31 Odo 495/2006 – Nejvyšší soud

31 Odo 495/2006 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka  a soudců JUDr. Ivy Brožové, JUDr. Ljubomíra Drápala, JUDr. Miroslava Galluse, doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., JUDr. Pavla Krbka, JUDr. Zdeňka Krčmáře, JUDr. Blanky Moudré, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Josefa Rakovského, JUDr. Marie Rezkové, JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Štenglové, v právní věci žalobkyně Č. L., a. s., se sídlem v P., zastoupené advokátem, proti žalovanému Ing. A. K., jako správci konkursní podstaty úpadkyně E. F K, s. r. o. v likvidaci, o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 974/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2005, č. j. 15 Cmo 167/2005-59, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 25. ledna 2005, č. j. 13 Cm 974/2004-41, Krajský soud v Českých Budějovicích zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (Č. L., a. s.) domáhala vůči žalovanému (správci konkursní podstaty úpadkyně E. F K, s. r. o. v likvidaci) vyloučení ve výroku označeného vozidla ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně. Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že: 1/ Žalobkyně (jako prodávající)  uzavřela s pozdější úpadkyní (jako kupující) dne 26. března 2002 kupní smlouvu, kterou pozdější úpadkyni prodala předmětné vozidlo za dohodnutou kupní cenu, která měla být uhrazena ve splátkách. V kupní smlouvě se uvádí, že k zajištění veškerých pohledávek prodávajícího za kupujícím, vyplývající z kupní smlouvy, uzavřeli účastníci současně smlouvu o zajišťovacím převodu práva. 2/ Žalobkyně (jako věřitelka)  uzavřela s pozdější úpadkyní (jako dlužnicí) dne 26. března 2002 smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, s tím, že (podle článku I.) se takto zajišťují veškeré pohledávky věřitelky za dlužnicí, vyplývajících   z kupní smlouvy a nároky, které věřitelce vzniky v jakékoli souvislosti s touto kupní smlouvou, nebo náhrady škody vzniklé porušením povinností dlužnicí. Podle článku II. smlouvy o zajišťovacím převodu práva k zajištění všech pohledávek věřitelky uvedených v článku I. smlouvy dlužnice převádí na věřitelku vlastnické právo k věci (vozidlu), s tím, že zajišťovací převod vlastnického práva  trvá až do okamžiku včasného a úplného uspokojení věřitelčiných pohledávek za dlužnicí. 3/  Pozdější úpadkyně, která nehradila sjednané splátky kupní ceny, předala vozidlo v souvislosti s „ukončením“ smlouvy o zajišťovacím převodu práva žalobkyni. 4/ Usnesením ze dne 24. srpna 2004 prohlásil Krajský soud v Českých Budějovicích  konkurs na majetek úpadkyně. 5/ Správce konkursní podstaty úpadkyně sepsal vozidlo do konkursní podstaty úpadkyně jako věc ve vlastnictví  úpadkyně. 6/ Žalobkyně má vůči úpadkyni neuhrazenou pohledávku z kupní smlouvy (přihlášenou do konkursu a uznanou správcem konkursní podstaty co do důvodu a výše) z titulu nesplacené kupní ceny (417.990,- Kč) dlužných úroků z prodlení (2.925,- Kč) a náhrady škody vzniklé v souvislosti s odebráním auta (7.000,- Kč). Cituje ustanovení § 553 zákona č.  40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), soud uvedl, že vzhledem k tomu, že kupní smlouva i smlouva o zajišťovacím převodu práva byly uzavřeny stejného dne, nemá za prokázáno, že vlastnické právo pozdější úpadkyně k vozidlu existovalo v době uzavření smlouvy  o zajišťovacím převodu práva. Podle soudu lze také zajišťovacím převodem práva převést na věřitele právo, které má dlužník vůči jinému, nikoli právo vůči samotnému věřiteli, neboť ve druhém případě by šlo obsahově         o jiný institut, vykazující spíše rysy zástavního práva. Tím, že žalobkyně přihlásila pohledávku do konkursu, by u ní navíc došlo (vyloučením vozidla) k bezdůvodnému  obohacení, což by bylo v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem ze dne   24. listopadu 2005 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud učinil ze smlouvy o zajišťovacím převodu práva dále zjištění, podle kterého článek III. obsahuje ujednání, že vlastnické právo k vozidlu vznikne žalobkyni okamžikem, kdy bude splněna některá z podmínek uvedených pod písmeny a/ až c/, což je vždy prodlení dlužníka s plněním tam uvedeným. Již z tohoto ujednání je pak podle odvolacího soudu jednoznačné, že smlouva o zajišťovacím převodu práva k vozidlu je absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§ 39 obč. zák.). K tomu dodal, že právní úprava obsažená v § 553 obč. zák. umožňuje věřiteli zajistit pohledávku za dlužníkem převodem dlužníkova práva, včetně práva vlastnického, s tím, že ke změně subjektu práva dochází od okamžiku uzavření smlouvy, a to podmíněně, s rozvazovací podmínkou podle § 36 odst. 2 obč. zák., s tím, že v případě splnění dluhu ztrácí převod účinnost a právo přechází v rozsahu, v jakém bylo převedeno, zpět na dlužníka.  