33 Cdo 1034/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1034/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:22. 5. 2019 Spisová značka:33 Cdo 1034/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1034.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Rozhodčí doložka Dotčené předpisy:§ 8 předpisu č. 216/1994Sb. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:18. 8. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1034/2018-99 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. L., bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Korandou, advokátem se sídlem Praha 3, Jeseniova 1169/51, proti žalované PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 8 C 67/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 569/2016-71, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 569/2016-71, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2016, č. j. 8 C 67/2016-43, zrušil rozhodčí nález vydaný rozhodcem Mgr. Radkem Lubinou, si sídlem Masarykovo náměstí 1544, 530 02 Pardubice ze dne 31. 8. 2015, č. j. 104 Rozh 5120/2015-7 arch. č. 277184 (výrok I.), žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 3 146 Kč (výrok II.) a povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Pardubicích soudní poplatek (výrok III.). Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 9. 2017, č. j. 18 Co 569/2016-71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a III., výrok II. změnil jen tak, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení před okresním soudem ve výši 4 356 Kč. Odvolací soud shledal, že „rozhodčí smlouva v tomto řízení neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže upravuje výběr rozhodce ze seznamu rozhodců sepsaného vzhledem k formulářové povaze smlouvy věřitelem bez možnosti ingerence dlužníka. Dlužník především nemohl mít sebemenší vliv na výběr okruhu možných rozhodců. Přitom je nepochybné, že rozhodčí smlouva představuje adhezní smlouvu a že dlužník neměl možnost uzavřít smlouvu o půjčce samostatně bez rozhodčí smlouvy.“ Dále dovodil, že s ohledem na počet projednávaných sporů lze jednoznačně dovodit ekonomickou závislost rozhodce na žalovaném. Proti rozsudku odvolacího soudu brojí žalovaná dovoláním. Namítá, že odvolací soud otázku ekonomické závislosti rozhodce ve vztahu k jeho možné podjatosti a otázku posouzení rozhodčí smlouvy jako neplatné z důvodu pochybností ohledně transparentnosti způsobu výběru rozhodce, posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237 o. s. ř.). Za takovou je třeba považovat otázku posouzení podjatosti rozhodce z důvodu jeho „ekonomické závislosti“ na jedné ze stran, i otázku posouzení (ne)platnosti rozhodčí smlouvy z důvodu, že jde o tzv. formulářovou smlouvu a že dlužník nemohl mít sebemenší vliv na výběr okruhu možných rozhodců. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti. Při zjištění, že rozhodčí smlouva obsahuje jména 13 osob, přičemž právo výběru rozhodce je sjednáno tak, že rozhodce vybere z uvedeného seznamu žalobce, odvolací soud uzavřel, že je neplatná rozhodčí doložka, která „neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, jestliže upravuje výběr rozhodce ze seznamu rozhodců sepsaného vzhledem k formulářové povaze smlouvy věřitelem bez možnosti ingerence dlužníka“. Vycházel přitom ze závěrů uvedených v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 194/2013, a ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1616/2014, dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že majetkový spor rozhodne jeden z několika (zde osmi) jednoznačně (jmenovitě) určených rozhodců ad hoc s tím, že výběr jednoho z nich je na straně, která podá rozhodčí žalobu, je platným právním úkonem [k tomu srov. rovněž i rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 9 Cmo 181/2012, který obstál i v ústavní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12)]. V usnesení ze dne 23. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, Nejvyšší soud uzavřel, že cit. „nelze shledat uzavřenou rozhodčí smlouvu neplatnou, pakliže ji dovolatelka identifikovala - ve své úplnosti - jako rozpornou s dobrými mravy pouze proto, že jí protistrana (úvěrující) předložila k podpisu rozhodčí smlouvu na předem předtištěném formuláři, který obsahoval konkrétní jména třinácti ,ad hocʼ rozhodců, jejichž jména při takovém výběru podle jejího názoru ,nemohla nikterak ovlivnitʼ. Rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti (§ 2 odst. 1 z. r. ř.), která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci soudu, a pokud dovolatelka s takovým postupem souhlasila, nelze zde rozpor s dobrými mravy – bez dalšího – dovozovat. Dovolatelka totiž neuvádí, co jí konkrétně překáželo, jestliže by v době uzavírání úvěrové smlouvy měla za to, že nabízení rozhodci jsou ,ekonomicky závislíʼ, jim ve standardním kontraktačním procesu čelit; bylo nepochybně na ní, aby předtím, než uzavřela předmětnou smlouvu, vznesla takovou výhradu a vedla kontraktační proces způsobem, který by tomu odpovídal. Nabídka jmenovitě určených rozhodců byla toliko standardní ofertou.“. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se od výše uvedených závěrů odchýlil. Jím citovaná rozhodnutí (usnesení Vrchního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010) na projednávanou věc aplikovat nelze, neboť se týkají případů, kdy ad hoc rozhodce nebyl ve smlouvě přímo uveden, ale byl vybrán z tzv. seznamu rozhodců vedeného subjektem, který nebyl stálým rozhodčím soudem. Odvolacímu soudu je navíc třeba vytknout, že se věcí zabýval nad rámec toho, co bylo v řízení uplatněno. Ve sporném řízení platí, že je právem (a zároveň povinností) účastníků tvrdit a prokazovat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí ve věci samé. Žalobce požadavek na zrušení rozhodčího nálezu založil výlučně na tvrzení, že neplatnost sjednané rozhodčí smlouvy vyplývá z neplatnosti úvěrové smlouvy, jíž dovozuje z toho, že „byl sjednán úrok, který je třeba považovat za lichvu“. Krom takto uplatněné námitky žádné další (jiné) skutečnosti nenamítal (např. ohledně okolností sjednávání smlouvy, omezení jeho možnosti výběr