33 Cdo 1618/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1618/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2021 Spisová značka:33 Cdo 1618/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1618.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 1. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1618/2021-118 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Andrejem Gundelem, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 58/26, proti žalované A. S., bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Stavitelská 1099/6, o 5% úrok z prodlení ročně z částky 81.266,38 EUR od 3. 2. 2019 do zaplacení, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 3 C 221/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, č. j. 30 Co 151/2020-84, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Andreje Gundela, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha-východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 5. 6. 2020, č. j. 3 C 221/2019-32, zamítl žalobu, kterou žalobce požaduje po žalované zaplacení úroku z prodlení v kapitalizované výši z částky 90.000,- EUR za dobu od 3. 2. 2018 do 29. 5. 2019 a ve výši 5% z téže částky od 30. 5. 2019 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná sice neuhradila žalobci částku odpovídající hodnotě zrušeného podílu ke společné věci v určené lhůtě, avšak jeho jednání, spočívající v podání návrhu na zabezpečovací (předběžné) opatření v době, kdy exekuční titul nebyl vykonatelný, nesměřovalo k zamezení ztížení budoucího výkonu rozhodnutí, nýbrž ke způsobení škody žalované. Jednání žalobce nebylo poctivé, nýbrž bylo v rozporu s požadavkem na čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany v právních vztazích. Za použití § 1 odst. 2, § 3, § 39, § 517 odst. 1, § 520 a § 522 zákona č. 40/1964 Z.z., občianského zákoníku, a § 134 odst. 1 zákona č. 233/1995 Z.z., exekučného poriadku, uzavřel, že takovému jednání nelze poskytnout právní ochranu. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 5 % úrok z prodlení ročně z částky 81.266,38 EUR od 3. 2. 2019 do zaplacení a ve zbývajícím rozsahu zamítavého výroku o věci samé jej potvrdil; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že jsou zde důvody pro odepření práva na zaplacení zákonného úroku z prodlení žalobci, avšak nikoli po celou dobu prodlení. Vyšel z toho, že žalovaná v řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví ke společné věci převzala nejen závazek zaplatit žalobci vypořádací podíl, ale rovněž riziko spojené se zamýšleným způsobem získání prostředků na jeho vyplacení. Přestože slovenský právní řád umožňuje vypořádání podílového spoluvlastnictví nařízením prodeje nemovitostí a rozdělením výtěžku, na svou povinnost k zaplacení vypořádacího podílu zcela rezignovala a neuhradila žalobci ničeho, ačkoli by jí i při uzavření smlouvy o hypotečním úvěru vznikla povinnost k placení splátek úvěru. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jen „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, konkrétně, „zda lze součinnost věřitele vnímat i jako nezasahování do majetkových poměrů dlužníka a zda aktivní bránění věřitele ve splnění dluhu požívá právní ochrany.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto, resp. jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka sice napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává, že jím vyjádřila nesouhlas pouze s tou částí výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje pro řešení vymezené právní otázky za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013). Dovolatelka spojuje přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly dosud dovolacím soudem vyřešeny. Odvolacímu soudu však zároveň vytýká, že jeho rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kterou v dovolání označila. Dovolatelka přehlíží, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn, vymezí-li v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, neboť z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 20/2019, či ze dne 16. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1018/2019). Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu (konkrétní) právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Tak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Dovolatelkou formulované otázky navíc přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemohou. Jednak se jejich řešení podává z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a pokud odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí skutečně založil (viz níže), vyřešil je v souladu s touto ustálenou rozhodovací praxí, jednak je dovolatelka nepřípustně staví na vlastní verzi skutkového stavu. Nejvyšší soud se otázkami součinnosti věřitele ke splnění dluhu a korektivu dobrých mravů v souvislosti s právem věřitele na zákonný úrok z prodlení v minulosti zabýval mnohokrát. V rozsudku ze dne 11. 12. 2008. sp. zn. 33 Cdo 1842/2008, 33 Cdo 1843/2008, dospěl k závěru, který dopadá i na nyní souzenou věc, že součinnost věřitele pohledávky, která mu vznikla na základě zániku a vypořádání spoluvlastnictví k nemovité věci, spočívá výlučně v jednostranném právním úkonu přijetí finančního plnění, přičemž je pouze na dlužníkovi, jakým způsobem si obstará finanční prostředky na úhradu svého dluhu, a že „věřitel nemá žádnou právní povinnost napomáhat dlužníkovi získat finanční prostředky, aby ten mohl dluh v penězích splnit. Hovoří-li ustanovení § 520 obč. zák. o poskytnutí součinnosti věřitele ke splnění dluhu, nelze tím rozumět součinnost směřující k zajištění solventnosti dlužníka.“ V usnesení ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1