Skutečnost, že jde o zajišťovací převod práva, musí být zřejmá z obsahu smlouvy. Kdyby mělo podle smlouvy dojít k převodu vlastnického práva z dlužníka na věřitele až poté, co se dlužník ocitne v prodlení (s odkládací podmínkou), nešlo by o uvedené zajištění závazku, nýbrž o ujednání o tzv. propadné zástavě. Žalobkyně není proto nositelkou práva, na jehož základě by se mohla domáhat vyloučení vozidla ze soupisu konkursní podstaty. Žalobkyně podala proti rozsudku  odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítajíc, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požadujíc, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatelka nejprve v dovolání polemizuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně co do závěru o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva. Posléze poukazuje na to, že odvolací soud vedly k závěru, že smlouva o zajišťovacím převodu práva je neplatná, jiné důvody, než soud prvního stupně a podrobuje kritice závěr odvolacího soudu, že převod práva byl sjednán s odkládací podmínkou  a nikoli s podmínkou rozvazovací. Podle dovolatelky jsou závěry odvolacího soudu zjevně inspirovány dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, např. ve věcech sp. zn. 25 Cdo 915/98  (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. června 2000), 29 Cdo 1969/2000 (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001) a 30 Cdo 2089/2002  (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003). Citujíc z těchto rozhodnutí pasáže charakterizující zajišťovací převod práva jako podmíněný převod práva dlužníka na věřitele s rozvazovací podmínkou, že dlužník zajištěný závazek splní, popřípadě se závazkem věřitele provést zpětný převod práva na dlužníka po splnění dluhu,  dovolatelka dodává, že Nejvyšší soud v nich posuzoval smlouvy, které postrádaly rozvazovací podmínku pro případ splnění dluhu (obsahovaly pouze odkládací podmínku, jež stanovila, že k převodu předmětu zajištění na věřitele dojde okamžikem dlužníkova prodlení). K tomu dovolatelka tvrdí, že v jejím případě zajišťovací převod práva splňoval podmínky vymezené Nejvyšším soudem. K „prvkům“ zajišťovacího převodu práva přitom řadí: a/ motivaci dlužníka, b/ zajišťovací charakter převodu (omezení převodu jen na dobu trvání závazku - prostřednictvím rozvazovací podmínky či závazku věřitele převést právo zpět po splnění závazku) a c/ respektování práv dlužníka při realizaci zajištění (vrácení přebytku ze zpeněžení, tzv. hyperochy, dlužníkovi). Mezi „prvky“ tzv. propadné  zástavy naopak řadí, že: a/ není sjednána rozvazovací podmínka ani není dána povinnost věřitele převést věc zpět po splnění dluhu, b/ věc je převáděna výhradně k uspokojení dluhu - chybí zajišťovací prvek a c/ úmysl „propadnutí“. V článku V. odst. 1 a 2 smlouvy o zajišťovacím převodu práva je přitom obsažena rozvazovací podmínka pro případ splacení zajišťovaného dluhu. Dovolatelka uzavírá, že smlouvu o zajišťovacím převodu práva nelze hodnotit jako ujednání o propadné zástavě i proto, že neobsahuje její právo  ponechat si vozidlo ani při sebemenším prodlení dlužníka s úhradou zajišťovaného dluhu. Pro tyto případy totiž strany sjednaly, že je povinna vozidlo zpeněžit, z výtěžku zpeněžení uspokojit zajišťovanou pohledávku a příslušenství a eventuální přebytek vrátit dlužnici. Tříčlenný senát č. 29, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, při posouzení předpokladů, za nichž lze platně zřídit zajištění pohledávky formou zajišťovacího převodu práva, dospěl k právnímu názoru zčásti odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2006, sp. zn. 33 Odo 188/2005 (uveřejněném v časopise Právní roz