Nejvyšší soud 33 Cdo 1689/2026 – Určení vlastnického práva k bytové jednotce a pozemku

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 8. 2025, č. j. 39 C 141/2020-377, určil, že bytová jednotka č. XY, vymezená v budově č. p. XY stojící na pozemku p. č. XY, včetně spoluvlastnického podílu o velikosti 2065/21193 na společných částech této budovy a pozemku, zapsaná na LV XY a LV XY a dále spoluvlastnický podíl o velikosti ½ k pozemku parc. č. XY zapsaném na LV XY, vše v katastrálním území XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“), byly ke dni úmrtí ve vlastnictví V. M., narozeného XY a zemřelého 26. 4. 2016, posledně bytem v XY, XY (výrok I). Současně žalovaným uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výroky II a III).

Městský soud v Praze jako soud odvolací poté k odvolání žalovaných v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil, přičemž v jeho výrocích o nákladech řízení jej změnil pouze co do výše v nich uvedených částek, jinak i v těchto výrocích rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, v němž navrhli jeho zrušení, jakož i zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Součástí tohoto podání byl též návrh žalovaných na odklad právní moci výroku I tohoto rozsudku (dle obsahu tohoto podání však pouze v části týkající se rozhodnutí o určení vlastnického práva), který odůvodnili obavou ze závažného a obtížně reparovatelného ohrožení svých práv. Právní moc výroku o určení vlastnického práva zůstavitele k předmětným nemovitostem ke dni jeho úmrtí totiž umožňuje žalobcům jako jeho dědicům požadovat v rámci řízení o dodatečném projednání dědictví (pozůstalosti) jejich zahrnutí do aktiv pozůstalosti. Žalovaní přitom nejsou účastníky tohoto řízení, pročež jeho průběh nemohou nijak ovlivnit. Pravomocné rozhodnutí, v jehož vydání může toto řízení vyústit, pak povede ke změně zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem ve prospěch žalobců, což jim následně umožní převést je na třetí osobu.

Žalobci a) a b) se k podanému návrhu nevyjádřili. Žalovaný c) se ve svém vyjádření vyslovil pro zamítnutí tohoto návrhu, neboť napadené rozhodnutí nemůže být podkladem pro vyklizení předmětných nemovitostí a samo o sobě nemůže ani umožnit změnu zápisu vlastnického práva k nim v katastru nemovitostí ve prospěch žalobců.

Nejvyšší soud, který o návrhu žalovaných rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dospěl k závěru, že tento návrh je důvodný.

Podle § 243 písm. b) o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokátem, jenž toto dovolání sepsal (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje zákonem stanovené obligatorní náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pro podané dovolání neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání, jež jsou taxativně vypočteny v ustanovení § 238 o. s. ř., a nelze tak zcela vyloučit, že dovolání může být – za splnění některého z předpokladů uvedených v § 237 o. s. ř. – shledáno ať už zcela nebo i jen zčásti přípustným a v návaznosti na to i důvodným. Z tohoto pohledu lze tedy podmínky pro vyhovění návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí považovat za splněné.

Splněný je však dle Nejvyššího soudu též požadavek spočívající v možnosti závažného ohrožení práv dovolatelů, k němuž by napadené rozhodnutí mohlo bez odkladu jeho právní moci aktuálně vést. Přestože úvahy žalovaných o možném převodu předmětných nemovitostí po vydání rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví na třetí osobu vyznívají ryze hypoteticky a spekulativně, neboť nevychází ze žádných konkrétních skutečností, jež by existenci této hrozby odůvodňovaly (v této souvislosti srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3069/2024), nelze pominout skutečnost, že vážnou komplikací pro žalované z hlediska prosazení jejich tvrzeného vlastnického práva k předmětným nemovitostem může představovat již samotný výsledek dodatečného projednání dědictví po zůstaviteli V. M., do něhož budou tyto nemovitosti na podkladě napadeného rozsudku velmi pravděpodobně zahrnuty a který následně povede k další změně zápisu vlastnických práv k těmto nemovitostem v katastru nemovitostí.

Za současného konstatování, že se odklad právní moci rozhodnutí odvolacího soudu nedotkne právních vztahů jiných osob než účastníků řízení, proto Nejvyšší soud z uvedených důvodů (aniž by jakkoli předjímal rozhodnutí o dovolání, jež bylo proti napadenému rozhodnutí podáno) návrhu žalovaných vyhověl.