32 Cdo 995/2013 — Nejvyšší soud

32 Cdo 995/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:4. 8. 2014 Spisová značka:32 Cdo 995/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.995.2013.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o přepravě věci Dotčené předpisy:čl. 29 předpisu č. 11/1975Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 8. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 995/2013 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Allianz Elementar Versicherung – Aktiengesellschaft, se sídlem ve Vídni, Hietzinger Kai 101 – 105, Rakouská republika, zastoupené JUDr. Milenou Hegenbartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Perlová 371/5, proti žalovanému J. V., zastoupenému JUDr. Vlastimilem Plíhalem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, SNP 1350, o 76 234,81 EUR s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 53/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 12 Cmo 279/2009-377, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 859 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně JUDr. Mileny Hegenbartové. O d ů v o d n ě n í : Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. června 2009, č. j. 38 Cm 53/2006-251, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 35 383,49 EUR s 5% úrokem z této částky od 23. května 2006 do zaplacení, zrušil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem. Odvolací soud tak rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. června 2012, č. j. 32 Cdo 645/2012-353, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 27. dubna 2010, č. j. 12 Cmo 279/2009-291, ve znění opravného usnesení ze dne 29. prosince 2011, č. j. 12 Cmo 279/2009-336, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud odvolacímu soudu vytkl nesprávné hodnocení dopisu žalovaného ze dne 18. dubna 2000 a nevypořádání se s tvrzením žalovaného, že za odmítnutí reklamace je třeba považovat jeho odpor v jiné věci mezi týmiž účastníky v jiném soudním řízení. Odvolací soud, poté, co v intencích pokynu dovolacího soudu zopakoval dokazování listinami uvedenými v odůvodnění rozhodnutí, dospěl k závěru, že společnost LKW Walter Internationale Transportorganisation AG (dále též jen „LKW Walter“) řádně reklamovala u žalovaného poškození přepravovaného zboží. Učinila tak dopisem ze dne 24. března 2000, který je podle názoru odvolacího soudu řádnou reklamací ve smyslu čl. 32 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), uveřejněné ve vyhlášce č. 11/1975 Sb. (dále též jen „Úmluva CMR“), přičemž o obdržení této reklamace ze strany žalovaného není mezi účastníky sporu. Skutečnost, že žalovaný předmětnou reklamaci obdržel a neodmítl ji faxem ze dne 18. dubna 2000, kterým na ni reaguje, odvolací soud dovodil z obsahu této listiny, v níž žalovaný uvedené společnosti sděluje, že požadované doklady k havárii vozidla zašle v termínu do 21. dubna 2000 a to ihned po jejich obdržení. Žalovaný pak podle posouzení odvolacího soudu neodmítl reklamaci ani v podaném odporu proti platebnímu rozkazu, vydaném ve věci sp. zn. 40 Cm 106/2001, neboť se v něm nezříká své odpovědnosti za škodu, nýbrž pouze uplatňuje námitku promlčení žalobou uplatněného nároku a má výhrady k výši požadované škody. Totéž odvolací soud zjistil i z podání ze dne 11. července 2002, jímž se žalovaný vyjádřil k žalobě. Skutečnost, že odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na náhradu škody v omezeném rozsahu dle čl. 23 odst. 3 Úmluvy CMR, odvolací soud odůvodnil odkazem na čl. 29 odst. 1 a 2 Úmluvy CMR. Jestliže tedy v souzené věci došlo k poškození zboží při jeho přepravě v důsledku dopravní nehody, jejíž příčinou byl mikrospánek řidiče žalovaného, lze podle odvolacího soudu toto jednání dopravce resp. jeho řidiče kvalifikovat jako hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu, pro něž limitace náhrady škody neplatí. Podle názoru odvolacího soudu bylo povinností žalovaného v rámci řádné péče o zásilku její přepravu organizačně zajistit tak, aby možnost dopravní nehody byla eliminována. Jako příklad řádné