32 Odo 830/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 830/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 6. 2005 Spisová značka:32 Odo 830/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.830.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 216 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 830/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivana Meluzína ve věci žalobce F. n. m. Č. r., proti žalované S. P., spol. s r.o., o zaplacení částky 2.479.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 42/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004, čj. 1 Cmo 73/2003 - 89, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. února 2004,č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2002, čj. 47 Cm 42/99 – 62, zamítl žalobu, jíž se žalobce na žalované domáhal zaplacení doplatku kupní ceny (a úroků z prodlení) sjednané po veřejné obchodní soutěži smlouvou ze dne 1. března 1998 o prodeji movitého privatizovaného majetku podniku Ú. s. m. v P. (výrok I.) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení (výrok II.). Soud zjistil, že dne 1. března 1997 (správně má být uvedeno 1. března 1998, jak vyplývá z listiny, která je součástí soudního spisu) podepsal žalobce (jako prodávající) a dne 20. ledna 1998 žalovaná (jako kupující) smlouvu č. Z050/98 o prodeji privatizovaného movitého majetku Ú. s. m. v P., podle rozhodnutí o privatizaci vydaného Ministerstvem financí ČR ze dne 9. prosince 1996, za kupní cenu 2.601.000,- Kč, z níž 122.000,- Kč bylo zaplaceno předem a zbývající část byla splatná do 90 dnů ode dne účinnosti smlouvy. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že na kupní cenu žalovaná uhradila pouze 122.000,- Kč, nikoli doplatek ve výši žalované částky 2.479.000,- Kč. Žalovaná se úhradě doplatku bránila námitkami, že byla uvedena v omyl o rozsahu nabývaného majetku, část dokladů, na něž smlouva odkazovala, nebyla součástí jejího návrhu a byla do smlouvy doplněna až po podpisu žalované a tak její návrh změněn bez dodatečné kontrasignace, teprve při fyzickém přebírání majetku žalovaná zjistila, že součástí koupě nebyla laboratoř (její vybavení a zaměstnanci), což způsobilo nemožnost dostát závazku zajistit komplexní zdravotní péči sportovcům zařazeným do předolympijské přípravy, a to vše vyústilo do písemného odstoupení od smlouvy ze dne 17. dubna 1998. Právně soud prvního stupně uzavřel, že byl převáděn a prodáván pouze movitý majetek (bez osobnostní složky tvořené zaměstnanci privatizovaného podniku), a proto je smlouvu třeba hodnotit podle § 409 a násl. a nikoli podle § 476 a násl. obchodního zákoníku. Smlouva je však absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu § 37 občanského zákoníku pro neurčitost projevu, neboť výčet převáděného majetku nebyl ve smlouvě určen způsobem požadovaným v § 409 obchodního zákoníku, ani ve formě přílohy tvořící nedílnou součást smlouvy, která by obsahovala privatizační projekt a rozhodnutí o privatizaci, na něž smlouva odkazovala. I kdyby byl žalované rozsah privatizovaného majetku znám z jiných zdrojů, nebyla by smlouva platná, protože z jejího obsahu (výslovně z článku VI., bod 6 smlouvy) vyplývá vůle stran založit vzájemná práva a povinnosti písemnou smlouvou. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. února 2004, č. j. 1 Cmo 73/2003 - 89, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že městský soud úplně a přesně zjistil skutkový stav a ztotožnil se i s právním posouzením věci. Výslovně nad rámec právního posouzení soudem prvního stupně (srov. pátý odstavec na třetí straně rozsudku odvolacího soudu) doplnil, že smlouva o prodeji privatizovaného majetku měla vstoupit v platnost dnem podpisu oběma stranami (a nikoli oznámením o přijetí soutěžního návrhu), doplnění textu smlouvy (o údaje týkající se některých podkladů pro uzavření smlouvy) učiněná současně s podpisem žalobce byla ve smyslu první věty § 44, odst. 2 občanského zákoníku novým smluvním návrhem, u něhož žalovaná následně neprovedla