Nejvyšší soud 33 Cdo 1965/2026 – Zaplacení 332 000 Kč s příslušenstvím a 124 000 Kč s příslušenstvím

Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 11. 3. 2026, č. j. 28 C 125/2024-358, zastavil řízení o dovolání žalobců podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2025, č. j. 25 Co 312/2025-315 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).

K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením zmíněné usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I usnesení odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II usnesení odvolacího soudu). Ve shodě se soudem prvního stupně totiž dospěl k závěru, že žalobci včas nesplnili svou poplatkovou povinnost, jež se k jejich dovolání vztahovala, neboť příslušný soudní poplatek byl na bankovní účet soudu prvního stupně připsán až po uplynutí lhůty, v níž byli žalobci k jeho zaplacení soudem vyzváni.

Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadli žalobci včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

V rozsahu, v němž podané dovolání směřuje proti části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno v jeho výroku II o nákladech řízení, a dále proti jeho výroku II o nákladech odvolacího řízení, není toto dovolání objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti této části napadeného rozhodnutí nezakládá ani nesprávné poučení, jehož se žalobcům v závěru tohoto rozhodnutí od odvolacího soudu dostalo (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

Otázka, zda byl soudní poplatek zaplacen včas, byl-li před uplynutím lhůty stanovené ve výzvě soudu k jeho zaplacení odeslán z účtu vedeného u zahraniční banky, přičemž na účet soudu byl připsán až po uplynutí této lhůty, tedy otázka, kterou by dle názoru žalobců měl Nejvyšší soud vyřešit jinak, než jak plyne z jeho usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.

Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně uvedl, že v případě, kdy poplatník řádně nesplnil svou poplatkovou povinnost při podání žaloby, odvolání nebo dovolání, a soud jej proto musí (podle § 9 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) vyzvat k jeho zaplacení v dodatečné lhůtě, je tato lhůta zachována, je-li příslušná částka nejpozději v její poslední den připsána na účet soudu, čímž soud tuto částku získá do faktické dispozice, a je tak bez jakýchkoli pochybností potvrzeno, že účastník řízení poplatek skutečně v souladu s pokyny soudu zaplatil. Za datum úhrady soudního poplatku je tak při bezhotovostní platbě považován den, kdy došlo k jeho připsání na účet soudu, nikoli den, kdy dal plátce peněžnímu ústavu pokyn k provedení platby. Není-li poplatek před uplynutím stanovené lhůty na účet soudu připsán, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek upravených v § 9 odst. 4 zákona o soudních poplatcích) zastaví, přičemž k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí zmíněné lhůty se nepřihlíží (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, publikované pod č. 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1958/2021, uveřejněné pod č. 76/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1588/20, a ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. II. ÚS 1789/20).

Z uvedené judikatury současně plyne, že samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je určitým beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby (odvolání či dovolání). Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity. Pochybení nebo technická chyba při bezhotovostním převodu uskutečňovaném bankou nebo provozovatelem poštovních služeb, v jejichž důsledku nebyla nejpozději v poslední den lhůty stanovené soudem ve výzvě k zaplacení soudního poplatku za řízení splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání nebo dovolání, předepsaná částka připsána na účet soudu, jde proto na vrub poplatníka, jemuž v zaplacení poplatku současně s podáním poplatného úkonu nic nebránilo a který tak nese za včasné nesplnění poplatkové povinnosti odpovědnost (kromě výše zmíněných rozhodnutí srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2026, sp. zn. 26 Cdo 1092/2026).

Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že žalobci soudní poplatek z podaného dovolání zaplatili opožděně, pročež je namístě řízení o tomto dovolání zastavit podle § 9 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích, od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se neodchýlil. Dovolací argumentace založená na přesvědčení žalobců, že příčina zpoždění jejich platby poukázané v předposlední den soudem stanovené (dodatečné) lhůty z lotyšské banky mohla souviset s opatřeními této banky přijatými v reakci na mezinárodní situaci vyvolanou eskalací konfliktu mezi Spojenými státy americkými a Izraelem na straně jedné a Íránem na straně druhé, současně není způsobilá k tomu, aby mohla změnu popsaných ustálených judikatorních závěrů odůvodnit.

K namítaným procesním vadám spočívajícím v nesprávné interpretaci podaného odvolání odvolacím soudem a v nedostatečném zhodnocení skutkových okolností případu, stejně jako k tvrzenému nedostatku nestrannosti soudců odvolacího soudu, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v intencích § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř., podle kterého je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podmínka přípustnosti podaného dovolání však, jak bylo rozvedeno výše, v daném případě splněna není.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Výše této náhrady odpovídá součtu mimosmluvní odměny advokáta žalované za zmíněné vyjádření ve výši 10 140 Kč [§ 7 bod 6, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušální náhrady hotových výdajů spojených s tímto úkonem právní služby ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a částky 2 223,90 Kč připadající na 21% daň z přidané hodnoty, neboť advokát žalované je plátcem této daně [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Žalobci jsou tak povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení celkem částku 12 813,90 Kč.