péče uvedl zajištění dvou řidičů, kteří by se mohli při přepravě předmětné zásilky střídat. Odvolací soud dospěl jako ve svém předchozím rozsudku k závěru, že pokud žalovaný neprokázal odmítnutí reklamace uplatněné žalobkyní dopisem ze dne 24. března 2000, došlo podáním písemné reklamace ke stavení promlčecí doby ve smyslu čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR, přičemž tato promlčecí doba do dne podání žaloby dne 23. května 2006 neuplynula. Vzhledem k tomu, že žalovaného stíhá ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR objektivní odpovědnost za poškození zásilky a žalovaný v řízení netvrdil a neprokázal liberační důvody, pro něž by byl své odpovědnosti za škodu zproštěn, odvolací soud změnil napadený zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě a rozhodl o nákladech za řízení před soudy obou stupňů a před dovolacím soudem. Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci, postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž dále tvrdí, že rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování. V rámci ohlášeného dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že se v rozporu s názorem Nejvyššího soudu ve zrušujícím rozsudku nezabýval jeho námitkou, že mu nebyla předmětná reklamace doručena. Prohlásil-li odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že doručení podání ze dne 24. března 2000 žalovanému není sporné, neodpovídá to podle dovolatele skutečnosti. Má proto za to, že skutkový stav, z něhož odvolací soud při rozhodování vycházel, nemá oporu v provedeném dokazování, neboť v řízení nebyl proveden žádný důkaz, jímž by bylo prokázáno, že mu byl doručen fax ze dne 24. března 2000, jak tvrdí žalobkyně. Z tohoto důvodu podle dovolatele nemohlo dojít k přerušení promlčecí doby dle čl. 32 odst. 2 Úmluvy CMR. Podle dovolatele odvolací soud právně pochybil, aplikoval-li při posuzování odpovědnosti dopravce čl. 29 Úmluvy CMR na základě závěru, že došlo-li k poškození zboží při jeho přepravě v důsledku dopravní nehody vozidla, jejíž příčinou byl mikrospánek řidiče žalovaného a žalovaný v rámci své povinnosti řádné péče o zásilku při přepravě organizačně nezajistil samotnou přepravu tak (např. zajištěním dvou řidičů, kteří by se mohli při přepravě střídat), aby možnost vzniku dopravní nehody eliminoval, lze toto jeho jednání jako dopravce resp. jeho řidiče kvalifikovat jako hrubou nedbalost rovnocennou úmyslu. Dovolatel považuje tento názor za chybný, přičemž tvrdí, že nahodilou situaci, jako je mikrospánek řidiče, nelze považovat za důsledek toho, že vozidlo řídí pouze jeden řidič, a nikoli dva řidiči. Rovněž tak namítá, že přepravu prováděnou jedním řidičem nelze automaticky považovat za nebezpečnou a tedy za jednání rovnající se úmyslu ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. V této souvislosti poukazuje na povinné bezpečnostní přestávky řidičů a zdůrazňuje, že pokud v řízení nebylo prokázáno porušení předpisů, v nichž je tato povinnost zakotvena, nelze ani učinit závěr, že žalovaný jednal ve smyslu čl. 29 Úmluvy CMR. Dovolatel, poukazuje na dispozitivnost § 617 obchodního zákoníku, dále uvádí, že přeprava je služba jako každá jiná, přičemž sjednané podmínky přepravy, mezi něž patří i počet řidičů provádějících přepravu, mají vliv i na cenu přepravy. Pokud tedy odesílatel požaduje výhradně jednoho řidiče a není ochoten připlatit na ceně přepravy za druhého řidiče, nemůže to podle dovolatele samo o sobě znamenat, že dopravce vykonávající přepravu jen jedním řidičem jedná bez odborné péče či dokonce takové jednání kvalifikovat jako jednání rovnající se úmyslu. Pokud odvolací soud dospěl k takovému závěru, jde z jeho strany o nerespektování obchodní reality. Dalšího právního pochybení se podle dovolatele odvolací soud dopustil svým závěrem, že odporem žalovaného v soudním řízení vedeném pod sp. zn. 40 Cm 106/2001 nedošlo k odmítnutí reklamace žalobkyně. Tvrdí, že pokud dopravce vyjádří nesouhlas s nárokem na zaplacení škody z přepravy, který je specifikován v žalobě, a podá odpor, pak jednoznačně vyjádřil nesouhlas s