akceptaci. Nedošlo ke vzniku smlouvy, a proto není dán právní důvod pro zaplacení žalované částky, tento závěr je konformní i s tím, co vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 20.6.2000, sp. zn. 32 Cdo 2354/99. Dále odvolací soud doplnil, že ani z údajů uvedených v privatizačním projektu nelze vymezit movité věci, které měly být předmětem prodeje, i proto shledal závěr soudu prvního stupně o neurčitosti smlouvy Z 050/98 správným, když na neurčitě stanovený rozsah prodávaných věcí nemohla mít vliv ani skutečnost, že žalobce privatizační projekt nezpracovával a nedostatek nebylo možno zhojit zápisem o předání majetku, který nemá smluvní povahu. Pokud se žalobce posléze v řízení domáhal žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení, nebylo by možno pro ustanovení § 216, odst. 2 o. s. ř. v odvolacím řízení k nově formulovanému nároku přihlédnout ani v případě, kdy by občanský zákoníku v § 458 nepreferoval naturální restituci. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně do obou jeho výroků, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a zdůvodnění opřel o ustanovení § 241a, odst. 2, písm. b) o. s. ř. Zdůraznil, že zásadní právní otázka, zda výslovné uvedení či doplnění identifikačních údajů, které tvoří podklady pro uzavření smlouvy, představuje odmítnutí návrhu a považuje se za nový návrh, nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že v rozporu s hmotným právem a zjištěným skutkovým stavem aplikoval ustanovení § 44, odst. 2 občanského zákoníku, ač toto na právní vztahy upravené zákonem č. 92/1991 Sb. (o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby) nedopadá. V dalším obsahu dovolatel namítl, že ve vztazích upravených zákonem č. 92/1991 Sb. byl vázán rozhodnutím o privatizaci a namítl neadekvátní aplikaci § 409 obchodního zákoníku. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20.6.2000, sp. zn. 32 Cdo 2354/99, citoval, že „smlouva v obchodní veřejné soutěži vzniká již sdělením vyhlašovatele o přijetí návrhu“ a dovodil, že v předmětném případě takto vzniklá smlouva mohla zaniknout pouze v zákonem stanovených případech. Smlouva nemohla být neplatnou z důvodu, že mezi převáděnými věcmi nebylo zařízení laboratoře, neboť smlouvy obecně neobsahují negativní vymezení toho, co jejich předmětem není. Dovolatel rovněž napadl závěr odvolacího soudu, podle něhož je nárok z bezdůvodného obohacení v řízení novým nárokem a prohlásil jej pouze za doplnění oprávněnosti původního nároku a za jiný právní titul pro zaplacení téže žalované částky. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Jelikož řízení u soudu prvního stupně bylo dokončeno (a rozhodnutí soudů obou stupňů vydána) po 1. lednu 2001, uplatní se pro dovolací řízení - v souladu s body 1., 15. a 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném po 1.1.2001. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolatel brojil proti rozhodnutí odvolacího soudu jednak námitkou směřující do závěru o tom, že smlouva nebyla řádně uzavřena, když zejména neobstojí názor, že doplněním identifikačních údajů do podepsaného smluvního návrhu se tento stal návrhem novým, a jednak výtkou, že odvolací soud nepoměřil žalovaný nárok ustanoveními o bezdůvodném obohacení, jak žalobce v odvolacím řízení navrhl. První okruh dovolatelem vznesených námitek (do závěru o novém smluvním návrhu) nečiní dovolání podle § 237, odst. 1, písm. c) o. s. ř. přípustným. Ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně odvolací soud založil své rozhodnutí ve věci samé na závěru, že smlouva č. Z050/98 je absolutně neplatná pro neurčitost (srov. § 37 občanského zákoníku) rozsahu a výčtu prodávaného majetku, který nebyl určen ani vlastní smlouvou, ani formou přílohy ke smlouvě, přičemž z obsahu smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít ji v písemné formě. Odvolací soud dále shledal, že nedošlo ke vzniku smlouvy, protože doplňky vpravené do smluvního textu při akceptaci původního návrhu způsobily, že se na listinu hledí jako na nový návrh (sro