aniž by však v této souvislosti formuloval nějakou právní otázku, jejíhož vyřešení by se dovoláním domáhal, a předpoklady přípustnosti ve vztahu k ní. V těchto částech je tedy podané dovolání pouhým pokračováním prosté (v dovolacím řízení nepřípustné) polemiky s právními závěry soudů obou stupňů a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, a je tak v tomto rozsahu vadné. 8. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. pak nezakládá jediná v dovolání řádně formulovaná otázka týkající se posouzení rozporu námitky promlčení s dobrými mravy uvedená v části V dovolání, neboť při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud závěr o promlčení nároku žalobce potvrdil a uzavřel, že žalobce nebyl svým pobytem ve výkonu trestu odnětí svobody omezen v možnosti se svého nároku aktivně domáhat (tj. v přístupu k informacím a k možnosti zajistit si kvalifikovanou pomoc), neboť s ohledem na opakované stížnosti sepsané žalobcem bylo zřejmé, že měl možnost se státními orgány komunikovat a využíval ji a na pochybení věznice si stěžoval od počátku, nic mu tedy nebránilo obrátit se na Ministerstvo spravedlnosti s žádostí o náhradu nemajetkové újmy. Dle ustálené judikatury jak Nejvyššího, tak Ústavního soudu může být vznesení námitky promlčení ze strany žalovaného státu výjimečně hodnoceno jako odporující dobrým mravům nejen, pokud je hlavním a přímým úmyslem státu při uplatnění této námitky ža