33 Cdo 1819/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1819/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 9. 2023 Spisová značka:33 Cdo 1819/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1819.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva úvěrová Spotřebitel Dotčené předpisy:§ 3 odst. 1 písm. c) předpisu č. 257/2016 Sb. § 86 předpisu č. 257/2016 Sb. § 87 odst. 1 předpisu č. 257/2016 Sb. směrnice 48/2008/ES Kategorie rozhodnutí:C EU Zveřejněno na webu:24. 11. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1819/2023-133 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Nárokuj s.r.o., se sídlem Veselí nad Moravou, Karlova 471, identifikační číslo osoby 09514678, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované EC Financial Services, a.s., se sídlem Dolní Břežany, Pražská 636, identifikační číslo osoby 24243744, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem Praha, Opletalova 1525/39, o zaplacení 14 640 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 5 C 29/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. ledna 2023, č. j. 27 Co 267/2022-114, takto: Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 Co 267/2022-114, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 C 29/2022-74, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Praha – západ k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Okresní soud Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2022, č. j. 5 C 29/2022–74, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 14 640 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 23. 9. 2021 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 2. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 27 Co 267/2022-114, změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku tak, že výše přiznané náhrady nákladů řízení činí 20 964 Kč; jinak ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 3. Předmětem řízení je požadavek žalobkyně na vrácení bezdůvodného obohacení ze smlouvy o spotřebitelském úvěru, kterou se žalovanou (poskytovatelkou úvěru) uzavřel právní předchůdce žalobkyně (spotřebitel) dne 15. 3. 2019; jeho odůvodněnost zakládá na přesvědčení, že jde o smlouvu neplatnou, neboť žalovaná jako poskytovatelka úvěru řádně neposoudila úvěruschopnost spotřebitele. 4. Soudy zjistily, že předchůdce žalobkyně (spotřebitel) v žádosti o úvěr ve výši 18 000 Kč uvedl, že je v invalidním důchodu, je rozvedený, nemá bankovní účet, jeho měsíční příjem činí 14 815 Kč, výdaje na bydlení a energie 2 000 Kč měsíčně a výdaje na dopravu, jídlo a osobní náklady 3 410 Kč měsíčně, přičemž doložil pouze výši příjmu. Po lustraci u společnosti Creditinfo CEE a.s. (s negativním výsledkem) mu žalovaná na základě smlouvy uzavřené dne 15. 3. 2019 poskytla úvěr ve výši 18 000 Kč, který se spolu s úrokem 1 733 Kč, s úplatou 8 820 Kč, náklady 1 667 Kč a poplatky 3 250 Kč zavázal splatit 14 měsíčními splátkami po 2 390 Kč. Po splacení úvěru žalobkyně se svým právním předchůdcem uzavřela „smlouvu o postoupení pohledávky z neplatné smlouvy“ a žalovanou vyzvala k vydání bezdůvodného obohacení. 5. Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru uzavřená dne 15. 3. 2019 mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně je absolutně neplatná, neboť žalovaná nesplnila zákonnou povinnost zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, v důsledku čehož žalované podle § 87 odst. 1 věty třetí zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen jako „zákon o spotřebitelském úvěru“) náleží vůči právnímu předchůdci žalobkyně pouze nárok na vrácení zůstatku jistiny spotřebitelského úvěru v době přiměřené možnostem spotřebitele. Odvolací soud zdůraznil, že byť je každé posouzení úvěruschopnosti žadatele o úvěr z řad spotřebitelů individuální a míra rozsahu zkoumání s přihlédnutím k výši poskytovaného úvěru odlišná, vztahuje se zákonná povinnost posoudit úvěruschopnost na spotřebitelské úvěry bez rozdílu jejich výše. Pouhé doložení příjmu bez zkoumání a ověření výdajů žadatele, zvláště byla-li tvrzená výše výdajů zjevně nepravděpodobná a neodpovídající obvyklým životním nákladům, nelze považovat za postup s odbornou péčí. Obezřetnost a důslednost žalované byla podle odvolacího soudu v daném případě na místě i vzhledem k nedávno ukončenému oddlužení žadatele. Byť zákonem uložená povinnost posoudit úvěruschopnost je normou s relativně neurčitou hypotézou, jejíž výklad by neměl vést k nereálným požadavkům kladeným na poskytovatele úvěrů a také na žadatele o ně, nicméně pro zachování smyslu a účelu dané úpravy se takové posouzení neobejde bez reálného zjištění nejen příjmů a dosavadního dluhového zatížení klienta, ale alespoň podstatných zcela základních pravidelných a nezbytných výdajů, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat, byť v některých oblastech jen racionálním odhadem. Takovými výdaji jsou především náklady na bydlení. Jejich neověření je podle odvolacího soudu u žalované jasně účelové – ve snaze uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. K tomu, že v daném případě byla smlouva ze strany právního předchůdce naplněna (úvěr byl splacen) a nedostatek úvěruschopnosti tak splněn nebyl, odvolací soud poznamenal, že je-li smyslem povinnosti poskytovatele úvěru posuzovat úvěruschopnost spotřebitele jeho ochrana před rizikovými úvěry a řešení problému rostoucího zadlužení domácnosti, pak tento smysl zákon nepostrádá ani v případech, kdy nakonec dojde k zaplacení úvěru. Zdůraznil primární zájem, jímž je ochrana spotřebitele před poskytnutím úvěru, jež by vedlo k jeho (zde opětovné) insolvenci, ke ztrátě majetku a k dalším ekonomickým dopadům do jeho poměrů. Takové dopady se mohou projevit až s určitým časovým odstupem, což znamená, že splnění povinnosti poskytovatele úvěru s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost se nestírá v okamžiku splacení úvěru. Rozhodující neshledal výši poskytnutého úvěru, neboť i při poskytnutí úvěru v nízké výši může dojít k nežádoucímu zadlužení v důsledku poplatků a úroku s úvěrem sjednaných, a to zvláště při kumulaci několika spotřebitelských úvěrů. Z uvedených důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že úvěruschopnost předchůdce žalobkyně nebyla žalovanou řádně a s náležitou odbornou péčí posouzena, důsledkem čehož je absolutní neplatnost smlouvy o úvěru podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Částka 14 640 Kč, kterou předchůdce žalobkyně zaplatil žalované nad rámec jistiny poskytnutého úvěru, představuje bezdůvodné obohacení žalované. II. Dovolání a vyjádření k němu 6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to „splnění či nesplnění povinností poskytovatele spotřebitelského úvěru stanovené v § 86 zákona o spotřebitelském úvěru za situace, kdy spotřebitel řádně splatí úvěr a během splacení ničeho proti uzavřené úvěrové smlouvě nenamítá“. Soudům obou stupňů vytýká, že nesprávným (příliš extenzivním) výkladem ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces. Podle dovolatelky v případě, kdy spotřebitel je schopen poskytnutý úvěr splácet a taky jej fakticky řádně splatil, nemůže obstát závěr, že jeho úvěruschopnost nebyla dostatečně prověřena. Namítá, že závěry odvolacího soudu odporují nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021, sp. zn. I. ÚS 1543/2021. Svou argumentaci podpořila rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019 a komentářovou literaturou k zákonu o spotřebitelském úvěru. 7. Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhla odmítnutí, popř. zamítnutí dovolání. III. Přípustnost dovolání 8. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). 9. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hm