Nejvyšší soud 33 Cdo 1977/2026 – Zaplacení 46 514 Kč s příslušenstvím

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců Mgr. Vladimíra Berana a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Kamila Knoppa, se sídlem v Roztokách, Řadová 1688, identifikační číslo osoby 16955901, zastoupeného Mgr. Markem Čermákem, advokátem se sídlem v Roztokách, Vrchlického 634, proti žalovanému M. M., zastoupenému JUDr. Janem Kerbachem, advokátem se sídlem v Praze 5, Spotřebitelská 483, o zaplacení 46 514 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 14 C 117/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2026, č. j. 30 Co 293/2025-311, takto:

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 4. 2025, č. j. 14 C 117/2021-233, ve znění opravných usnesení ze dne 20. 10. 2025, č. j. 14 C 117/2021-275, a ze dne 8. 1. 2026, č. j. 14 C 117/2021-295, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 32 667 Kč spolu s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, žalobu co do částky 46 514 Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 3. 2026, č. j. 30 Co 293/2025-311, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé v části týkající se úroků z prodlení (výrok I), potvrdil jej v zamítavém výroku o věci samé co do částky 46 514 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky III až V).

Soudy vzaly za prokázané, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo formou objednávek ze dne 27. 10. 2017 a 17. 4. 2018, jejímž předmětem byla rekonstrukce koupelny. V každé z objednávek byla cena díla uvedena přibližnou částkou 60 000 Kč bez DPH a současně bylo dohodnuto, že budou fakturovány a uhrazeny pouze skutečně provedené práce. Jednotlivé práce ani způsob jejich ocenění nebyly ve smlouvě blíže určeny. Žalobce provedl pouze část původně předpokládaných prací, zatímco další z nich zajistil (či provedl) žalovaný. Obvyklá cena prací skutečně provedených žalobcem činila podle znaleckého posudku 82 990 Kč včetně DPH. Odvolací soud považoval znalecký posudek za jasný, úplný, logicky odůvodněný a dostatečně podložený, proto neshledal důvod k vypracování revizního znaleckého posudku. Žalovaný zaplatil žalobci zálohu ve výši 50 233 Kč. Dne 15. 11. 2018 mu poštovní poukázkou nabídl částku 36 200 Kč jako doplatek ceny díla, žalobce však její převzetí odmítl. Dne 25. 3. 2019 žalovaný poukázal na účet žalobce částku 43 700 Kč, rovněž jako doplatek ceny díla; částka byla na účet žalobce připsána, avšak žalobce ji následně žalovanému vrátil.

Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náležela za skutečně provedené práce cena 82 990 Kč včetně DPH. Žalovaný tuto cenu zaplatil. Po předchozí záloze ve výši 50 233 Kč poukázal žalobci dne 25. 3. 2019 dalších 43 700 Kč, převyšující zjištěnou cenu díla. Připsáním částky 43 700 Kč na účet žalobce byl peněžitý dluh podle § 1957 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) splněn a závazek podle § 1908 odst. 1 o. z. zanikl. Následné jednostranné vrácení částky žalobcem nemohlo již nastalý zánik závazku zvrátit ani původní dluh obnovit. Podle odvolacího soudu tedy měla být žaloba na doplatek ceny díla zamítnuta v celém rozsahu. Protože však žalovaný nenapadl odvoláním výrok, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci jistinu 32 667 Kč, tato část výroku samostatně nabyla právní moci a odvolací soud ji nemohl změnit. Změnil proto pouze výrok o úroku z prodlení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, jímž napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zároveň jde o otázku, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Jako dovolací důvod uplatňuje nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítá, že se rozsudek odvolacího soudu „neobsahuje odůvodnění k tvrzení dovolatele ve smyslu neprovedené neodůvodnění provedených důkazů v řízení před soudem I. stupně“, dále že soud prvního stupně „nesprávně právně posoudil navržené důkazy a procesně pochybil při absenci odůvodnění jejich nehodnocení, tedy nedodržení ustanovení § 122 o. s. ř. odst. 1,2,3.“ Soudy se řádně nevypořádaly se všemi provedenými listinnými důkazy, nesprávně vyložily ujednání o ceně díla jako přibližnou, ačkoli byla sjednána pevnou částkou, a při jejím určení vycházely z neúplného a nesprávného znaleckého posudku, aniž vyhověly jeho návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku. Nesouhlasí s posouzením plateb žalovaného jako částečného plnění dluhu, neboť podle něj šlo o formu návrhu na uzavření dohody o narovnání, který vrácením poukázané částky odmítl. Za nesprávný považuje rovněž závěr o svém prodlení (jako věřitele) a o neexistenci práva na úrok z prodlení, přičemž prosazuje názor, že žalovaný měl po vrácení platby složit příslušnou částku do soudní úschovy. Zároveň brojí proti výroku o náhradě nákladů řízení podle § 143 o. s. ř., neboť má za to, že o nich mělo být rozhodnuto podle poměru úspěchu účastníků ve věci. V souvislosti s podaným dovoláním žalobce požádal o vyslovení odkladu právní moci a vykonatelnosti jak rozsudku soudu prvního stupně, tak rozsudku odvolacího soudu.

Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání není přípustné.

Dovolání neobsahuje obligatorní náležitost spočívající ve vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Dovolatel sice uvádí, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je současně dovolacím soudem rozhodována rozdílně, žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva však nevymezil ani neoznačil rozhodovací praxi dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popřípadě rozhodnutí, z nichž má vyplývat tvrzené rozdílné rozhodování.

Má-li být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z hledisek uvedených v tomto ustanovení považuje za splněné. K projednání dovolání nestačí pouhá citace § 237 o. s. ř. Tvrdí-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, musí uvést, při řešení které konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva se tak stalo, a tuto rozhodovací praxi označit. Tvrdí-li, že je určitá otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně, musí tuto otázku vymezit a označit rozhodnutí, z nichž tvrzená rozdílnost vyplývá.

Námitkami proti úplnosti a správnosti znaleckého posudku, rozsahu provedených prací, počtu odpracovaných hodin, neprovedení revizního znaleckého posudku dovolatel brojí proti hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Prosazuje-li dále závěr, že poukázaná částka představovala návrh na uzavření dohody o narovnání, vychází z jiného skutkového stavu než odvolací soud, který zjistil, že šlo o doplatek ceny díla. Takové námitky nezpochybňují právní posouzení věci a nezakládají způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

Ani tvrzením, že cena díla byla sjednána pevnou částkou, dovolatel nevymezil otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř.; pouze prosazuje vlastní výklad konkrétních objednávek, aniž označuje ustálenou rozhodovací praxi, s níž by měl být jejich výklad odvolacím soudem v rozporu.

Jelikož dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Žalobce výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není proti těmto výrokům přípustné.

Jelikož bylo dovolání v přiměřené době odmítnuto, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř., jenž jako návrh akcesorický sdílí osud dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3326/2021, a ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 3132/2021).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Václav Duda

předseda senátu