31 Cdo 154/2006 – Nejvyšší soud

31 Cdo 154/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl ve velkém  senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Miroslava Galluse, Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Marie Rezkové, JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Štenglové ve věci žalobců a) D. V.,  bytem v B., J. 22, b) MUDr. M. G., bytem ve Spolkové republice N., c) J. H., bytem v B., Č. 32, d) J. V., bytem v T., 9, e) E. H., bytem v B., J. F. 28, a f) R. H., bytem v B., V. 8, zastoupených advokátkou, proti žalovanému statutárnímu městu B., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 39 C 246/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2005, č. j. 20 Co 627/2004-48, ve znění opravného usnesení ze dne 12. září 2005, č. j. 20 Co 627/2004-73, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. března 2005, č. j. 20 Co 627/2004-48, ve znění opravného usnesení  ze dne 12. září 2005, č. j. 20 Co 627/2004-73, se zrušuje a věc se vrací  tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se domáhali, aby soud určil, že jejich právní předchůdci byli ke dni svého úmrtí vlastníky níže uvedených pozemků. V předchozím řízení, v němž nejprve navrhovali, aby soud žalovanému uložil povinnost k uzavření dohody o vydání pozemků, a poté, aby určil, že jsou jejich spoluvlastníky z titulu dědění, neuspěli. Rozsudkem Krajského soudu v Brně z 8. července 2003, č. j. 20 Co 354/2003-157, jímž byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně („soud prvního stupně“) ze 14. prosince 2002, č. j. 37 C 115/92-125, byla jejich žaloba zamítnuta s odůvodněním, že sporné pozemky nebyly projednány v řízení o dědictví             po právních předchůdcích žalobců ve smyslu § 175a a násl. občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Podle odvolacího soudu by se jen mohli podle § 175y odst. 1 o.s.ř. domáhat určení, že sporné spoluvlastnické podíly náležely jejich právním předchůdcům ke dni jejich smrti. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. dubna 2004, č. j. 39 C 246/2003-34, určil, „že právní předchůdci žalobců a to M. H., zemřelá, MUDr. O. H. – V., zemřelá, R. H., zemřelý, Ing. B. H., zemřelý, a JUDr. Z. H., zemřelý, byli ke dni své smrti spoluvlastníky původních parcel č. 267 st. pl. o výměře 687 m² a část parcely č. 267 zahrada o výměře 381 m² v k. ú. Brno - město nově označených jako p. č. 743/1 o výměře 682 m², parcely č. 743/2 o výměře 28 m², parcely č. 743/2 o výměře 28 m², parcely 743/3 o výměře 19 m², parcely č. 743/4 o výměře 19 m², parcely č. 743/5 o výměře 21 m², nyní zapsané na listu vlastnictví 10001 pro k. ú. M. B. a obec B. každý k ideální jedné pětině“. Dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně zjistil, že jako vlastník sporných pozemkových parcel, zastavěných obytným domem a garážemi, je v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalovaný, který je nabyl podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Stavební parcela č. 267 a parcela č. 267 zahrada „zapsané ve vl. č. 343 pozemkové knihy“ byly původně podle odevzdací listiny z 25. února 1946 v podílovém spoluvlastnictví právních předchůdců žalobců, a to každého  z ideální pětiny. Městský národní výbor v B. ohledně  (celé) st. parc. č. 267 o výměře 687 m2  a části parc. č. 267 zahrada o výměře 381 m2 vydal 26. července 1956 pod č. j. Výst. – 4379/1956 – H vyvlastňovací rozhodnutí a odvolací orgán 18. 2. 1960 zamítl odvolání, které spoluvlastníci pozemků s výjimkou R. H. proti tomuto rozhodnutí podali. V průběhu tohoto řízení ale JUDr. Z. H. jako jeden z jeho účastníků zemřel, a protože vyvlastňovací rozhodnutí tak nebylo účastníkům řízení řádně doručeno, nebylo toto řízení pravomocně ukončeno. Soud uzavřel, že se žalobci, jako právní nástupci a dědici původních spoluvlastníků pozemků, jimž spoluvlastnické podíly nebyly vyvlastněny, a tedy svoje spoluvlastnické podíly nepozbyli, mohou podle § 175y odst. 1 o.s.ř. svého práva domáhat žalobou o určení vlastnictví, kterou bude odstraněna spornost aktiv dědictví mimo řízení o dědictví. K námitce vydržení vlastnického práva sporných pozemků žalovaným soud konstatoval, že ohledně nich bylo v roce 1992 zahájeno řízení podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v němž se žalobci po změně žaloby domáhali určení spoluvlastnického práva k předmětným nemovitostem. V tomto řízení bylo vlastnické právo žalovaného zpochybněno a tak nemohl být v dobré víře, že mu pozemky patří. Jejich vlastnictví proto nevydržel. Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne     15. března 2005, č. j. 20 Co 627/2004-48, ve znění opravného usnesení ze dne 12. září 2005, č. j. 20 Co 627/2004-73, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že osoby uvedené ve výroku rozsudku soudu prvního stupně byly ke dni své smrti spoluvlastníky v tomto výroku uvedených původně označených pozemkových parcel, „nově označených jako p. č. 743/1 o výměře 682 m², p. č. 743/2 o výměře 21 m², p. č. 743/3 o výměře 19 m², p. č. 743/4 o výměře 19 m² a p. č. 743/5 o výměře 21 m², nyní zapsaných na LV č. 10001 pro k. ú. M. B., obec B., každý v ideální jedné pětině“. Potvrdil výrok soudu prvního stupně   o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně a jeho výrok pod bodem I. změnil pouze tak, že odstranil nepřesnosti týkající se pozemku č. 743/2, který byl ve výroku rozsudku soudu prvního stupně uveden dvakrát a jehož správná výměra činí 21 m2, a v ostatním jeho rozhodnutí potvrdil. Vycházel z toho, že dědičkou M. H., zemřelé, byla MUDr. O. H. –V., která zemřela, a jejími dědičkami jsou žalobkyně a), b) a d), dědičkami Ing. B. H., zemřelého, jsou žalobkyně a) a b), dědičkou Z. H., zemřelého, je žalobkyně d). Jeho další dědic  Z. H.  zemřel a jeho dědičkou je žalobkyně c). Dědicem R. H., zemřelého, je žalobce f). Další jeho dědic JUDr. J. H. zemřel a jeho dědičkou je žalobkyně e). Odvolací soud odkázal na § 175y odst. 1 o.s.ř. s tím, že postup podle tohoto ustanovení není omezen jen pro určitý okruh účastníků, a nelze dovozovat, že by jej nemohli použít i občané, kteří by měli právo domáhat se svých majetkových nároků podle jiných právních předpisů, např. restitučních. Pokud jde o vyvlastňovací řízení ohledně sporných pozemkových parcel, shledal, že neproběhlo řádně a majetek právních předchůdců žalobců vyvlastněn nebyl. Se soudem prvního stupně se ztotožnil i v závěrech k otázce vydržení vlastnického práva ke sporným pozemkům žalovaným a s podrobným rozborem tohoto institutu v aplikaci na daný případ uzavřel, že žalovaný, ani jeho právní předchůdce vlastnické právo vydržením nenabyl. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá     o § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §  241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Za právní otázku, jež by měla být ve vztahu k dané věci předmětem přezkumu, považuje, zda se nemovitostí, jež stát převzal v  období stanoveném restitučními zákony    (25. února 1948 až 1. ledna 1990) bez právního důvodu, mohou právní nástupci původních vlastníků domáhat formou určení vlastnického práva podle obecných předpisů, když jejich vydání bylo možno požadovat podle předpisů restitučních. K názorům odvolacího soudu        k postupu podle § 175y odst. 1 o.s.ř. a k nejednotnosti judikatury namítá, že judikatura dovolacího soudu je při posuzování uvedené otázky již jednotná. Podle ní nelze postup stanovený restitučními předpisy obejít, jde o předpisy speciální a je třeba je aplikovat přednostně. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 23 Cdo 311/98,      28 Cdo 1050/2003, 22 Cdo 613/2003 a 22 Cdo 649/2004,  a dále na odborné publikace s tím, že hledat řešení v obecném předpise lze pouze tehdy, chybí-li speciální právní úprava. Přestože byla v minulosti vydána i rozhodnutí umožňující domáhat se nároků podle obecných předpisů, byla posléze různící se judikatura sjednocena rozsudkem velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, který z části cituje a na který odkazuje. Dále uvádí, že žalobci měli při vydání majetku patřícího jejich právním předchůdcům postavení oprávněné osoby, původně postupovali podle restitučních předpisů, vyzvali k vydání věci prostřednictvím soudu a v mezidobí jim byly některé pozemky vydány. V průběhu sporu navrhli změnu žaloby, nadále se domáhali určení, že jsou vlastníky sporných pozemků podle obecných předpisů, a takto zbytečně provedenou změnou žaloby ztratili na vydání věci nárok. Konečně namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily i otázku naléhavého právního zájmu žalobců na požadovaném učení. Uzavírá, že odvolací soud věc po práv